Publikováno

Tugtupit

Tugtupit
Je kámen integrace, propojuje soucitné srdce s osvícenou myslí a ukotvuje ve světě bezpodmínečnou lásku. Učí síle sebelásky – bez níž si nelze vážit sebe ani ostatních, dávat či přijímat lásku. Je nesmírně mírumilovný kámen spojený s růžovým plamenem čisté lásky. Na slunci při dopadu fotonů nebo při kontaktu s pokožkou jeho bílá nebo bledě růžová barva ztmavne až na karmínovou. Pod UV světlem zářivě červeně světélkuje.

Pokračování textu Tugtupit

Publikováno

Partnerský vztah duší s velkým vibračním rozdílem

Kdo by neznal pohádku O princezně se zlatou hvězdou na čele. Pro naše účely je přímo dokonalým ilustračním materiálem. Krásná dívka s ušlechtilou duší a laskavým srdcem.  Navíc ne náhodou princezna.  A aby nebylo pochyb, že se jedná o duši skutečně výjimečnou, je ještě navíc označena zlatou hvězdou na čele. Dokonalý symbol zářivé, čisté, ušlechtilé a láskyplné duše. Svými vysokými vibracemi oblažuje lidi ve svém okolí, přitahuje a fascinuje.  V původní verzi od Boženy Němcové tak vzbudí touhu ve svém otci, který si ji chce vzít za ženu, protože mu silně připomíná její předčasně zesnulou matku. Ve filmové podobě po ní zatouží král Kazisvět. V obou případech se jedná o muže s nízkými vibracemi, kteří touží mít její energii jen pro sebe, touží ji vlastnit. Princezna je naštěstí duší vědomou, následuje své srdce a má sílu se zachránit.

Pokračování textu Partnerský vztah duší s velkým vibračním rozdílem

Publikováno

Čas je energie

Čas je energie a jako každá energie, se i čas může zkon- centrovat (stlačení času) a rozložit (prodloužení času), po čemž sestrojil Komprese času zakřivené plochy (zrcadla), které mohou
reálně stlačovat čas.
„Možná, že Sambala vytvořila tam, ve Městě Bohů, obrovská zrcadla, schopná stlačovat čas a zkracovat délku života biologických objektů na Zemi včetně lidí?“ napadlo mě tehdy. „Možná, že je brzy uvidíme!“
Pochybnosti, které se na mne v tu chvíli vychrlily, začaly plést tuto myšlenku a nakonec vedly k tomu, že jsem si řekl sám pro sebe:

Pokračování textu Čas je energie

Publikováno

Geometrie

Nyní, kdy žijeme v podmínkách izolace od Světa myšlenek, jsme do té či oné míry sami. Naše děti jsou nuceny se učit podle slabikáře všechna písmena a celá překrásná dětská léta prosedět ve školní lavici. Celé období mládí se také stále učíme, učíme a učíme. Potom z nás jsou mladí specialisté a v této roli setrváváme také mnoho let. Pouze kolem čtyřicítky se začínáme cítit v rozmachu sil (ve smyslu – v rozmachu znalostí), ale…rychle uteče ještě dvacet let a v šedesátce nás pošlou do důchodu a naznačují nám, že tvůj život, drahý, se chýlí ke konci a nazývají to zaslouženým odpočinkem. Proč je tak krátké produktivní období života člověka‘? Proč tak dlouho trvá dětství a mládí, plné biflování? Proč už tak krátký život se ještě k tomu komplikuje četnými nemocemi?

Pokračování textu Geometrie

Publikováno

Tepafon

Již kolen 30tych let, se používal na přenos myšlenek přístroj, zvaný tepafon, dokazal vyvolat do nekolika dní smrt a používali ho tajná lóže. Nasměrovali na někoho tok zlych myšlenek a hotovo.

Byl objeven teleportační přenos informace o poškození lidského spermatu vlivem působení speciálního přístroje.
Projevilo se to tak, že majiteli spermatu a celému jeho genetickému příbuzenstvu, žijícímu na území Ruska a Ukrajiny, se okamžitě zvýšila teplota do 41 °C.“ Petr GarJajeV 9 Georgij TertyŠnyj

Pokračování textu Tepafon

Publikováno

Pravidlo sté opice

Pravidlo sté opice. Podstata je taková. Na ostrově Košima v Japonsku přebývala kolonie opic. Vědci jim dávali sladké brambory (batáty), rozhazovali je po písku. Opicím se batáty líbily, ale nelíbil se jim písek a špína v nich. Opice Imo objevila, že tento problém lze vyřešit tím, že bramboru umyje. Naučila to trojici jiných opic. Brzy myly batáty i další opice. Potom najednou, když počet opic, které to dělaly na ostrově Košima, dosáhl kritického množství (což vědci podmíněně určili jako sto), všechny opice na tomto ostrově začaly mýt batáty bez jakéhokoliv vnějšího podnětu. Ale nejzajímavější bylo, že současně začaly batáty umývat všechny opice na sousedních ostrovech.“

Publikováno

Apollónios z Tyany,

 

Ottův slovník naučný

Apollónios: A. z Tyany (I. stol. po Kr.), filosof novopythagorský, náboženský reformátor a divotvůrce. Kolem roku 220 po Kr. ku přání císařovny Julie Domny napsal rhétór Filostratos životopis jeho, vyzdobený mnohými bájemi, legendami, divy a smyšlénkami. Hieroklés ve stol. IV. použil tohoto spisu Filostratova, aby život a činy Apollóniovy postavil naproti vypravování evangelií a zvláště osobě Kristově.

Pokračování textu Apollónios z Tyany,

Publikováno

Atlantská a Lemurská epocha dle Rudolfa Steinera

Atlantská a Lemurská epocha dle Rudolfa Steinera

Milý přátelé, přinášíme vám citaci ze souhrnného příspěvku k tématice původních zemských civilizací, jak jej ze Steinerova díla Z Kroniky Akáša sestavil na svém webu Vojtěch Franče. Celý příspěvek naleznete na jeho webových stránkách. 

 

… 4. Pozemský cyklus. V tomto cyklu se rozvíjí rasa Atlanťanů (tedy lidí v určité fázi vývoje).

Původní Atlantida se podle Steinera nacházela v Indickém oceánu. Atlanťané a jejich vládcové (v jejich „klasické“ epoše) se od dnešních lidí lišili mimořádnou schopností detailní a vše-uchovávající paměti, sepětím s přírodními silami, ale nízkým rozvojem racionálního myšlení. Jejich „technologie“ byly spíše „organické“ (dokázali čerpat např. latentní energii nevypučených semen, zatímco my spíše využíváme energii minerálů, které chemicky rafinujeme: uhlí / ropa). Lépe mohli využívat „životní energie“ a ovládat své fyzické tělo: např. člověk si tedy (externí technologií) nerozdělal oheň, ale „pustil si do těla a kolem něj proud tepla“. Na Zemi tehdy platili jiné fyzikální zákony (či spíše podmínky) než dnes, voda prý byla řidší a vzduch naopak hustší, klima bylo jakoby ustavičně zahaleno mlžným oparem.

Předchůdci Atlanťanů byla civilizace:

4.1. Polární,
4.2. Hyperborejská a
4.3. Lemurská. 
4.4. Atlanťané (byli až čtvrtou civilizací zde na Zemi.)

Život Lemurianů Steiner líčí podrobně a sugestivně. Na rozdíl od dnešních lidí neměli schopnost paměti, a tedy ani řeči (nebo autonomního „já“ s osobní minulostí, na níž by si mohli zakládat). Řídili se jakoby velmi přesným instinktem spojeným se skvělou pohybovou (kinestetickou) obratností a nutkáním k pohybu, který přinášel pocit blaha, zatímco jeho omezení pocity žalu, jež se zjevovaly ve vnitřním vědomí jako barevné obrazy (což bylo jakoby pokračování Lunárního cyklu). Instinkt fungoval jako jakýsi okamžitý vhled – pohlédli na kmen a ihned se jim zjevila představa, jak jej umístit při stavbě obydlí. Cítili se být v trvalém spojení s „životní silou“, s kterou mohli cíleně (za použití nové kapacity – vůle) disponovat v souladu se svojí schopnostmi generování obrazů. Jedinci, kteří touto schopností (silou) disponovali, stáli v čele, ale jakmile o tuto sílu přišli, ztratili i své postavení ve skupině, neboť nemohli být hodnoceni na základě nahromaděných vzpomínek o jejich minulosti (slávy svých skutků), pokud neexistovala paměť. Ačkoliv neexistovala řeč, existovala již schopnost artikulace zvuků a zpěv sloužící k vyjadřování prožitků, obrazů a emocí, který jakýmsi způsobem ostatní uchvacoval. Podle Steinerovy vize tedy byla prvním jazykem vlastně hudba (a prvním smyslem byl sluch – diferencoval se prý dříve než zrak). Možná proto hudba v nás bezprostředně rozehrává tyto primární struny z těchto dávných stadií vývoje, z dob, kdy ještě neexistovala společná řeč, ale vědomí, prožitek a užaslé uchvácení existencí již ano. Muži žili drsným (spartánským) způsobem života, kde byl prostor pro přežití jen těch nejsilnějších a nejodvážnějších. Procházeli drsnými zkouškami, které měly testovat jejich schopnost snášet bolest. Ženy se naopak stávaly vnímavějšími vůči vnitřní obrazové (psychické) zkušenosti (vnuknutím od vyšších bytostí), čili v podstatě evoluce, „oduševňování“ a „zušlechťování“ lidstva stálo spíše na nich. (Včetně rozlišování dobra a zla, které se prý rodí také v této době).

Na počátku pozemského cyklu však lidstvo ještě nebylo rozdělené na 2 pohlaví, dokonce prý existovala epocha, kdy se vedle sebe vyskytovaly paralelně skupiny jednopohlavních (hermafroditních) a dvojpohlavních bytostí, přičemž ty dvojpohlavní postupně (jako novější odnož) převážili. Tento proces rozdvojení pohlavních rolí prý zvláštním způsobem korespondoval se vzdalováním Měsíce od Země (což je zajímavé, když si uvědomíte, že ženský 28mi denní menstruační cyklus stále koresponduje s cyklem měsíčním – na což nevím, jakou dává dnešní biologie odpověď). Fyzické tělo se tedy „vydesignovalo“ do dvou odlišných podob, mužské a ženské, avšak vnitřní duše se naopak k této vnější diferenciaci zachovala komplementárně, tzn. mužská duše byla jakoby ženská, zatímco ženská duše mužská. (Což je jeden ze základních Jungiánských konceptů – Anima / Animus. Jestli Jung Steinera, svého ‚souputníka‘ nečetl, to by v tom byl čert. Podle mě jej četl, ale jako zdroj inspirace jej – což je právě to nejpodivnější – zatajuje. Tím ale nechci říct, že není možné, že oba autoři dospěli ke stejné zákonitosti nezávisle na sobě. Více o tom pojednává tato kniha). K rovině tělo – duše se však připojuje ještě duch, který tuto komplementaritu sjednocuje na vyšší rovině (každá bytost je sama v sobě jakoby úplná a celistvá, i když na fyzické rovině to vypadá, že je jen „poloviční“). (Mimochodem, tento mýtus o dříve celistvých bytostech, jež se posléze rozpadly vedví, se objevuje v Platónově Symposiu a tvoří jeden ze základních motivů k rozpravám o Erótu.) Jak je to s tou duší a duchem, je složité téma, ale spokojme se prozatím s tím, že se jedná o dvě odlišné substance (zde se o tom rozepisuje další jejich současník, Klages) a toto odlišení je (nejen u Steinera) důležité. Vetknutí spojení s duchem v lidských bytostech se připravovalo již v předchozích stadiích právě za přispění oněch  bytostí vyššího řádu.

Člověk je dle Steinera bytost (vývojově) složená ze 7 vrstev: 

1) fyzické tělo
2) éterické tělo
3) astrální tělo
4) jáství (ego)
5) vyšší já (mentální sféra, manas)
6) životní duch (buddhi)
7) plně probuzený duchovní člověk (átman).

Ještě je důležité zmínit, že Steiner popisuje tuto Lemurianskou epochu tak, že prý platily trochu jiné fyzikální zákonitosti než dnes. Jednak fyzické tělo a hmotná realita nebyly tak pevné a neprostupné jako dnes, což vedlo k tomu, že lidská vůle mohla lépe a rychleji tvarovat tělo, tělesné orgány a určitým způsobem (přirozeným spojením s životní silou – u některých jedinců či skupin) i vnější realitu. Rozvinutím jiných schopností jsme v dnešní době již o toto samozřejmé instinktivní spojení s životní silou spíše přišli (resp. tato kapacita lidských bytostí se zanořila zpátky do nevědomí, kde spočívá v latentním stavu).

Subrasy Atlantské civilizace

4.4.1. Z vývojové větve Lemurianů se odklonila určitá menší skupina bytostí, na níž spočíval další progresivní vývoj budoucího lidstva. Jednalo se o první subrasu Atlanťanů, kterou Steiner nazývá Rmoahálci. U nich se začíná více rozvíjet paměť a pocity (záznamy smyslů jsou ukládány a jedinci se k nim v subjektivním prožívání vrací). Tím se objevují další komplexní prožitky jako připoutání se k někomu – a jazyk. Jedině s pamětí se objevuje ta intence, že je vůbec užitečné dát něčemu nějaké jméno, říká Steiner. Jazyk vytvořil nový vnitřní vesmír slov korespondujících s věcmi venku. To byla základní skutečnost odlišující Rmoahálce a Lemuriany. Jejich slova však neměla jen význam (jako dnes) ale i moc. Jejich duše byla více spojená s přírodou a jejich slova byla nabitá tvůrčí, magickou silou. Mohli ovlivňovat růst rostlin, emoce zvířat (uklidňovat je či nabudit). Jazyk považovali za posvátný a nedovolovali si tato slova zneužívat (věděli, že by se to jako bumerang obrátilo proti nim nazpátek). Tato magická schopnost „síly slova“ pak během další evoluce slábla.

4.4.2. Druhou subrasou byli Tlavatliané. Vyznačovali se rozvinutou osobní pamětí ve smyslu pocitu důležitosti a ambicí. Být znamenalo být slavný, známý, existovat v něčí paměti. Kdo byl proslulý nejzářnějšími skutky, stával se respektovaným vůdcem (což bylo u Lemurianů nemyslitelné, pokud svou osobní sílu již ztratil). Rozvinul se kult předků a další náboženská přesvědčení.

4.4.3. Třetí subrasou byli Toltékové. Jako první vytvořili státní útvary. Vůdcovství se předávalo z generace na generaci (jako u králů či faraonů). Nic z činů jeho předků nebylo zapomenuto. Steiner však připomíná, že v této době docházelo ke skutečnému živému přenosu obrazů – moudrosti z jedné generace na další – tudíž, každý rod se skutečně mohl vyznačovat speciálními schopnostmi a uměním. Klíčovou se stává nahromaděná osobní zkušenost. Vzniká osobnost v dnešním slova smyslu, pocit individuální výjimečnosti, jehož stinnou stránkou je možnost rozvíjení sobectví spojeného se zneužíváním osobní moci (což lidstvo v předchozích fázích ještě neznalo). (Pokud Jaroslav Dušek hovoří o „moudrosti Toltéků“ možná má na mysli duchovní odkaz určité kultury, která tu existovala před tím, než lidstvo upadlo do stavu vyznačujícím se egocentrickým zneužíváním osobní moci. Rozpomínáním se na „Toltécké učení“ se jakoby vracíme do stavu, který už tu přirozeně kdysi existoval, než byl ztracen a překryt lidskou omezeností).

4.4.4. Čtvrtou subrasou byli Pra-Turiané. Vyznačovali se tím, že své supra-normální schopnosti používali k sobeckým účelům a tužbám. Avšak tím způsobem, že stejnými silami byli recipročně zničeni. Jako obrana proti tomuto druhu zneužívání osobní síly se v této fázi objevuje schopnost myšlení.

4.4.5. Myšlení spočívající na srovnávání odlišných zkušeností, jejich zobecňování, kombinatorice a ve vytváření logických důsledků. Toto myšlení začalo regulovat původně nespoutaná přání. Objevuje se rozvaha (moudrost, uvážlivost obrácená dovnitř) tlumící impulzy k akci, jako nová oceňovaná kvalita. Pátou subrasu, která se zhostila rozvoje této kapacity, nazývá Steiner Pra-Semité. S rozvojem myšlení se ztrácí schopnost spolupráce s primární životní silou (magie), narůstá však schopnost (díky racionalitě a technice) pracovat s neživou přírodou (říší minerálů) – např. metalurgie.

4.4.6. Šestá subrasa, Akkadiané, rozvinula myšlení ještě více. Do čela skupin se už nedostávají vůdcové vyznačující se impresivní minulostí, ale ti, jež jsou nejvíce inteligentní (mazaní). Čím inteligentnější vůdcové, tím rychlejší schopnost inovace. K ní se však připojuje komplementární síla omezující „inteligentní sobectví“ – síla zákonů (práva). Rozvoj práva je tedy úlohou Akkadianů. K tomu se pojí obchod, expanze a kolonizace.

4.4.7. Sedmou subrasou jsou Mongolové. Navazují spíše na 4. subrasu. Udržují si stále ještě spojení s primární životní silou (Bohem), i když ne už v podobě přímo působící magie, tak alespoň v podobě naivní, neotřesitelné víry v božskou sílu (ve všem živém), což jim v očích nepřátel dodává určitého úžasu a respektu vůči nim. V jejich potomcích stále cosi takového působí. (Napadá mě, zda podobné záchvěvy necloumaly českými husity?)

Dnešní civilizaci, v které se nacházíme nyní, nazývá Steiner jako Aryanskou. (4.5. Árjové / Indoevropané) .  Zatímco Atlanťané (resp. jejich králové a kněží) se rozhodovali na základě (chrámových) kontaktů s vyššími silami a entitami, které jakoby jednali skrze ně (jsou jakoby řízeni shůry), Aryané prý disponují (na základě vytváření vlastního myšlenkového procesu) samostatnou vůlí a odpovědností za své činy. Ve světle rozvoje Aryanské kultury ostatní vývojové větve Atlanťanů stagnují a ztrácejí se ve vírech času, zanechávaje po sobě jen drobné ostrůvky v podobách kmenů, které tyto kulturní vzorce uchovávají.

V Atlantské době prý byla společnost rozdělená na bohy-inspirované vládce a snadno ovládanou masu lidstva. Onen třetí proud „myslících“ (Pra-Semitů) je odveden stranou legendárním prorokem jménem Manu na izolované místo ve vnitřní Asii, kde se jim dostává poučení a zasvěcení ohledně božských neviditelných principů a moudrosti (včetně astronomie, meteorologie, etiky apod.) (Těžko zde nevidět jakousi paralelu k Mojžíšovi). Zajímavé je, že zatímco Manu odvede stranou jakousi malou skupinu progresivních Pra-Semitů (z nichž se následně mají vylíhnout určitým skokem Aryové), časově pozdější Akkaďané a Mongolové ještě v nastávajícím čase píšou své dějiny, přestože nevědomky kráčejí už jakoby slepou vývojovou uličkou. (Víra a primitivní životní síla ustupuje čím dál tím víc se zdokonalující racionalitě, která začíná vítězit).

Lidé jsou od této doby vedeni na základě vyšších dobrovolně přijatých idejí, jimiž mají možnost ovlivňovat své skutky – anebo na základě osobních egoistických pohnutek. Tato pomyslná čára dělí lidstvo podle primární životní motivace dodnes a je pro naši (Aryanskou) civilizaci charakteristická. Od Atlanťanských národů se také lišíme plně individualizovaným vědomím vlastního „já“.

Naše Aryanská civilizace se zase skládá (tak jako Atlantská) ze sedmi menších epoch:

4.5.1. staroindická
4.5.2. perská
4.5.3. babylónsko-egyptská
4.5.4. řecko-římská
4.5.5. germánsko-západoslovanská (to je TEĎ)
4.5.6. slovanská (slovanská epocha, v nichž slované budou ústřední silou, teprve má přijít)
4.5.7. filadelfská (východoslovanská).

Dále Steiner rozvádí další mj. možnou evoluci orgánů fyzického těla (srdce, plíce, rozmnožovací orgány), které mohou v budoucnu atrofovat (rozmnožovací orgány se mohou stát nadbytečnými, pokud se naučíme replikovat jiným způsobem) nebo se naopak stát nositeli dalších (psychických, kreativních) funkcí, které v nich již latentně přebývají. (Plíce např. neslouží jen k dýchání, ale také k verbálnímu sebevyjádření v komunikaci – tato sebe-expresivní funkce bude pravděpodobně růst i do dalších rovin, než jaké si zatím dokážeme představit).

Přestože nemám nějaký připravený elegantní rám, do něhož by Steinerův obraz vhodně umístil tak, aby to korespondovalo se současným pojetím psychologie (to bych ten obraz asi musel, obávám se, hodně ořezat – obráceně – zarámovat dnešní psychologii někam do Steinera – by snad šlo již lépe). Chtěl jsem tento Steinerův obraz lidské evoluce sdílet, protože mě prostě zaujal. Připadá mi přinejmenším originální. Byl bych rád, kdyby třeba rozproudil nějakou diskuzi. Jistě se nabízí možnost různého „čtení“, než jen čistě doslovného.

Jelikož nejsem antroposof, omlouvám se, pokud jsem jeho myšlenky nějak zkreslil; podal jsem je tak, jak jsem je pochopil při četbě jeho knihy „Z kroniky Akáša“.

Zdroj:Dušesvit

Post navigation

 

Pokračování textu Atlantská a Lemurská epocha dle Rudolfa Steinera

Publikováno

Co znamená posvátné čislo 108

V literatuře jsem o číslu 108 našel hodně zajímavých věcí. Vypadá to, že se používá v některých oblastech vědy jako konstanta. Ruský vědec Sergej Bo- risovič Proskurjakov popsal záhadu čísla 108 velmi podrobně ve své monografii. Tak třeba o matematických zákonitostech stavby egyptských pyramid říká tohle: strana základny Menkowréo- vy pyramidy měří 108 metrů, Che- frénovy- 108><1,08U) metrů.11- rychlost světla ve vakuu – 108xl0l0m/h -hmotnost Slunce – 108xl09t- objem Země – 108xl0l0km3- rychlost pohybu Země kolem Slunce – lOSxlďkm/h- vzdálenost Venuše od Slunce – 108xl0’’km- doba obletu kolem Země po nejstabilnější orbitě – 108 min.“vztah delky lidskeho trupu k delce lebky je 108×10 10 cm.“Je znamo, že počet zrn v buddhistickych nahrdelnicich ma byt 108 a zvony v buddhistickych klašterech maji bit 108 krat,Oba jsme mlčeli a civěli do okna, na němž se zase objevily můry .„Hele,“ přerušil mlčeni Selivěrstov, „vydělime 360, což je kružnice, čislem 108, co vyjde? Tak, tak… Vychazi čislo 3,33. Co by to mohlo znamenat?“„V ruske vladě existovalo před několika lety odděleni jasnovidectvi, ktere vedla jedna žena,“ zavzpominal jsem. „Řikala mi, že zna pradavne n, ktere bylo jine a nerovnalo se 3,14. Neni nakonec 3,33 starobyle ji?“

Publikováno

Čintámaní, který se nachází na Kailasu

Neustále jsme blíž a blíž Važení….
Tehdy jsem Němcům vyprávěl historku o legendárním kameni Cintámaní (tibetský Norbu Rinpočhe), kterou popsal Nikolaj Rerich. Když žil Rerich v Indii, viděl nejedenou za temných nocí záblesky a sloupy světla po celém nebi. Nemohla to být ani polární záře, ani elektrické výboje. Lámové vysvětlili, že toto světlo vychází z divotvorného kamene Čintámaní, který se nachází na Věži Šambaly. Když tento kámen svítí, Věž Šambaly vyzařuje svítivé paprsky.Říká se, že divotvorný kámen Cintámaní přinesl na Zem okřídlený kůň Lung-ta. Tento kámen má vnitřní žár, ale tato radiace působí na lidi blahodárně a směruje jejich myšlenky na něco vznešeného.Kromě hlavního kamene existuje ještě několik jeho fragmentů, které jsou v neviditelném spojení s hlavním kamenem. Jeden z nich popsal podrobněji. Je lesklý a podobá se burskému oříšku. Na kameni jsou vyryty čtyři hieroglyfy, které se nikomu nepodařilo rozluštit. Pověsti říkají, že mnozí vůdci Asie a Evropy vlastnili část kamene Cintámaní, který jim pomáhal řídit lid. Dokonceříkají, že měl Rerich úkol od vládců Šambaly přivézt fragment tohoto kamene z Evropy do Šambaly.Vyprávění udělalo na Němce veliký dojem, tím spíš, že německy znějící příjmení Rerich jim bylo blízké.„V souvislosti s touto legendou,“ poznamenal jsem,„můžeme najít dost podkladů k tomu, abychom mohli předpokládat, že Kailás je Věží Šambaly. Pokud to vezmeme v úvahu, pak se na vrcholu Kailásu nebo poblíž něho musí nacházet hlavní kámen Čintámaní, ze kterého vycházelo tajemné záření, které jste viděli na západní straně. Východní část záření možná vycházela z fragmentu kamene Čintámaní, který se může nacházet orientačně 80 kilometrů východně od tohoto místa.Němci s tím předpokladem souhlasili a začali mluvit o tom, že chtějí na vlastní oči vidět divotvorný kámen a diskutovali o způsobu, jak vystoupit na Kailás nebo aspoň, jak se přemístit na východ od tohoto místa a najít fragment kamene. Brzy však duchovní počátek, přítomný i v těchto poutnících z bohaté a slušné země, nabyl převahy a nějak lehce a důstojně souhlasili s tím, že i možnost uvidět posvátnou horu, na jejímž vrcholu se zřejmě nachází divotvorný kámen Čintámaní, je už obrovské štěstí, jaké je dopřáno pouze vyvoleným. Tito Němci s ošlehanými tvářemi a oloupanými nosy měli dostatečný stupeň šlechetnosti, aby odhodili evropský patos a z celého srdce přijali pro ně cizí svatyně Tibetu. V jejich očích bylo vidět, že už Tibet milují