Na přírodě jsme závislí nejen z důvodu našeho fyzického přežití. Potřebujeme ji i proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Ztratili jsme se v dělání, myšlení, vzpomínání, očekávání – v přesložitém labyrintu světa plného problémů.
Zapomněli jsme na to, co dosud vědí rostliny, zvířata i skály. Zapomněli jsme, jak být – být tiše, být sebou, být tam, kde je život: tady a teď.
Kdykoli svou pozornost zaměříte na něco přírodního, na něco, co vzniklo bez přičinění člověka, vykročíte z vězení konceptualizovaného myšlení a začnete se do určité míry podílet na stavu propojenosti se Jsoucnem, v němž dosud existuje vše, co je přírodní.
Zaměřit pozornost na kámen, strom nebo zvíře neznamená myslet na ně, ale prostě je vnímat, držet si je
ve vědomí.
Pak se na vás přenese něco z jejich bytostné podstaty. Pocítíte, jak tichá ta součást přírodního světa je, a tak se i ve vás rozprostře to samé ticho. Pocítíte, jak hluboce spočívá ve Jsoucnu – v plné jednotě s tím, co je. Toto poznání vás dovede na místo spočinutí hluboko ve vašem nitru.
Když se procházíte či odpočíváte v přírodě, projevte přírodnímu království úctu a buďte v něm plně. Buďte tiší. Dívejte se. Naslouchejte. Sledujte, jak jsou každý živočich a každá rostlina plně sami sebou. Nejsou jako lidé, rozdělení na dvě části. Nežijí prostřednictvím svých mentálních obrazů, a tak si nemusejí dělat starosti s jejich ochranou a zkvalitňováním. Jelen je sám sebou. Narcis je sám sebou.
Všechno v přírodě není jen v dokonalém souladu samo se sebou, ale i s celkem. Součásti přírody se ještě nevyčlenily ze struktury celku, nevyhlásily svoji oddělenou existenci: „já“ a zbytek vesmíru.
Rozjímání v přírodě vás může osvobodit od toho „já“, od toho velkého potížisty.
Všímejte si těch mnoha jemných zvuků přírody – šustění listů ve větru, padání dešťových kapek, bzučení hmyzu, prvního ptačího zpěvu při rozbřesku. Naslouchejte celou svou bytostí. Za těmi zvuky je něco ještě většího: posvátnost neuchopitelná myšlenkou.
Vy jste své tělo nevytvořili a nejste schopni kontrolovat jeho funkce. Je to dílo inteligence daleko přesahující lidskou mysl. Té samé inteligence, jež stojí za světem přírody. K této inteligenci se snad nemůžete dostat blíž než vnímáním svého vlastního vnitřního energetického pole – tím, že budete cítit život, přítomnost oživující vaše tělo.
Psova radost a hravost, jeho bezvýhradná láska a připravenost oslavovat život v kterémkoli okamžiku často ostře kontrastují s vnitřním stavem jeho majitele – depresivního, úzkostného, zavaleného problémy, ztraceného v myšlenkách, nepřítomného v jediném okamžiku a na jediném místě, které existuje: Tady a Teď. Jeden se až diví: jak může pes zůstat tak duševně zdravý, tak plný radosti, když žije s takovým člověkem?
Vnímáte-li přírodu jen prostřednictvím mysli a myšlení, uniká vám její živost, její sepětí se Jsoucnem. Vidíte jen formy a života, jenž je v nich skryt, si nejste vědomi – nevnímáte její posvátnou tajemnost. Myšlení redukuje přírodu na komoditu, kterou lze využít v honbě za znalostmi a jinými druhy prospěchu. Z nádherného pralesa se stává řezivo, z ptáka výzkumný projekt, z hory zdroj rudy.
Když vnímáte přírodu, ponořte se do mezer mezi myšlenkami, ponechte mysl stranou. Když k ní budete takto přistupovat, bude na vás reagovat a podpoří vývoj lidského a planetárního vědomí.
Všimněte si, jak přítomná je rostlina – jak se plně odevzdává životu.
Možná máte doma nějakou pokojovou květinu – už jste se na ni někdy doopravdy podívali? Dovolili jste té všední, a přitom tak záhadné bytosti, aby vám něco pověděla o svých tajemstvích? Všimli jste si jejího hlubokého klidu? Pole ticha, které ji obklopuje? V okamžiku, kdy si uvědomíte, jak rostlina vyzařuje ticho a mír, stává se vaším učitelem.
Sledujte nějakého živočicha, nějakou rostlinu či strom a vnímejte, jak spočívá ve Jsoucnu. Jak je důstojný, nevinný a posvátný. Chcete-li to však vidět, musíte se dostat za úroveň mentálního zvyku nálepkování a pojmenovávání. V momentě, kdy odložíte nálepky a jména stranou, budete schopni cítit ten nepopsatelný rozměr přírody, jejž nelze uchopit myšlením a vnímat smysly. Je to harmonie, která prostupuje nejen celou přírodou, ale i vámi.
Vzduch, který dýcháte, je příroda, stejně jako sám proces dýchání.
Zaměřte svou pozornost na dýchání a uvědomte si, že za ně nejste zodpovědní vy. Je to dech přírody. Kdybyste si museli pokaždé vzpomenout, že se máte nadechnout, brzy byste zemřeli, a kdybyste se rozhodli přestat dýchat, příroda vás brzy přemůže.
Nejdůvěrněji a nejkvalitněji se můžete s přírodou spojit právě tak, že si budete uvědomovat svůj dech, vložíte do něj své vědomí. To je velmi léčivý a sílu dodávající postup, který vyvolává posun pozornosti od konceptuálního světa myšlení do vnitřní říše ničím neovlivněného vědomí.
K opětovnému spojení se Jsoucnem potřebujete pomocníka, učitele – a tím je právě příroda. Ale není to jen tak, že byste jen vy potřebovali přírodu. I ona potřebuje vás.
Nejste z přírody nijak vyděleni. My všichni jsme součástmi Jediného Života, který se po celém vesmíru projevuje prostřednictvím nejrůznějších forem, jež jsou vzájemně dokonale propojeny. Když uznáte posvátnost, krásu, neuvěřitelnou tichost a vznešenost, v níž existuje květina či strom, něco k té květině či stromu přidáte. Díky vašemu uznání, vašemu uvědomění se příroda sama poznává. Učí se rozeznávat svoji krásu a posvátnost – skrze vás! Celou přírodu drží v náručí velký, tichý prostor. A drží i vás.
Jen když se uvnitř ztišíte, získáte přístup do říše ticha, kterou obývají kameny, rostliny a zvířata. Jen když zklidníte svoji hlasitou mysl, se můžete spojit s přírodou na té nejhlubší úrovni a přesáhnout hranice oddělenosti způsobené nadměrným myšlením.
Myšlení představuje určitou fázi vývoje života. Příroda existuje v nevinném tichu, jež předcházelo vzniku myšlenek. Strom, květina, pták a kámen si nejsou vědomi své vlastní krásy a posvátnosti.
Příroda vás může dovést ke ztišení. To je dar, který vám dává. Když ji začnete vnímat a spojíte se s ní v poli ticha, prostoupíte toto pole svým vědomím. To je zase dar, který přírodě dáváte vy.
Skrze vás příroda se příroda stává vědomou sebe. Jako by na vás byla čekala miliony let.