Na přírodě jsme závislí nejen z důvodu našeho fyzického přežití. Potřebujeme ji i proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Ztratili jsme se v dělání, myšlení, vzpomínání, očekávání – v přesložitém labyrintu světa plného problémů.
Zapomněli jsme na to, co dosud vědí rostliny, zvířata i skály. Zapomněli jsme, jak být – být tiše, být sebou, být tam, kde je život: tady a teď.
Kdykoli svou pozornost zaměříte na něco přírodního, na něco, co vzniklo bez přičinění člověka, vykročíte z vězení konceptualizovaného myšlení a začnete se do určité míry podílet na stavu propojenosti se Jsoucnem, v němž dosud existuje vše, co je přírodní.