Posted on Napsat komentář

Byl indický pták Garuda létajícím strojem?

V indických textech se můžeme dočíst také o stvoření, zvaném Naga, které mělo lidské i hadí vlastnosti. Naga bývá zobrazována jako neskutečná příšera s ženským tělem a několika hadími hlavami. Dodnes se zachovalo mnoho soch tohoto výjimečného božstva.

          Ještě záhadnější byl podivuhodný pták zvaný Garuda. V indické mytologii býval vyobrazován jako velký pták, větší než drak, s orlími křídly a zobákem, ale s lidským tělem.  Na jeho hřbetě létal indický bůh Višna, který udržuje a chrání svět.  

          Jsou mu připisovány vskutku neobvyklé vlastnosti a také to, že prý byl velice inteligentní. Když roztáhl svá křídla, „počala se třást země.“

          Záhadný pták Garuda nejenže sloužil bohu Višnuovi jako dopravní prostředek, ale také vedl války, vyhrával bitvy. Podle indických legend se prý poprvé objevil se po zkáze starodávného indického města Mohendžo- dara.

          Mohendžo-daro neboli „Pahorek mrtvých“ bylo vybudováno z pálených cihel v období  2500-2100 př. n. l.  Spolu s městem Harappou byla tato dvě metropole ve své době největšími městskými středisky na světě. Mohendžo-daro  po svém obvodu měřilo dokonce více než 5 kilometrů.

          Odhaduje se, že v době jeho rozkvětu mělo toto divukrásné město až 40 000 obyvatel. Uvnitř bylo 12 hlavních ulic, z nichž každá měla šířku 9-14 metrů a rozdělovaly město na tucet bloků.  Jeden ke druhému tu přiléhaly stejné cihlové domy řemeslníků, obchodníků a jejich dílny.

Stranou byl umístěn dvanáctý blok. Zde byl navršený jakýsi umělý pahorek, na kterém byly městské sýpky, velké lázně a sněmovní sál. Domy byly patrové s několika místnostmi. Město mělo i dokonalý kanalizační systém. Jednoho dne však Mohendžo-daro  postihla záhadná katastrofa, připomínající svou intenzitou jaderný výbuch, která smetla kvetoucí středisko ze zemského povrchu.

          Epicentrum záhadného výbuchu leželo 140 kilometrů od města. Síla exploze byla neskutečná – žár roztavil i hliněné nádoby a kámen – a obrátila tok Indu.

          Archeologové si dodnes nedovedou vysvětlit, o jakou katastrofu mohlo jít. Dávní obyvatelé Mohendžo-dara byli zcela evidentně zastiženi náhlou smrtí a jejich kostry zůstaly ležet v ulicích města. Některé z nich vykazovaly 50 krát vyšší radioaktivitu.

Podle Mahábháraty se nad městem vznášel zářící oblak podivného tvaru. Garuda prý byl „zrozen v ohňovém infernu“. ¨

Co to asi znamená? Navíc povrch Garudova těla nebyl z peří, ale „ z kovu.“ Také se prý snášel k zemi „s mohutným hřmotem a burácením.“  Dokonce se dočítáme i o tom, že doletěl s bohem Višnou až na Měsíc! Mohlo se snad jednat spíše než o zvíře o létající stroj?

Létající nestvůra měla bílý obličej, tělo červené a její obrovská křídla byla zbarvená dozlatova. Když  Garuda tato křídla, zvedl, „zachvěla se země.“

Garuda uměl hasit oheň, a proto dovedl vyřadit zboje i „hady plivající oheň.“  Co to asi mohlo být? Garuda  se také vyznačoval neobyčejnými fyzickými schopnostmi, byl prý chráněný i proti jiným mocným zbraním a mohl létat vně i uvnitř atmosféry.

 Díky těmto výjimečným vlastnostem dokázal podnikat cesty do vesmíru. Jeho tělo bylo imunní i proti „zbraním měsíčních bohů“.

 Garuda se prý živil hady.  Příčinnou bylo to, že tito hadi drželi prý v zajetí kdysi jeho matku Vinatu. Hadi slíbili, že ji propustí za misku božského nápoje nesmrtelnosti. Tento božský nektar bylo možné získat jen na vysoké hoře, která byla obklopena mořem plamenů.

 Garuda nabral tedy do svého těla mnoho vody a těmi dokázal plameny uhasit. Když chtěl ale přistát, hadi plivající oheň mu zatarasili cestu. Garuda se však ubránil: zvířil tolik prachu, že hady na čas oslepil. Pak na ně z výšky svrhl „božská vejce“, která je roztrhala na tisíc kousků. Pak osvobodil svou matku a vydal se na cestu na Měsíc.

Ten však ovládali cizí bohové, kteří s ním bojovali. Nakonec mu nabídli nesmrtelnost za slib sloužit bohu Višnuovi. Od té doby létal tedy Višnu neboli „Pronikající“ po nebi na Garudovi.

Mohlo jít, zřejmě stejně jako v případě mnoha ostatních indických bájí, o nějaké technické zařízení, jehož účel a funkci nebyli schopni lidé v tehdejších dobách pochopit?

          A co když se vůbec nejednalo o hady, ale spíše o hadice, nebo potrubí, přivádějící k tomuto létajícímu stroji, stejně jako u dnešních letounů, kapalinu potřebnou pro jejich pohon?

           Jak by asi reagovali lidé v dávnověku, kdyby byli náhodnými svědky tankování dnešních létajících strojů?

          Zřejmě by se snažili popsat tento zážitek slovy, typickými a pochopitelnými pro tehdejší dobu.  Hadice, přivádějící palivo, by potom snadno mohly připomínat „hady“ a létající stroj by byl tak „živým nástrojem bohů!“

ZDROJ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..