Publikováno Napsat komentář

Tajemství římského dodekaedru

Na území střední a severní Evropy v místech, které byly kdysi na okraji Říše římské, se nyní
tu aa tam najdou podivné objekty, jako je bronzový dvanáctistěn (dodekaedr) mají na každé
straně kruhový otvor, a na zích 20 malých výstupků (kuliček). Průměr otvorů může být stejný
nebo odlišný. Průměry děr pro jeden dodekaedr jsou až čtyři různé. Rozměry pravidelného
dvanáctistěnu se pohybují od 4 do 10 cm a většinou jsou datovány do 2. – 4. století n.l.. Bylo
již navrženo 27 teorií na to, co to je, ale žádná z nich nebyla přesvědčivě dokázána.

Je to docela staré tajemství, nad kterým si dodnes marně lámou hlavu archeologové a
historikové. V mnoha zemích západní a střední Evropy při vykopávkách sídel Římské říše
(I. – IV. století n.l.) se čas od času najdou takové relativně malé duté předměty z bronzu nebo
kamene, od 4 do 10 centimetrů v průměru. Každý objekt má tvar geometricky pravidelného
dvanáctistěnu – dodekaedru s 12 stejnými pětibokými stranami, v jejichž středu má každá
kulatý otvor, který směřuje do dutého vnitřku tělesa. Každá ze stran je obvykle označena
rýhami – soustřednými kruhy kolem středového otvoru. Každý z 20 vrcholů tělesa je
korunován malou kuličkou.
Do začátku 19. století bylo objeveno během vykopávek už asi sto těchto neobvyklých
věciček, převážně v Německu a ve Francii, ale také v jiných zemích – ve Velké Británii,
Nizozemí, Švýcarsku, Rakousku a Maďarsku, tedy na území, které kdysi bylo součástí
severních provinciích Římské říše. Nikdo neví, jaký byl účel těchto předmětů. Hypotézy a
předpoklady, které jsou předkládány, jsou vesměs odlišné, ať už to byly svícny nebo
neobvyklé hrací kostky, možná dětské hračky nebo některé složité pomůcky pro pozorování.
Všechny tyto domněnky však nemají vůbec nic společného, protože o tajemných
dodekaedrech se písemné prameny nezmiňují ani slovem, a nenacházejí se na žádném
z obrazů, pocházejících z té doby.
Soudě podle počtu nálezů, tak to byly velmi časté předměty. Jeden z dodekaedrů se našel v
ženském hrobě, čtyři v ruinách římské vily. Je nepravděpodobné, že by mohly být, jak
historici předpokládali, částí římského standardu nebo vojenského vybavení. Dodekaedry byly
uspořádány tak, aby stály stabilně na ploše v libovolné poloze díky kuličkám na vrcholech.
Ale na co to bylo? Nyní v odborné historické literatuře pro ně používá zkratka “UGRO” (z
anglického názvu neidentifikovaného galsko-římského objektu – Unidentified Gallo-Roman
object).
Peter Mori, Robert a Jack Trieste třeba v roce 2005 poznamenali, že předměty mají
kamenné analogie – dvanáctistěny se zaoblenými hranami, které se datují do doby přechodu
od pozdního neolitu do mladší doby bronzové (3000 až 1500 let před naším letopočtem).
S největší pravděpodobností měly kameny nejen utilitaristický, ale i náboženský význam.
Dodekaedr byl kdysi považován za Pythagorovu posvátnou představu vesmíru nebo éteru
(pátý element vesmíru, kromě tradičního ohně, vzduchu, vody nebo země). Jamblichos ve své
knize „O Pythagorově životě,“ tvrdí, že Hippasos z Metaponta, když prozradil obyčejným
lidem tajemství dodekaedru, nejenže byl vyloučen z Pythagorovy komunity, ale také ‚poctěn‘
vybudováním hrobky za jeho života „na znamení toho, že pokládají svého bývalého kamaráda
za mrtvého“. Když se Hippasos ztratil na moři po ztroskotání lodi, všichni se shodli, že je to
v důsledku jeho prokletí. „Říká se, že se samotný Bůh rozhněval na muže, který prozradil
Pythagorovo učení“.
Fragment dvanáctistěnu, odlitek ze slitiny mědi (asi 400 př.n.l.), který byl nalezen v Yorkshire
detektorem kovů. (Anglie)


Viz obr. níže.
.
Navíc, dodekaedr byl považován za personifikaci zodiaku s jeho 12 znameními. Na území
Ženevy byl nalezen dodekaedr z litého olova o hraně délky 1,5 cm, pokrytý destičkami ze
stříbra se znameními zvěrokruhu na stranách.
Benno Artmann v časopise “Mathematical Intelligencer” (svazek 15, str. 52-53, 1993)
uvádí, že dodekaedry symbolizují oheň. Minerál pyrit (FeS2), známý Řekům, často vytváří
konkrementy ve tvaru dodekaedru. Pyrit byl používán k získání ohně, jak jeho samotný název
naznačuje (v řečtině, pyr = oheň). Pokud křesáte na pyritu pazourkem, jiskry tak nejsou horší,
než od křemene a zároveň „žijí“ déle, takže lépe zapalují troud. Tímto způsobem se mohlo
vytvořit spojení mezi ohněm a dodekaedrem.
Hypotéza, že dodekaedry byly svícny, byla vyslovena již v roce 1907. Takové svícny
mohou být otočeny do libovolné polohy v závislosti na průměru svíček (protože jsou otvory
různé). Otvory, které nejsou obsazeny svíčkou, mohou být použity pro pohodlné ukládání
psacích potřeb. Uvnitř nejméně jednoho římského dodekaedru byl nalezen vosk, což potvrzuje
tuto hypotézu. Jiné teorie hovoří o kalibraci vodovodních trubek, pro optimalizaci setí ozimů,
geodetické přístroje atd.


Římský dodekedron, nalezený v Bonnu v Německu. Badatelem Hadley Paul Garlandem
Méně pravděpodobné jsou teorie o armádní výzbroji, ozdobách na kyj nebo žezlo, hračkách
pro házení nebo zachycení na pilíř nebo to jsou prostě jen geometrické sochy. Mezi těmito
předpoklady si jen některé zaslouží pozornost.
Podle jedné z nejznámějších teorií byl římský dodekaedr používán jako měřicí přístroj,
jmenovitě jako hledač vzdálenosti na bojišti. Podle této hypotézy byl dodekaedr používán k
výpočtu trajektorií projektilů. To by mohlo vysvětlit přítomnost otvorů různých průměrů na
pětiúhelníkových stranách. Nicméně žádná z těchto teorií nebyla potvrzena žádným důkazem
ani nebylo vyčerpávajícím způsobem vysvětleno to, jak by dodekaedr mohl být použit pro
tyto účely.
Zajímavější je hypotéza, že dodekaedry sloužily jako astronomické měřicí přístroje, pomocí
kterých bylo určeno optimální období setí ozimých obilovin. Podle Wagemanse byl
dvanáctistěn astronomický měřicí přístroj, kterým se měřil úhel dopadu slunečního záření a
tak přesně definoval jeden zvláštní jarní nebo podzimní konkrétní den. Dny, které byly takto
určeny, měly zřejmě velký význam pro zemědělství. Avšak oponenti této teorie
poznamenávají, že použití dodekaedrů jako měřících přístrojů jakéhokoliv druhu je nemožné
z důvodu chybějící standardizace, protože nalezené objekty mají různé velikosti a konstrukci.
Další neprověřená teorie říká, že dodekaedry mají náboženské určení, a byly kdysi
používané v náboženských obřadech Druidů v Británii a Kaledonii. Opět neexistují žádné
písemné zdroje nebo archeologické nálezy, které by tuto verzi podporovaly. Nebo byl snad
tento podivný objekt jen hračkou nebo součástí nějaké hry římských legionářů během
vojenského tažení? Podle některých zdrojů, byly tyto předměty hlavní součástí hry, podobné
jako moderní hry s míčky, ve které byly tyto artefakty použity jako cíle, když hráči házeli
kameny a snažili se je dostat do otvorů na dodekaedru.
Existuje však jedna velmi hodnověrná hypotéza, podle níž se tyto předměty netýkají ani
římských dobyvatelů, nýbrž spíše kultury místních kmenů a národů, které za těchto časů
obývaly tato území. Je docela možné, že existuje nějaká přímá souvislost mezi dodekaedry z
římského období a mnoha staršími kamennými kuličkami s pravidelnými mnohostěny
vyřezávanými na jejich povrchu. Takové kuličky – polyedry, se datují od roku 2500 do 1500
př.n.l. a nacházejí se ve Skotsku, Irsku a severní Anglii.


Přibližně ve stejnou dobu 3000 – 2000 let př.n.l., se obvykle odkazuje na stavbu slavného
megalitického komplexu Stonehenge v Anglii. Nikdo jistě neví, jaký je účel této impozantní
stavby. Nicméně, zřejmě smysluplné uspořádání obřích kamenů je vázáno na cyklické pohyby
Slunce po obloze, což dává důvod se domnívat, že Stonehenge sloužilo nejen pro náboženské
a rituální obřady (nejpravděpodobnější cíl), ale také pro astronomická pozorování. Kdo ví –
možná i malé kamenné koule či mnohostěny hrály pro dávné obyvatele Británie stejnou roli
jako jejich Stonehenge, které představuje pro ně důležité duchovní myšlenky a tajemství
světového řádu.
Vesmír podle Keplera
Co můžeme s jistotou říci, je to, že dodekaedry hrají důležitou roli mezi pravidelnými
mnohostěny, zvláště pětiúhelníkový dvanáctistěn, v obrazech vesmíru vytvořených ve
starověkém Řecku Pythagorejskou školou. O něco později byly tyto myšlenky pečlivě
rozvinuty v textech Platóna (427-347 př.n.l.). V pozdním díle Platóna, dialogu „Timaios“ jsou
čtyři hlavní prvky hmoty: oheň, vzduch, voda a země, prezentovány ve formě shluků malých
částic ve formě pravidelných mnohostěnů – čtyřstěnu, osmistěnu a dvacetistěnu. (Je zajímavé
poznamenat, jak je toto schéma v souladu s moderní fyzikální koncepcí 4 stavů hmoty –
plazma, plyn, kapalina a pevná látka). Co se týče pátého pravidelného mnohostěnu, kterým je
dvanáctistěn, Platón se o něm zmiňuje jen mimochodem, když říká, že tato forma se používá
jako „vzor“ pro stvoření vesmíru, který má perfektní kulovitý tvar.
Starověcí řečtí vědci a filozofové naznačují, že zde Platón pravděpodobně meditoval v
duchu starší tradice, která pochází od Pythagora. V pythagorské škole je známá myšlenka,
podle níž dodekaedr tvořil “trámy”, na nichž byla postavena nebeská klenba. Je také třeba
poznamenat, že již dříve v dialogu dal „Phaedo“ vložil Platón do úst Sokrata popis nebe jako
dvanáctistěnu, který je nadpozemský. „Říká se, že Země, podíváme-li se na ni shora, vypadá
jako kulička z dvanácti kusů kůže.“
Pod zřejmým vlivem myšlenek Platóna, filozofové a učenci v pozdějších staletích začali
věřit, že nebesa jsou vyrobena z pátého elementu, „éteru“ neboli „kvintesence“. Tuto tradici je
možné vidět na obrázcích v práci Johannese Keplera „Mysterium Cosmographicum“, kterou
publikoval v roce 1596, kde je prostor zobrazen ve formě dodekaedru. (Viz obr.)
Éra velkých vědeckých objevů, které následovaly po Keplerovi, postupně přinesla zcela
nové poznatky o okolním světě, včetně molekulární struktury hmoty. Co se týče naivních
platónských myšlenek o zvláštní roli pravidelných mnohostěnů ve světovém pořádku, tak na
konci 19. století se k nim přidal postoj stejný jako u starověké mytologie – je to zábavná, ale
pro fyziku je zcela zbytečná představa.


Následný vývoj vědeckého poznání, zahrnul platonská tělesa do důkladného výzkumu –
kvůli jejich významné roli v teorie symetrie, základní kvantové teorii a fyzice částic.
Dodekaedr složený z 12 pětiúhelníků opět zůstal trochu stranou, ale stejně jako dříve, s
jakousi vágní narážkou, ve vztahu k podobě vesmíru.
Ke změně došlo nejdříve na přelomu 19. a 20. století, kdy velký matematik Henri Poincaré
začal zkoumat vesmír v podobě možných tvarů které vzniknou v uzavřeném trojrozměrném
prostoru. Popíral však své vlastní hypotézy, když Poincaré byl schopný mentálně vytvořit
teoreticky konzistentní strukturu s mimořádně zajímavými topologickými vlastnostmi – tzv.
vícenásobnou homologii koule.
Až čtvrt století po smrti Poincarého, další dva matematici, Weber a Seifert, dokázali, že z
abstraktní koule Poincarého homologie lze získat zcela konkrétní objekty – v případě, že
spojíme dohromady protější strany dodekaedru. V 3-rozměrném prostoru, je to samozřejmě
nemožné, ale ve 4-rozměrném to jde (podobně jako když dvourozměrný proužek papíru
v 3-dimenzionálním prostoru slepíme konec otočený o 180° k druhému konci, vznikne
nekonečná jednostranná Möbiova páska). Věda o topologii tak objevila objekt s názvem
„Poincarého dodekaedralní prostor“, obsahující čtyři platonská tělesa. (viz. obr.)


Autor: Igor Rodionov
http://paranormal-news.ru/news/tajna_rimskikh_dodekaehdrov/2015-05-11-10814
Překlad: Jan Pavlík, 8.2.2018 (s využitím informací Wikipedie)

ZDROJ

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..