Publikováno

A jak se lidé dostávají do satanových pout?

Dvěma
způsoby: vědomě nebo z neznalosti (vlastní vinou či
nezaviněně).
Vlastní vinou. Do ďábelské posedlosti je možné
upadnout hříšným životem, v němž člověk tvrdošíjně
setrvává. Evangelium nám dává typický příklad v Jidášovi,
když říká: „A pak satan vstoupil do Jidáše“
(Jan 13,27).

Příčinou mohou být (neříkám, že vždycky)
aktivní či pasivní účast na spiritistické seanci, magie,
vyhledávání jasnovidců a kartářek, účast na satanských
kultech (zvláště na černých mších), členství
v satanských sektách a praktikování okultismu.
Všechny tyto formy vytvářejí vazby se satanem.
Uvedu běžný příklad: Někdo trpí nevyléčitelnou
chorobou nebo vidí nezdar ve všem svém podnikání.
Napadne ho, že je blokován něčím zlým. Jde ke kartářce
nebo k jasnovidci a uslyší tam: „Prokleli vás pomocí
předmětu.“ Útraty jsou doposud malé a škoda
není žádná. Pak to však pokračuje: „Jestli chcete,
abych to odstranila, mohu to udělat za 800.000 lir“ –
nebo milion či ještě více. Zabýval jsem se mnoha pří­
pady a maximální částka, kterou jsem zjistil, byla
22 milionů. Když přijmete nabídku, jasnovidec nebo
kartářka chtějí něco osobního: fotografii, spodní prádlo
nebo aspoň chomáč vlasů či kousek nehtu.
Tak je dílo dokonáno. Co potom dělají s těmito věcmi?
To je jasné: černou magii. Tady chci ale něco
upřesnit. Mnozí jim naletí, protože jejich ateliéry bý­
vají plné křížů, sošek P. Marie, svatých či obrazů P.
Pia. Ještě víc naletí, když slyší: „Já dělám pouze bílou
magii, černou odmítám.“ Bílou magií se dnes v běžné
mluvě rozumí odstranit předmětové prokletí, kdežto
černá znamená někoho do předmětového prokletí
uvrhnout. Ve skutečnosti, jak neustále opakuje P.
Candido, neexistuje bílá magie, ale jenom černá, protože
každá forma magie znamená obrátit se k ďáblu.
Tak se nešťastník, který utrpěl malou škodu od ďábla
(případně ani tu ne), vrátí domů s pravým a skuteč­
ným prokletím. Exorcista se musí mnohem víc namá­
hat (aby zneškodnil dílo čarodějů), než kdyby odstranil
jen počáteční poruchu.
Do léčky démona lze upadnout také nevědomky
(nezaviněně), jestliže je člověk stižen kletbou. Prokletí
se definuje jako „škodit druhým skrze zásah démona“.
O tom budeme mluvit později. Někdo se diví, jak to
může Bůh dopustit. Stvořil nás jako svobodné bytosti
a na konci života bude soudit každého z nás podle
našich skutků. Prozatím však můžeme svou svobodu
dobře využít nebo ji zneužít. Můžeme druhým pomá­
hat, ale můžeme jim také škodit mnoha způsoby, abychom
nad nimi získali nadvládu. Vyjmenuji nejtěžší
případy: Mohu si najmout vraha, aby zabil nějakou
osobu. Bůh není povinen tomu zabránit. Právě tak
mohu zaplatit mágovi, aby proklel nějakého člověka,
a ani v tomto případě není Bůh povinen tomu zabrá­
nit, i když ve skutečnosti se tak často stane. Kdo např.
žije intenzivnějším životem modlitby a ve spojení
s Bohem, je více chráněný než ten, kdo život z víry
nepraktlkuje nebo žije v hříchu. V současné době,
kdy rodina je v rozkladu, osoby postižené satanem
často nežijí v řádně uzavřeném manželství; nebo to
mohou být ženy, které podstoupily interrupci. Často
jsem viděl závislost mezi narkomanií a posedlostí
ďáblem a stejně tak mezi posedlostí a hříchy v sexu­
ální oblasti spojené s formami násilí.
Tak jako v minulosti ani dnes se mnohdy nerozli­
šuje posedlost ďáblem od psychických nemocí. Mám
ve velké úctě psychiatry, kteří jsou na profesionální
úrovni, znají hranice své vědy a dokáží upřímně přiznat,
když má některý pacient symptomy nezařaditelné
do žádné vědecky známé nemoci. Prof. Salvatore
Morabito, psychiatr z Bergamu, prohlásil, že měl dů­
kazy o mnoha lidech, kteří byli pokládáni za psychicky
nemocné a ve skutečnosti byli posedlí satanem.
S pomocí exorcistů se mu podařilo je uzdravit [Gente.
1990. č. 5, s. 106-112.). Znám podobné případy
a u jednoho bych se chtěl obzvláště zastavit.
Jan Pavel II. dne 24. dubna 1988 blahořečil španělského
karmelitána P. Františka Palaua. V našem
případě je to zvláště zajímavá postava, protože v posledních
letech svého života se P. Palau věnoval posedlým.
Založil útulek, kde přijímal psychicky nemocné
lidi. Exorcizoval všechny: posedlí se uzdravovali, psychicky
nemocní zůstávali nemocní. Byl terčem mnoha
útoků, samozřejmě ze strany kléru. Odjel tedy dvakrát
do Říma: Poprvé v roce 1886, aby si o těchto věcech
promluvil s Piem IX., a pak v roce 1870, aby koncilní
otcové na 1. vatikánském sněmu vyhověli jeho žádosti
ustavit znovu v církvi trvalou službu exorcisty. Víme,
jak byl onen sněm přerušen, avšak nutnost obnovit
tuto službu v pastoraci je stále naléhavá.
Je pravda, že odlišit posedlého od psychicky nemocného
člověka je obtížné. Zkušený exorcista to
však dokáže lépe než psychiatr, protože má na zřeteli
různé možnosti a umí zjistit prvky rozlišení. Psychiatr
většinou nevěří v posedlost ďáblem, a proto o této
možnosti vůbec neuvažuje. Před několika lety P. Candido
exorcizoval mladého člověka postiženého epilepsií
(podle názoru psychiatra, u něhož byl v léčení). Pozvali
lékaře, který ho léčil, aby byl přítomen
exorcismu. Když P. Candido vložil mladíkovi ruku na
hlavu, tento dostal křeče a spadl na zem. „Vidíte, otče,
jedná se zřejmě o epilepsii,“ řekl hned lékař. P. Candido
se sklonil a vložil na mladíka znovu ruku. Ten
prudce vstal a zůstal stát zpříma a nehybně. „Tak se
chovají epileptici?“ zeptal se P. Candido. „Ne, nikdy,“
odpověděl psychiatr, zřejmě v rozpacích z tak nezvyklého
chování.
Exorcismus pokračoval tak dlouho, dokud se mladík
úplně neuzdravil. Léta užíval mnoho léků a zkou­
šeli na něm různé léčebné metody, které mu spíše
škodily. Tím se dotýkáme ožehavého bodu: učinit diagnózu
v těžších případech vyžaduje spolupráci s dal­
šími (vědeckými) disciplínami, jak uvedeme v závěreč­
ném návrhu. Na chyby doplácejí totiž vždy nemocní,
kteří se v několika případech stali obětí špatné léčby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *