Publikováno

Zánik Minojské civilizace

V sérii článků Z historie Evropy jsem letmo zmínila významnou starověkou civilizaci, která ve 2. – 3. tisíciletí př. n. l. ovládla nejen oblast Egejského moře, ale celé Středomoří. Její centrum se nacházelo na nepříliš velkém ostrově Kréta, ale protože leželo mezi třemi kontinenty, a tedy na křižovatce významných obchodních cest, její dosah byl daleko větší. Bylo by proto škoda se jí dotknout jen jedinou větou. Navíc je to moje srdeční záležitost; od chvíle, kdy jsem si ještě jako teeneger přečetla Sinuheta a později pak Fulghuma, mě to tam táhlo, a tak následující text berte nejen jako malé rozšíření série Z historie Evropy, ale také jako pár drobných „zápisků z cest“.

Kréta

Kréta byla obydlena dlouho předtím, než sem dorazili ti, kterým dějiny přisoudily jméno Minojci. Nejstarší nálezy svědčí až o šesti tisících let před letopočtem. 
O původu Minojců, skutečných pozdějších tvůrců minojské kultury, se podle oficiální historie nic neví. Britský archeolog Arthur Ewans, který v letech 1900 – 1903 prováděl první vykopávky v Knóssu, předpokládal, že přišli ze severní Afriky. Tuto teorii však později vyvrátil americký genetik George Stamatoyannopoulos z Washingtonovy university v Seattlu, který provedl analýzu dědičné informace Minojců, již následně publikoval ve vědeckém časopise Nature Communication. Na základě zkoumání velkého množství kostí a zubů z lidských ostatků z období 2900 – 1800 př. n. l. nalezených na Krétě došel k závěru, že ani jeden vzorek neobsahoval sekvence typické pro pravěké obyvatele severní Afriky, ale že se naopak shodují s mitochondriální dědičnou informací lidí žijících v mladší době kamenné a v době bronzové v Evropě. Usoudil tedy, že to byli „potomci prvních zemědělců, kteří přišli na ostrov z Blízkého východu“. Takže Evropa, nebo Blízký východ? Ach ti Američani…
My v tom naštěstí máme jasno, protože už víme, že Minojci dorazili v průběhu druhé migrační vlny doby bronzové z Evropy, a to pravděpodobně z oblasti balkánské kultury Vinča někdy v letech 2 800 – 2 600 př. n. l. A že s sebou přinesli i vinčanské písmo.
Zaujalo mě, že minojská společnost dodržovala některé organizační zvláštnosti, jaké v tehdejších, ale i současných kulturách nenajdeme. Platilo totiž například, že veškerá produkce obyvatel se nejprve shromažďovala v určitých střediscích, kde se nejprve inventarizovala a teprve pak přerozdělovala obyvatelstvu (Co mi to jen připomíná?). Svědčí o tom množství hliněných tabulek s administrativními záznamy. A kde se shromažďovala? Tomu účelu sloužily rozlehlé palácové komplexy nacházející se v několika velkých městech Kréty. Ruiny největšího z nich byly vykopány v Knóssu ležícím na okraji dnešního hlavního města Kréty – Heraklionu.
 
Palác v Knóssu dnes…
 
 
… a takhle asi vypadal v dobách největší slávy:
 
 
A pro názornost ještě model Knóssu v Heraklionském muzeu minojské kultury:
 
 
Bezpočet větších i menších budov, přízemních, ale většinou několikapodlažních, často i s podzemními patry, seskupených kolem velkého centrálního nádvoří. Malá, větší i monumentální schodiště, všude stinné ochozy. V paláci bylo asi 1500 místností. Zdi byly pokryty nádhernými freskami s výjevy ze života lidí, provedených v pestrých paletách barev. Pokoje a komory byly zaplněny různými soškami božstev a výrobků z keramiky pro každodenní použití. V palácích však také bylo nespočetné množství dílen a drobných pokojů pro služebnictvo. Nechyběly ani sklady obilí pro obyvatelstvo celého okolí. A tak není divu, že právě sem je umísťován příběh o labyrintu děsivého Minotaura, o Daidalovi a Ikarovi a samozřejmě o Theseovi a Ariadně. Celý komplex byl napojen na vodovod a kanalizaci. Výjimkou nebyly ani koupelny s vanami a toalety. To vše před téměř čtyřmi tisíci lety!
Architektura minojských paláců je zcela svébytná a těžko něco podobného nalezneme jinde. A kdybyste na podobné budovy narazili v některé současné metropoli, zřejmě by vás jejich nepatřičnost v moderní době vůbec nenapadla.
 
 
Arthur Ewans tomuto místu natolik propadl, že pozemek, na němž stojí zbytky knósského paláce, koupil a rozhodl se, že alespoň některé části ruin nechá dostavět podle fragmentů fresek, na nichž byl palác zobrazen a které se při vykopávkách našly. Výsledkem této jeho poněkud rozporuplné snahy je například nároží jedné z budov se třemi červenými sloupy, které se časem stalo symbolem celého areálu (obrázek dole vpravo). Jak asi mohla vypadat celá okolní část palácového komplexu, do níž uvedené nároží patřilo, zachytil výtvarník na vedlejším obrázku.
 
 
Zmínit bychom měli i množství nádherných artefaktů, které byly na tomto nalezišti, ale nejen zde, vykopány. Sochy a sošky, keramika, části fresek (k nim patří i freska se třemi ženami v úvodu článku), zlaté sekery a šperky a stejně tak i předměty běžné potřeby,… to všechno – pokud to ovšem nezmizelo v zahraničí – je možné uvidět v archeologickém muzeu v nedalekém Heraklionu.
Na Krétě byly zatím objeveny čtyři takovéto palácové komplexy. Nejstarší z minojských paláců – Faistos leží v jižní části Kréty, nedaleko pobřeží Libyjského moře. Je menší než palác v Knóssu, ale připomínám jej proto, že právě odtud pochází slavný Disk z Faistu:
 
zdroj
Že jste o něm ještě neslyšeli?
Malá hliněná destička spirálovitě popsaná neznámým písmem. Mnoho odborníků, mezi nimiž bylo i několik významných jazykovědců, si na něm vylámalo zuby. Marně…
Moc se o tom nemluví, ale k pravděpodobnému výsledku se dopracoval až moravský rodák, bývalý spolupracovník Antonína Horáka, ing. Petr Kolář, který na dešifrovaní šel na rozdíl od všech ostatních badatelů přes slovanské jazyky. A podařilo se. Jak postupoval a k jakému výsledku se dopracoval, si můžete přečíst zde.
K paláci ve Faistu patřil nedaleký přístav v Matala. Dnes tam najdete jednu z nejjižnějších pláží Evropy, kterou omývají příjemně teplé vlny Libyjského moře. Prostě idyla.
 
 
 
Matalská zátoka
I neolitičtí „turisté“ toto místo uznali za příhodné k životu a v pískovcové skále nad pláží si vydlabali množství skalních obydlí. Hippies je v 60. letech následovali. Vůbec se jim nedivím.
 
 
A když už jsme tady, přidám ještě jednu zajímavost: když jsem si toto místo prohlížela nyní na Google Earth, všimla jsem si nezvykle pravidelného obrazce na mořském dně u jihozápadního pobřeží Kréty. Samozřejmě náhoda, ale…
 
 
Minojské paláce mají jednu zvláštnost: nemají hradby. Proč? Minojci byli výbornými mořeplavci a jejich loďstvo budilo závist. Ve své době prakticky ovládali celé Středomoří, a tak se patrně domnívali, že se nemají čeho obávat.
Skutečně?
 
Santorini
 
 
Santorini, původním jménem Théra, je souostroví ležící 120 km severně od Kréty. Před čtyřmi tisíci lety to byla jediná obrovská štítová sopka, jejíž kráter se podle některých odhadů nacházel ve výši dvou tisíc metrů nad mořem. Zdá se vám to na poměrně malý ostrov moc? Ale i nejvyšší vrcholy Kréty si s Gerlachem nezadají; jsou tu zkrátka poněkud jiná měřítka. Na úrodných úbočích vulkánu se dařilo minojskému osídlení a tak se Théra stala druhým významných centrem minojské kultury. Poměrně častá zemětřesení, která jsou typická pro celou oblast Kykladských ostrovů, byla sice pro obyvatelstvo určitým mementem, nicméně příhodné přírodní podmínky a podnebí to vyvažovalo. Až do určité doby.
V období 1648 – 1610 př. n. l. (podle dendrochronologického datování je nejpravděpodobnější rok 1628 př. n. l.) se sopka probudila. Nebylo to poprvé. Za poslední milion let zažil ostrov Santorini minimálně 12 velkých erupcí. Ta, která zničila minojskou civilizaci, byla patrně pliniovského typu a měla index VEI-7 na osmistupňové škále. Síla výbuchu se odhaduje kolem 2 400 megatun TNT, což odpovídá 160 000 hirošimských bomb.
 
 
Zánik kaldery byl spojen s intenzivní seismickou aktivitou, objemnými pyroclastickými toky a tsunami, které zaplavily všechna okolní pobřežní osídlení. Během erupce sopka Santorini zcela vyprázdnila své nitro, po čemž se její kužel, neschopný nést vlastní váhu, zhroutil do prázdné magmatické nádrže, kam jej následovala mořská voda. Výsledná gigantická vlna o výšce asi 18 metrů (výška se udává v různých zdrojích různě, někde až 100 m) se prohnala souostrovím Kyklady a dosáhla i severního pobřeží Kréty. Tsunami zničily na ostrovech v Egejském moři veškeré osídlení a také postihly břehy Egypta a dalších zemí Středozemního moře. Rozvoj lidstva v této oblasti se na stovky let zastavil.
 
 
Po této erupci v centru vytvořené kaldery došlo ještě k řadě dalších událostí. Následující – nejsilnější z nich – nastala přibližně v roce 1380 př. n. l. a přišly i jiné. Sopka se naposledy probudila v roce 1956, kdy doprovodné zemětřesení dosáhlo 7,8 stupně Richterovy škály. Ve zřícených domech tehdy zahynulo mnoho obyvatel. 
 
Současné Santorini
 
 
Santorini i dnes vykazuje stálou seizmickou činnost a na některých jeho ostrovech jsou aktivní fumaroly a hydrotermální zdroje. Přesto sem denně připlouvají tisícové davy turistů, kteří si nějaké nebezpečí nepřipouštějí. Santorini je totiž jednou z nejnavštěvovanějších lokalit na světě. A není divu – opravdu se je na co dívat.
Velké výletní lodi zastavují v malém přístavišti pod příkrou skálou a návštěvníci musí zdolat pěšky více jak stometrové převýšení. Na ty líné čekají trpěliví mezci a muly:
 
 
 
A výška je to pořádná. Když se někde v polovině opatrně nahnete přes okraj, abyste zkontrolovali, zda vám loď neodplula, zamrazí z té výšky v zádech:
 
 
 
Při představě, že pod více jak stometrovými srázy pod hladinou moře ještě pokračuje čtyřsetmetrová propast utopené kaldery, si člověk najednou připadá hrozně malý a bezbranný. A to je krásný slunný den a sopka tiše odpočívá.

Pohled od hladiny však dosvědčuje, že tu vždycky tak pohodově nebylo: silné vrstvy popela a lávy se pravidelně střídají. Na první pohled je to hezky barevné, ale nechtěla bych být u toho, když to vznikalo:
 
 
Východní pobřeží je vnějším úbočím sopky, proto má mírnější sklon a vešlo se tam i letiště:
 
 
Pohled do středu kráteru. Šířka vodní plochy činí 17 x 13 km:
 
 
Centrální ostrůvek:
 
 
Západní břeh hlavního ostrova:
 
 
Santorini žije z cestovního ruchu. A nechává si to dobře zaplatit; pokud by vám nedejbože ujela zpáteční loď a vy se tu museli ubytovat, zůstaňte v klidu. Pod mostem spát nebudete. Ne proto, že tu žádné nejsou, ale máte zde lepší možnosti: nespočetné malé penzionky s bazény visí přímo na vrcholu skály a pohled z nich tu je jistě dechberoucí:
 
 
Cena také…
Můžete tu dokonce, jak je dnes módou, strávit svatební noc. Za 8 000 dolarů to pořídíte i s kytkou pro nevěstu. No nekup to!

 
Ale konec srandy a vraťme se zpět k Minojcům. Poté, co vlny tsunami spláchly vše, co se nacházelo v nížinných pobřežních oblastech, celá civilizace se zhroutila. Škody musely být kolosální, uvážíme-li, že například bytelný kamenný Knóssos ležící 5 km od pobřeží v nadmořské výšce téměř 100 m byl pobořen. Zasloužil se o to však i rozsáhlý požár, ke kterému patrně došlo při zemětřesení, kdy hořící louče spadly do rozlitých obrovských zásob oleje uskladněných v paláci. Každopádně to trvalo dvě stě let, než se společnost znova zvedla. 
Ne na dlouho. Zdecimovaná krajina ničená častými zemětřeseními, krajina, která navíc dlouhodobě podceňovala svoji obranu, se stala snadnou kořistí militantních mykénských Achájců, kteří připluli kolem roku 1425 př. n. l. z řeckého území a ostrov si podmanili. Ani ti však nevydrželi. O dvě stovky let později padla i jejich Mykénská říše pod náporem „mořských národů“ a začalo „temné období“…
 
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *