Publikováno

Migrační vlny Slovanů ve 4. – 2. tisíciletí př. n. l.

Po tisíci letech relativně klidného vývoje přišla změna klimatu. Kolem poloviny 4. tisíciletí průměrná teplota stoupla a srážek významně ubylo. Hladina spodních vod klesla o několik metrů, vysychaly studny a prameny. O tom, že to byla změna citelná, svědčí skutečnost, že právě v té době vznikly i některé velké světové pouště – Sahara, Karakum nebo Kyzylkum. Devastující dopady pocítilo i obyvatelstvo starověké Evropy. Bylo stále obtížnější obstarat dostatek potravy pro početné a rozrůstající se obyvatelstvo. Výnosy v zemědělství postupně a nezadržitelně klesaly, nastala sucha, neúrody a hladomor. Nejvíce tím byly postiženy velké aglomerace na východoevropských nížinách, v nichž na malém prostoru žilo i několik desítek tisíc lidí. Černozem, která rychleji a snáz vysychá, nestačila tak velké množství obyvatel uživit. Nezbylo, než se přesunout do vyšších poloh. Ale i střed Evropy postihly pohromy v podobě rozsáhlých lesních požárů. 
 

A tak se kmeny evropských civilizací postupně začaly vydávat na cestu za lepšími životními podmínkami. Tato velká stěhování nebyla jednorázová, ale probíhala v několika různě silných vlnách po další dva tisíce let. Střední a východní Evropa tak byla jednou velkou živoucí křižovatkou na cestách kmenů, kmenových uskupení i jednotlivých skupin. Díky tomuto permanentnímu prolínání tu zůstalo stále živé povědomí o společném jazyce a uchovaly se i základní společné prvky mytologie. Vyznat se však ve všech těchto vlnách, usadit je v čase i prostoru a upřesnit jejich složení je jednak nad mé schopnosti, ale také nad možnosti tohoto webu, a tak zde zmíním alespoň ty nejvýraznější události, o kterých bychom měli jako současní Evropané, kteří nechtějí být dále balamuceni deformujícím vzděláním, rámcově vědět.4. – 2. tisíciletí tedy bylo pro Evropu dobou velkých etnických přesunů vynucených změnou klimatu. Byly však zároveň podpořeny domestikací koně, který jak osedlaný, tak i v zápřahu dovolil přesuny na velké vzdálenosti. A hlavně je to doba obrovského rozvoje metalurgie. Kavkaz se stal jednak místem, kudy procházely mnohé migrační vlny, ale zároveň také centrem metalurgie pro námi sledovanou oblast. Ale nejen tam vznikaly špičkové bronzové a později i železné výrobky: nejvyhledávanější zbraně té doby vznikaly také například na Slovensku.
K největším „migrantům“ patřili rozhodně nositelé kultury nálevkovitých pohárů, ale také kultury lineární keramiky, vypichované keramiky, kultury kulových amfor, lengyelské kultury a dalších, tedy souhrnně představitelé civilizace kruhových staveb – rondelů, která, jak už víme, obývala území střední Evropy (tedy zhruba dnešní oblast východního Německa, Polska, České republiky, západní části Slovenska a části Rakouska).

ukázky keramiky kultury nálevkovitých pohárů
ukázky keramiky kultury kulovitých amfor, zdroj
Ve východní Evropě se nejprve promísili s nositeli obrovské tripolské kultury – Venety. Co o nich víme? Slovanští Veneti (Venedi / Váni,…) zde tvořili vedle dalších příbuzných kmenů a kmenových uskupení nejpočetnější osídlení s vlastním společným jazykem. Tripolská kultura však nevydržela nápor kmenů směřujících přes její území v několika migračních vlnách na východ i na západ a začal její postupný rozpad. Obyvatelstvo bylo navíc velmi silně zasaženo klimatickými změnami, jež způsobily, že jejich velká mnohatisícová agrární města nenacházela ve svém okolí dostatek potravy, a k migrujícím vlnám se přidalo: někteří s Árijci a Suovany na východ, další hledali vyšší zeměpisné polohy bez černozemě, kde bylo snazší vypěstovat plodiny, se vydali na západ, do střední Evropy a dále. Na území dnešního Polska se objevili Váni (jiný název Venetů) okolo roku 3 250 př. n. l. Odtud pak postupovali dále na západ, kde se na Jutském poloostrově (dnešní Dánsko) vojensky střetli s tamním germánským kmenem Ásů. Záznam o této bitvě v takzvané Písni vědmy je vůbec první psanou zmínkou o slovanských kmenech, která se nám dochovala. Válka skončila smírem a následným splynutím Vanů s Ásy. Zůstaly však po nich zmínky v germánských legendách a některé názvy (Vandali, Vandili, Vangiové). A samozřejmě nějaké ty geny. Zde však archeologické nálezy po východoevropských Venetech nekončí. Část jich spolu s Árijci pokračovala dál – nejen do střední, ale i severní Evropy (Normandie, Bretaň, Skandinávie, Britské ostrovy), kam přinesli své znalosti zemědělství a chovu dobytka.Druhý proud Venetů s Árijci a také s příbuzným slovanským kmenem Suovanů se vydal východním směrem. Prošel územím dnešního Íránu, kde významně ovlivnil zdejší dění, a v průběhu dalších staletí – v době blížícího se zániku harappské kultury – postupně dorazil až do Indie. Zde se setkali jen s primitivními Dásuy, pro které se patrně stali oněmi „bílými bohy, co k nim přišli přes severní hory“, jak o tom vyprávějí staré legendy. Kmeny z Evropy tehdy obsadily úrodné kraje kolem hlavních řek a v poměrně krátké době ovládly téměř celé území. V období 1900 – 1700 př. n. l. zanikla s konečnou platností původní indická protocivilizace a formovala se nová, v níž vedoucí postavení zaujali Árijci a spolu s nimi i slovanští Veneti a Suovani. Přesun moci pravděpodobně proběhl nenásilnou formou; archeologové nenašli žádné známky bojů z té doby. Tyto kmeny se pak v průběhu staletí prokřížily s induským osídlením a postupně se v něm rozplynuly.
O této dějinné epizodě bychom se možná ani nedozvěděli, kdyby nebyla obsáhle zachycena v indických Védách a dalších starých textech. Anebo jinak: my jsme se o nich dozvěděli, ale v podivně pokřivené, zfalšované podobě. Podle oficiální historie se totiž v tomto případě hovoří o příchodu jakýchsi „Indoevropanů“ do Evropy. Jenže ono to bylo obráceně:

Teorie o árijské rase Germánů jsou pomýlené, zavádějící a nesprávné, byly založeny na mylných předpokladech o příchodu Árijců z Indie do Evropy bez opory v poznatcích. Žádní Árijci z Indie do Evropy nepřišli (ani Indoevropané!), ale Árijci s Venety a Suovany přišli z Evropy do Indie, jak o tom podávají svědectví Védy. (V. Timura, Dávnoveká Európa)

Původními obyvateli většiny území Evropy byli Slovani. Tím, že však byl zaveden pojem „Indoevropané“, mohli zůstat nezmíněni a jejich významný podíl na formování evropského kontinentu tak byl zamlčen. Tolik k nelogickému a matoucímu termínu „Indoevropané“ / „indoevropský“.

Ale samozřejmě tu ve vzduchu visí otázka: A kdo byli ti Árijci
Nic zásadního vám na ni bohužel neodpovím. Po celém území, od Britských ostrovů až po východní Asii, po nich zůstaly nepřehlédnutelné stopy. Ale jejich původ, jejich další osud a dosah jejich vlivu na formování Eurasie zůstávají prozatím otevřené. Pátrání po domově árijských národů trvá už více než dvě století. Jejich kolébka byla hledána v Himálajích a v Indii, na Středním východě a ve střední Asii, v Evropě a na Kavkaze, v Arktidě i v Tibetu. Nejvíce příznivců má verze oblasti v pásmu mezi Karpatami a Volhou. Ale nechybí ani staronoví zastánci romantické verze, která vidí přicházet předky Árijců podél východního okraje Uralu odkudsi ze severu, bezpochyby ze směru potápějící se Hyperborey. Podle této verze je po zániku domoviny přivedla mnohatisíciletá pouť do centra Sibiře, do oblasti mezi řekami Irtyš a Ob, kde se pak mísili s místním obyvatelstvem kavkazského europoidního typu a odtud se pak šířili na všechny strany. 
Pokud se na věc podíváme střízlivějším pohledem, můžeme konstatovat, že Árijci skutečně byli velmi dobře obeznámeni s jevy vyskytujícími se ve vysokých zeměpisných šířkách – sníh, mrazivé zimy, polární den a polární noc – které by jako kmeny pocházející z Indie a Íránu, jak se oficiálně předpokládá, pravděpodobně znát neměli. Jsou tu však i jiné zajímavé okolnosti. Nápadné podobnosti v oblasti jazyka a kultury svědčí o ugrofinském vlivu. A podle téže lingvistické verze měli Árijci žít v lesostepním prostoru v blízkosti pohoří. Ve stepích a lesostepích Zauralska archeologové v posledních desetiletích skutečně odhalili velkou historickou komunitu, kterou nazvali andronovská kultura, a celkem oprávněně se domnívají, že ji měli tvořit právě předkové Árijců. Jednak patřili k téže europoidní rase a typický pro ně byl chov koní, který tu probíhal dříve a v rozvinutější podobě, než jak tomu bylo ve východní Evropě. Charakteristický pro ně byl i kult koně, který známe i u pozdějších Árijců. A i tyto kmeny udržovaly živé vazby s obyvateli sibiřské tajgy, v nichž různí badatelé vidí právě předchůdce Ugrů.
Kombinace všech těchto, ale i řady dalších skutečností naznačuje, že rodina árijských národů ležela ve středoasijských stepích a v Zauralsku.
A ještě malý dodatek: podle ruských archeologů z andronovské kultury pocházeli Skýtové, kteří v pozdějších dobách jako divocí nomádi vpadli na území východní Evropy, kde tehdy slovanské obyvatelstvo žilo již po dlouhá tisíciletí usedlým způsobem života. I tyto kmeny se pak na dlouhou dobu staly významnou součástí dějů Evropy.

Další migrační vlny východoevropských slovanských kmenů Venetů spolu s kmeny Pelasgů, Minojců a Helénů směřovaly také na Balkán a v průběhu staletí se pak postupně objevili v Řecku, západní Anatolii, na egejských ostrovech a na Krétě. Minojci, pozdější zakladatelé Minojské civilizace na Krétě, sídlili do té doby pravděpodobně na území vinčanské kultury. Na Krétu patrně donesli vinčanské písmo a poznatky o využívání domestikovaných koní. Koně v té době nebyli známi ani v Mezopotámii. Použití koňského zápřahu do těchto oblastí přinesli i Pelasgové – další slovanský kmen. Ti přišli původně na území Slovenska už s první vlnou stěhování, tedy ještě dříve jak Vani, a teprve pak směřovali na jih; po 3. vlně stěhování se ocitli i na Apeninském poloostrově (Venecia).
Stopy po slovanském osídlení italského území se však jeví daleko starší. Po rozluštění několika nápisů na dochovaných artefaktech z období tzv. villanovské kultury rozšířené po většině dnešního italského území a existující zde už pět tisíc let před vpádem Etrusků, muselo být konstatováno, že původní neolitické obyvatelstvo Itálie bylo praslovanské. Ostatně to nepřímo potvrdila téměř kuriózní situace, kdy při sčítání lidu v roce 1900 bylo s překvapením zjištěno, že v Molisanských horách žije v osadách a na samotách asi půl druhého milionu lidí mluvících velmi archaickou praslovanštinou, kterou si uchovali po několik tisíciletí. Dvacáté století však nepřežila: jak uvádí A. Horák ve své knize O Slovanech úplně jinak:

…učitelé měli nařízeno, aby slovanštinu tamních Slovanů beze zbytku vymýtili. Za každé slovanské slovo propichovali prý dětem ve škole jazyk špendlíkem a i jinak je mučili a trestali. Rovněž s dospělými slovansky mluvícími na úřadech nebylo vůbec jednáno. Tímto terorem se dosáhlo toho, že v molisanské oblasti stará slovanština vymizela. Pouze nejstarší obyvatelé ojediněle mluví doma slovansky, ale před úřady rovněž italsky. Až tito vymřou, bude konec původního jazyka celé Itálie, zůstávají z něj jen odvozeniny v latině a značnější část v lidové italštině. Je to jazyk velmi houževnatý a bylo zapotřebí obrovského úsilí a násilí, aby byl vymýcen…

A v souvislosti s historií slovanského osídlení Itálie nesmíme zapomenout ani na dění v sousedním Řecku, kam kmeny Helénů, dorazily kolem roku 2000 př. n. l. a ovlivnily utváření pozdější řecké kultury. V době, kdy sem přišli, uctívali stejná božstva jako Árijci. Příbuznost těchto kmenů je tedy nesporná.
Shrneme-li to, pak slovanské migrační skupiny z východní Evropy směřující na jih přišly do středomořsko-egejské oblasti ve třech vlnách: první v období 3 800 – 3 600 př. n. l. zahrnuje příchod Pelasgů, ve druhé v letech 2 800 – 2 600 př. n. l. přišli Minojci a ve třetí (2 000 – 1900 př. n. l.) dorazili Veneti a Heléni.Stejně tak se mnohé migrující východoevropské stepní kmeny postupně usazovaly i na Balkáně, na územích původní podunajské civilizace: byli to Pelasgové, Váni, Veneti, ale také Heléni a později i Skýti, kteří jak ve smyslu kulturně-jazykovém, tak i antropologickém byli slovanskému obyvatelstvu příbuzní. Jiná část východních slovanských kmenů pak směřovala přes Balkán až do Anatolie nebo egejské oblasti.
Významnou stopu v dějinách mimo území Evropy zanechaly i další protoslovanské kmeny. Spolu s Árijci se během jedné z vln stěhování vydali směrem na jihovýchod a pak na jih například Chetiti (původně Nésiti), kmen pocházející z území na sever od Kavkazu, kde se hovořilo jazykem příbuzným jazykům, jimiž se ve 3. tisíciletí př. n. l. hovořilo v celé střední a východní Evropě. V Bibli se chybně uvádí, že Chetité byli jedním z palestinských kmenů. Ale my dnes už víme, že to byli Protoslované. Jak? Začalo to objevením královského archívu faraona Achnatona. Zde byl nalezen také text psaný mezopotámským jazykem Akkaďanů – blahopřání chetitského krále Šupiluliumaše faraonu Achnatonovi k jeho nástupu na trůn. S tímto dopisem však viditelně souvisely ještě dva další texty psané v neznámém jazyce. Ten se dočkal rozluštění o něco později, když byl v bývalém hlavním městě Chetitské říše Chattušaši objeven obsáhlý archív chetitských králů. Nacházelo se v něm několik tisíc textů na hliněných tabulkách, sice popsaných tehdy už známým klínovým písmem, ale v neznámém jazyce. Neznámým však tentokrát zůstal jen do okamžiku, než se jím začal zabývat významný český orientalista Bedřich Hrozný. Tak byla objevena chetitština a vás určitě nepřekvapí, že ač se jí mluvilo na území dnešního Turecka a Sýrie, chtě-nechtě musela být zařazena do rodiny tzv. „indoevropských“ jazyků s blízkou návazností na jazyky slovanské.

rekonstrukce chetitského hlavního města Chattušaš, zdroj

Na starověkém Blízkém východě se vedle Chetitů proslavili i Mitanci. Okolo poloviny 2. tisíciletí vytvořili na území dnešní severní Sýrie rozsáhlou říši Mitani, která byla v úzkém kontaktu, i když ne vždy ve smyslu přátelského sousedství, s Chetity v Anatolii a také s Egypťany. Mitanci prosluli výcvikem koní a výrobou válečných vozů; jeden vyrobený podle jejich vzoru byl nalezen i v takzvané Tutanchamonově hrobce.

Jistě se ptáte, jak to tehdy vypadalo u nás, na územích České a Slovenské republiky. Uveďme si alespoň jednu reprezentativní ukázku. 
V polovině 2. tisíciletí se v oblasti středního Dunaje objevil nový středoevropský fenomén – čakanská kultura. Archeologové v těchto místech odkryli nákladné mohylové hroby patřící zřejmě vládnoucím představitelům. Tyto hroby obsahující velké množství bronzových šperků i kovových zbraní představují jednu z nejvýznamnějších památek pravěku ve střední Evropě vůbec. 

K nejznámějším patří hrob „Paní z Dědinky“, jíž odeslali na onen svět vybavenou velkým množstvím šperků a ve slavnostním dívčím kroji odpovídajícím postavení dcery náčelníka. Odborníci ji zařadili mezi jedenáct nejznámějších žen starověku, hned vedle manželky faraona Ramsese II., chetitské královny Peduhupy, čínské princezny Fu Hao nebo biblické Debory. 
Studenti střední umělecké školy Hodruša-Hamre vytvořili v rámci středoškolské odborné činnosti na základě drobných zlomků nalezených v hrobě přesné repliky jak šperků této pohřbené dívky, tak i pancíře bojovníka v dalším hrobě.

repliky pohřební výbavy „Paní z Dědinky“

U čakanské kultury ještě zůstaneme. Její elita se totiž spolu s dalším slovanským kmenem Dórů postavila do čela jedné z výbojných migračních vln směřujících na jih. Dostali se na Peloponézský poloostrov, kde se k nim přidali Trákové a Etruskové. Společně dopluli až na Kypr a odtud do Anatolie, kde toto militantní sdružení v roce 1190 př. n. l. zničilo Tróju, Chetitskou říši a několik pobřežních měst. Pronikli až do Egypta, tam však byli nakonec poraženi Ramessem III. Po porážce se toto sdružení rozpadlo: Etruskové odešli na Apeninský poloostrov, kde si podmanili místní slovanské Italiky, díky jejichž šikovnosti a také díky umělcům z Balkánu, které si Etruskové drželi jako otroky, později nezaslouženě vstoupili do dějin jako obdivovaný kulturní fenomén. Zbytky kmenů, které do Afriky dorazily ze střední Evropy, se pak usadily na Blízkém východě, kde založily několik měst. Většina v průběhu dalších století zanikla, ale například Gaza stojí dodnes. Historici této etapě dějin eufemisticky říkají „pohyb mořských národů“, protože podle jejich skálopevného přesvědčení před 5. stoletím n. l., kdy se na scéně oficiálně Slovani směli objevit, jejich jméno nesmí padnout. 
K této době se však váže ještě jeden termín – „temné období“. Je to doba zhruba mezi 12. – 9. stoletím př. n. l., z níž se nám dochovalo až podezřele málo zpráv. Ve Středomoří došlo k obrovské vlně násilí a válek, kdy zanikla Mykénská civilizace i říše Chetitů a města podél pobřeží od Tróje až po Gazu byla zničena, ale také k prudkému poklesu počtu obyvatel. Podle výpočtů z ledovcových sond v Grónsku byly v tomto období zaznamenány výrazné výkyvy klimatu minimálně na severní polokouli. Je tedy otázkou, zda na vině nebyli jen historiky obviňovaní Dórové, ale také neznámá přírodní katastrofa, která prudce zhoršila životní podmínky, o níž se nám však nedochovaly zprávy.
Ale vraťme se ještě k faraonovi Ramsessovi III. Na pylonu jeho posmrtného chrámu v Thébách jsou jmenovitě uvedeny všechny nepřátelské kmeny, které v oné památné bitvě porazil. Kromě jiných tam nalezneme takzvané Pelištejce, tedy nám známé Pelasgy, které budete znát také jako biblické Filištíny, v jejichž řadách bojoval i obr Goliáš. Stali se sousedy a vládci, ale zároveň i věčnými soupeři Izraelitů, a pokud vám název Palestina připadá ve spojení s Pelasgy povědomý, pak se nemýlíte.
Pelasgové znali výrobu železa a vyráběli kvalitní zbraně. Tento kmen pravděpodobně pocházel z jihozápadního Slovenska, na jehož území byl také nalezen nejstarší železný předmět v Evropě; byl vyroben okolo roku 1465 př. n. l. Takže tvrzení, že znalost práce se železem přinesli do Evropy až v době halštatské – tedy o tisíc let později – Keltové, je jen další účelovou mystifikací.

Bohužel pangermánská teorie evropských dějin v bezhraničním úsilí odstranit Slovany z podílu na vývoji Evropy a na evropských dějinách neberou do úvahy žádné z těchto do očí bijících a nezpochybnitelných poznatků a vznik železné doby v Halštatě spojují s keltským etnikem. Přestože je známé, že Kelti se dali do pohybu a překročili Rýn na východ až okolo roku 450 před naším letopočtem, zatímco začátek halštatské kultury je minimálně v 7. století př. n. l., přičemž železné meče z Halštatu mají datování 950 př. n. l. a na území Slovenska se železo vyrábělo od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Začátek železné doby západní teoretici posunuli, protože Kelty nemohli dostat do střední Evropy dříve a nechtěli přiznat, že železo do Evropy přinesli Slované. I na takovýchto hloupostech a protimluvech stojí pangermánská teorie evropských dějin. (V. Timura, Odklínanie histórie)

A tak bychom mohli ve snášení dokladů o slovanské aktivní dějinotvorné přítomnosti v pravěké Evropě pokračovat dál a dál. Ve 3. tisíciletí tu tedy již byla plně zformovaná větev slovanská a na západ od Rýna keltská. O germánských kmenech sídlících na území dnešního severního Německa, Dánska a ve Skandinávii se ještě jako o civilizaci nedá hovořit. Dosud nepřešli na produktivní hospodářství a živili se jen jako lovci a sběrači. Znalost zemědělství přinesli na Jutský poloostrov až Árijci ve 4. tisíciletí a po nich Vani. Germáni tehdy ještě neznali ani kov, metalurgie byla v tu dobu na severních územích Evropy zcela neznámá. Archeologové navíc zatím na těchto územích našli jen málo stop po osídlení z té doby. Je tedy zřejmé, že ani početností obyvatel nemohli obsadit tak rozsáhlá území, která jim pozdější historici přisuzovali a dosud přisuzují.
Takže můžeme shrnout:

Slovanské kmeny se objevily už ve 3. tisíciletí př. n. l. pod názvy: Veneti, Sovani, Luvijci, Palajci, Nésiti (Chetiti), Mitanci, Pelasgové, Mínojci a další. Což je daleko časnější vstup na scénu evropských dějin než Germánů nebo Keltů. Názvy Germáni, Kelti a Slované se však zformovaly až později, když začali vystupovat jako velká nadkmenová společenství, třebaže členěná na množství kmenů a seskupení, zato však jako příbuzná společenství a dějinotvorné subjekty. (V. Timura)
 
Počátek existence slovanského etnika na evropském území tedy představují především dva nejvýznamnější kmeny – středoevropští „stavitelé rondelů“ a východoevropští Veneti a spolu s nimi bezpočet dalších větších i menších kmenů a kmenových svazů. Ve vrcholné fázi je pak spojovala kultura šňůrové keramiky, kterou archeologové nacházejí nejen po celé Evropě včetně západní, ale také až u indické Gangy a která se nakonec stala integračním prvkem obyvatelstva mezi Donem, Volhou a Kavkazskem na východě a Rýnem na západě, Baltským mořem na severu (kromě Šlesvicka-Holštýnska a dolního toku Rýna) a Balkánem na jihu. Tento lid se zde v obrovském množství kontinuálně vyvíjel v bezpočtu generací po řadu tisíciletí.
A jak nám tento vývoj popisuje současná oficiální historie? Poněkud nelogicky a zmateně:
 
Doterajšie úvahy o vývoji v prehistorickej Európe sú postavené na rozmanitých domnienkach, nepodložených hypotézach a špekulatívnych teóriách, ktoré nemajú oporu v poznatkovom materiáli. Na území Európy sa predpokladá najprv akési „indiferentné obyvateľstvo“ (a to aj v prípade veľkej východoeurópskej tripoľskej civilizácie rozvíjajúcej sa od 4750 rokov do 2. tisícročia pred n. l.), po ktorých „odkiaľsi“ v 3. tisícročí prišli „indoeurópania“ a osídlili Európu, od ktorých vývoj viedol k Európanom – k dnešným európskym národom. Ako keby sa „indoeurópske“ kmene mali sformovať len v 3. tisícročí, nevedno kde a z akých predkov, bez minulosti a kontinuálneho vývoja z generácie na generáciu z dávnej minulosti a nejakým zázrakom sa tu zrazu objavili – spadli z neba. Čo sa stalo s pôvodným „indiferentným“ osídlením, vyvíjajúcim sa kontinuálne z generácie na generáciu z dávnej minulosti zo severokaukazskej europidnej čeľade, nehovoria, alebo vedú o tom len rozporuplné a nepodložené úvahy. 
Lenže početnosť Slovanov je natoľko ohromujúca pri ich „objavení sa“ na európskej historickej scéne, že poprieť ich existenciu nebolo celkom možné. A tak sa začalo špekulovať o ich začiatku oddelením z niektorého iného etnika (samozrejme predovšetkým z germánskeho), z ktorého sa mali vyčleniť iba nedávno. Úvahy tohto typu sa nezaoberali otázkou, kto na území Slovanov žil predtým, aké to bolo obyvateľstvo, ani kde sa podelo osídlenie (doložené archeologicky), ktoré tu bolo pred príchodom tzv. „indoeurópanov“. O nejakom kontinuálnom vývoji osídlenia z generácie na generáciu, teda o prirodzenom vývoji, ako keby nechceli nič vedieť. (V. Timura, Dávnoveká Európa)
 
Takže než v příští části přejdeme ke známějším dějům kolem přelomu letopočtu, můžeme na základě toho, co zde už bylo řečeno, konstatovat, že:
Slované tvořili obrovské, na svou dobu vyspělé civilizační společenství a byli prokazatelně domorodým obyvatelstvem na většině území Evropy. A to již před minimálně 7 tisíci lety!
Nezapomeňte to říct svým školou povinným potomkům!!
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *