Publikováno

PETER RUNZEL 3. kapitola

„Tak kamaráde, vstávej, tady je čas vzácný, využíváme každou vteřinu!“ Můj soused vyskakuje ze svého kavalce a během chvilky je převlečený venku.
Koukám na hodinky, vždyť ještě není ani 5 hodin! S heknutím vyskakuji z tvrdé postele, moc jsem se v ní neohřál. Rychle se navlékám do tepláků a běžím jako poslední za průvodem kluků. Přibíháme k jezírku, nad východním obzorem se začíná šeřit. Všichni se svlékají a skáčou do jezírka, jeden za druhým. No jasně, tvrďáci, nenechám se zahanbit. Je chladno a voda je zde přímo ledová, úplně mi to svírá hrudník, tisíce pomyslných jehliček se zabodává do kůže. Dělám zuřivá tempa, abych se zahřál, ale za chvilku to vzdávám a zdrhám z vody. Někteří jsou už taky venku, nikdo nemá ručník, ale nikdo tady neposkakuje tak divoce jako já, abych se aspoň trochu zahřál. U Ljuby bych skočil do vytopené sauny, ale ta tady v programu zjevně nebyla.
Místo zahřívacích pohybů dělají cvičení podobná čínskému čchi-kung. Zdá se, že jim zima není. Napodobuji jejich pomalé tempo, ale celý se při tom třesu.

„Uvolni se, nevnímej chlad jako něco zlého, nech ho do sebe vstoupit a představ si, že se tvé tělo rozpouští do okolí,“ zazní za mnou klidný hlas. Podvolím se radě. Začínám víc vnímat prostředí kolem sebe, pocit chladu rychle mizí. 

 

„S každým výdechem si představ, že se část tvého těla odpařuje, tak dlouho, až zůstane jen vědomí, duše,“ pokračuje zase hlas za mnou. Mám ke slovům neznámého již větší důvěru, vidím, že ví, co říká. Postupně přichází pocit příjemného tepla, cítím se lehce jako pírko a zmocňuje se mě mírná euforie. Slunce se již vynořuje nad obzor a osvětluje naše bílá nahá těla. Kolem nás řídká mlha a v hustých korunách stromů začínají ospale prozpěvovat ptáci…
Pokračujeme ve cvičení a děláme pomalé plavné pohyby. Moc mi to nejde, vypadám neohrabaně až křečovitě. Otočím se tázavě za zdrojem radícího hlasu a vidím blonďatého mladíka, asi 25 let, štíhlá vypracovaná postava. Zpozoruje můj pohled a usměje se: nesmíš ty pohyby dělat tak, že dáváš příkazy svalům, jak jsi byl zvyklý. Pracuj se svou představivostí, jsi ve vodě a vlny s tebou houpají. Až ucítíš tlak vody, podvolíš se mu a hýbeš se v souladu s vnější silou. Tu si moduluješ podle své potřeby. 
S fantazií jsem problém nikdy neměl, a tak se brzy moje pohyby stávají měkčími. Opět se nořím do svého těla, ale na jiné úrovni. Cítím, jak mnou prochází ranní energie z okolí, pocit nashromážděné únavy je definitivně pryč. Cítím se absolutně svěží a odpočatý.
Cvičení zřejmě končí, oblékáme se a odcházíme zpět do chatek. Lidé si mezi sebou povídají, panuje zde družná a přátelská atmosféra. Můj spolunocležník, který mne ráno budil, vchází do našeho příbytku přede mnou.„Teď si ukliď postel i své věci, nemají tady bordel příliš v oblibě. Pak se čistí zuby, ranní toaleta a za 20 minut je nástup na snídani.“ 
Mám za sebou povinnou vojenskou službu, a tak podřídit se táborovému režimu asi nebude problém, pomyslím si zvesela. Mám dobrou náladu a těším se na seznámení se zajímavými lidmi. Můj soused Kolja je asi třicetiletý učitel ruštiny z Moskvy a přijel před týdnem. Trochu se podivuje mé starověké ruštině, vysvětluji mu, že mne jazyk učila jedna velmi stará paní. 
„Ale na Němce mluvíš hodně dobře, máš slušnou slovní zásobu.“
„Proč nám vlastně říkáte Němci?“ 
„Nevím, asi proto, že jste němí? To vymysleli naši předkové. Zajímáš se o dějiny?“
„Zajímám, hlavně v poslední době. Naučil jsem se toho docela hodně. Nejvíc mě zaujaly pravé dějiny Slovanů a k tomu patří i Rusko. Když jsem zjistil, jak zkresleně jsme se historii učili ve škole, docela jsem změnil náhled i na současnou politiku a na vašeho Putina. Myslím, že je to správný chlap na svém místě. Seznámil jsem se s jedním starým Rusem, který můj zájem ještě víc prohloubil a zařídil mi, že jsem teď tady. Chci se naučit vašim bojovým uměním a poznat víc vaši prastarou kulturu.“
„Jo Putin, to je génius,“ pokýval hlavou Kolja.„Nebýt jeho, bylo by Rusko rozdrobeno na malé, Západem ovladatelné celky, naše nerostné bohatství by proudilo za pár drobných za hranice a naši lidé by pracovali za otrockou mzdu pro americké podnikatele. Jen oligarchové, kteří zrazují státní zájmy, by se měli jako šejkové v Arábii. A samozřejmě všichni jejich nohsledové a pomahači.“
„Ale myslím, že těch zrádců tady pořád ještě máte víc než dost, ne?“
Smutně potřásl hlavou:„Bohužel. Lidí, kteří jsou ochotni za pár drobných zradit všechno svaté, je spousta. Myslím, že na vině je ten zpackaný socialismus. Po smrti Stalina pominulo budovatelské nadšení a přišlo probuzení do neradostné reality vleklé byrokracie, nedostatku zboží v obchodech a nepořádku na všech úrovních společnosti. Do toho levný alkohol, klesající morálka, ztráta hodnot… A to jsem teprve na začátku výčtu, co všechno bylo špatně. Rozpad SSSR jsme vnímali jako vysvobození a do role osvoboditelů se rychle napasovali právě Američané. S úlevou jsme přijali jejich nabídku pomoci – a zjistili jsme, že je to ještě stokrát horší. Teď se z toho všeho musíme vlastním úsilím vyhrabat. Putin nás vede dobře, má naši podporu a věříme, že to dokážeme.“
„U nás v Německu to je sice jiné, ale ne o tolik. Východní Němci se cítí jako podřadní občané, západní sousedé nás vnímají jako flákače a nácky. Musíme sloužit Americe, jsme pořád ještě braní jako jimi obsazená země, i když byl východ osvobozen Rusy. To ani nemluvím o potlačeném slovanství u většiny obyvatelstva bývalé NDR. Za to se mnozí dokonce stydí! Začínáme pracovat na osvětě, ukazujeme skutečné dějiny a usilujeme o zabránění válce, kterou by některé kruhy v USA tak rády vyprovokovaly proti sílícímu Rusku. I u nás je plno lidí, kteří mají současného politického směřování Německa plné zuby.“
„Proto tady taky všichni jsme, abychom svou práci mohli vykonávat co nejlépe. Ve zdravém těle zdravý duch. Ale už musíme běžet, nebo se nestihneme najíst.“ Rychle se přemísťujeme do přilehlé nízké dřevěné budovy se sociálním zařízením, spěšně se myjeme a běžíme do jídelny. Ke snídani je ovesná kaše s lesním ovocem a ořechy. Po třídenním půstu mi přece jen trochu vyhládlo, musím se krotit, abych svou porci nespolykal příliš rychle. Pozoruju ostatní strávníky, jsou tady i zástupkyně ženského pohlaví. Pár starších dam se na mne usmívá, zdvořile jim kývám na pozdrav a maličko úsměv opětuju. Většina lidí už je na odchodu. Spěcháme s Koljou, abychom nebyli poslední.
Můj spolubydlící mne již táhne k malé louce obklopené vzrostlými stromy. Jsme ve stejné družině. Uprostřed prostranství stojí instruktor v maskáčových teplácích. Seřadíme se vedle sebe a pozorujeme jeho předvedení pádů. Ty následně cvičíme sami. Docela mi to jde, z dávnějších tréninků si ještě leccos pamatuju. Jen některé způsoby jsou odlišné od toho, co jsem již znal. Dozvídám se, že se jedná o čistě ruské umění boje systěma. Pak nacvičujeme údery rukou ve dvojicích. Údery mají být vedeny, jako když profesionál kladivem zatlouká hřebík. Hezky švihem, účinek se o hodně zesílí. To mi taky jde, ale Kolja, který je se mnou ve dvojici, to moc nechápe. Nedaří se mu vyvinout ten správný švih. Pod mými údery ale dost trpí, to do nich ještě nedávám všechnu sílu. Instruktor si toho všiml a žádá mě, abych udeřil pořádně přímo jej. Dávám si záležet a školitel musí chvilku vydýchávat mou ránu. Vnímám jeho zkoumavý pohled, ale pochválí mne za správně provedenou techniku a odchází se věnovat druhým. Všímám si ale, že mě stále po očku sleduje. O přestávce se mě začíná vyptávat, jakým bojovým uměním nebo sportům jsem se doposud věnoval. Má odpověď jej příliš neuspokojuje, asi mi nevěří. Vyptává se na mého kontaktéra, přes kterého jsem se do tábora dostal. Když pochopí, kterého Ilju mám na mysli, povytáhne obočí. Vedun zde zřejmě požívá velké vážnosti. 
Po technikách způsobů sebeobrany proti noži přichází čas na posilování a výdrž. Tak tady už moc neexceluju, moje kondice za moc nestojí. Poctivě namáhám své svaly, ale zdaleka se nevyrovnám ostatním. I učitel Kolja je na tom lépe než já. Na závěr běháme členitým lesním terénem, dokud nepadají únavou i ti nejvytrvalejší. Proklínám svou dosavadní lenost. Kdybych se pravidelně věnoval sportu, nemusel jsem teď tak trpět. 
Konečně přichází čas k odpočinku. Svaly mě bolí jako čert. Sedám si na lavičku pod strom a provádím dechová cvičení, abych si doplnil vyčerpanou energii. Abych se nerozptyloval, mám zavřené oči. Když jsem hotov, všímám si, že blízko mne sedí instruktor. Představuje se jako Vladimír. Vyptává se mě, kdo mě tomuto dýchání naučil. Po mé odpovědi poznamenává:„Vedun s tebou musel trávit hodně času, asi jsi důležitý člověk. Jen mě udivuje, že nemáš žádnou výdrž, když máš docela slušnou techniku.“
„To víš, jsem už starší chlap, dlouho jsem necvičil. Ale tady to chci dohnat.“
„Jo, viděl jsem, že se poctivě snažíš. Já nemám ulejváky moc v lásce. Jenom ty tvoje údery mě matou. To se v aikidu přece neučí.“ 
„Pochopil jsem to z tvého výkladu. Co je na tom divného?“´
„Po pěti minutách cvičení? Měl jsem pocit, jako kdyby mě kopl kůň!“
„No tak promiň. A zároveň děkuju za pochvalu.“
Vladimír se zvedá ze země a upozorňuje mě na čas oběda. Loučíme se, jdu vyhledat Kolju. Zrovna se kolem něj motá jedna z těch dam, které se na mě ráno usmívaly. Když mě spatří, radostně mi zamává:„Tady paní je z Petrohradu a ráda by se s tebou seznámila.“
Zdravíme se. Jmenuje se Irina, je novinářkou a se svou kamarádkou Ulrikou z Rakouska se cestou na novinářskou konferenci zastavila ve výcvikovém táboře, aby si udělaly představu o výcvikovém programu. Záhy se připojuje i Rakušanka. Mluvíme spolu rusky, aby nám rozuměli ostatní. Žije v Linci a vlastní internetové noviny s vlasteneckým a proruským obsahem. Hodně zpráv přebírá právě od Iriny, která ji na konferenci pozvala. Čas ale utíká a musíme se rozejít, začíná odpolední program.
Přichází na řadu zbraně. Vladimír nás vyzývá, abychom si rozebrali gumové nože, které přinesl v batohu. Vybírám si jeden a začínám si s ním hrát. Okamžitě se mi v hlavě začínají vybavovat různé obranné i útočné pozice. Vladimír ukazuje dva obranné postoje a vybízí nás k opakování. To je hračka. Pokračujeme ve dvojicích. Mým partnerem se stává Sergej, chlapík odněkud z Kavkazu. Útočí na mne i ze stran, což jsme ještě probírat neměli. Nemám s tím však problém, mé tělo se pohybuje naprosto správně. Navíc vždy dopředu vytuším, co má Sergej za lubem. Je na něm docela zřetelně vidět, jak ho žere, že mě ještě ani jednou nedostal. Úplně začíná kašlat na zadání a začíná s fintami, mění směr útoku, naznačuje jednu stranu a pak překvapuje. Vše mu elegantně vykrývám. Všímám si znovu Vladimírovy pozornosti a trochu nechtěně si v jeho hlavě čtu uznání. Nahlas nás ale pokárá, protože se nedržíme pokynů. 
Pak cvičíme s krátkými holemi, učíme se obouruční boj kvůli synchronizaci mozkových hemisfér. Během chvilky se dostávám do potřebného rozpoložení a útoky vnímám jakoby zpomaleně. Mám pocit, že se začínám nudit. Až vytrvalostní běh se závěrečným házením těžkých balvanů mne zase dostává do správných kolejí: jsem tu přece hlavně kvůli kondici. Bojové techniky jsou zde spíš jen pro odpočinek. 
Večer se dobrovolně hlásím na kurz lukostřelby. Potkávám zde svého ranního rádce, blonďatého Ivana. Dává mi další užitečné rady ke správnému duševnímu přístupu k tomuto krásnému sportu. Spolu se pak vracíme k našim chatkám.
„Jak jsi tady dlouho? Vidím, že se v duchovních praktikách docela vyznáš,“ ptám se.
„Jo, baví mě to, jsem tady už potřetí na letním kurzu. Studuji stavařinu, ale přemýšlím o práci zdejšího instruktora, baví mě to.“
„To jsem si všiml, docela jsi můj pokrok urychlil.“
„Fascinuje mě, jaké možnosti se člověku při zvládnutí potřebných technik otevírají. A to už vůbec nemluvím o jejich zdravotních účincích. Loni tady vyučoval jeden vedun, mistr v ovládání energií. To byly úplné zázraky! Normálně chodil po vodě, aniž by se potopil! Zdaleka nám ale nechtěl ukazovat všechno, co uměl. Jen by nás to odvádělo od učení základních technik. Ale pochopil jsem, že chci jít touto cestou. Cvičím poctivě každý den, získal jsem spoustu času, protože mi už stačí jen 3 hodiny spánku.“ 
Začínám chápat, že zde mám co do činění s mnoha poctivě nadšenými lidmi, kteří dělají věci bez očekávání nějaké slávy či zbohatnutí. Chtějí změnit své životy, rozvíjet svůj potenciál bez nějaké závisti a řevnivosti. Ochotně se podělí s ostatními o své zkušenosti a mají upřímnou radost, když vidí, že mohli druhému pomoct. Život mezi takovými lidmi je neobyčejně povznášející, návrat do běžné společnosti bude docela frustrující. Ale je to důvod, proč by člověk měl napnout všechny své síly, aby mohl něco udělat pro zlepšení tohoto neutěšeného stavu. Chceme přece trvale žít v takovém prostředí, jaké panuje ve zdejším táboře. Vidím tu spoustu práce, která nás čeká, než dáme věci do pohybu správným směrem. Ale věřím, že takovou touhu v sobě nenosím sám. Troufám si říct, že se jedná o sen většiny lidí. Ale lidstvo podlehlo klamu, dostalo se do slepé uličky, kam jej dovedla semknutá a odhodlaná parta parazitů neštítících se žádného i sebekrutějšího prostředku k udržení své moci. 
Cestou potkáme Kolju. S Ivanem se už znají. Povídáme si, smějeme se a blížíme se jídelně. Povídám přátelům o svých zkušenostech s půstem, nabízejí mi pomoci s večeří, jestli chci další půst. Ivan ale bere toto téma trochu vážněji, sám to kdysi zkoušel, ale moc pozitivní zkušenosti nezískal, jen hrdost na to, že vydržel tři dny nejíst. Teď mu zase můžu poradit já, jak se to dá zlepšit pozitivním přístupem a dobrou komunikací s buňkami. Kolja se nabízí, že tedy sní večeře nás obou, mají dnes šašlik. S díky jeho pomoc pro tentokrát odmítáme, k pranariánství jsme to ještě nedotáhli. 
Stoly jsou již skoro obsazené, ale od jednoho nám kývou známé dámy, abychom si přisedli. Když se uskromníme, tak se nás pět přece vejde. Kolja shání pátou židli a jdeme si vyzvednout skvěle vonící špízy s rýží. Dámy už jsou po jídle, jen usrkávají čaj a povídají. Ulrika si stěžuje na bolesti hlavy, Ivan radí, jak si může sama bez prášků pomoct. Jednoduché cvičení zkoušíme nakonec všichni a po chvíli Rakušanka hlásí konec bolestí. Pak referujeme každý o svém osudu, který jej přivedl na toto místo. Samozřejmě vynechávám zmínky o Perunovi a s vedunem jsem se setkal náhodou, za kterou jsem dnes vděčný. Hlavou mi znovu probleskává palčivá vzpomínka na Vesnu. Kdy ji konečně uvidím? Co jí řeknu? Jak se bude tvářit, až mě uvidí? Budeme moci trávit náš další čas spolu, anebo se naše cesty zase rozdělí? Otázka za otázkou. Úplně přestávám vnímat své okolí, až mě probírá náhlé ticho. Rozhlédnu se a vidím jejich pohledy upřené na mě.
„Ty jsi usnul nebo co? Slyšel jsi mou otázku?“ Irina pokračuje: „Už se smí na tebe mluvit? Ptám se, co budeš dělat, až se vrátíš domů?“
„Nevím ještě, asi bych měl začít psát, nějaký blog nebo něco takového. Ale vůbec s tím nemám zkušenosti, nevím co psát a pro koho?“
„S tím ti mohu pomoct,“ odpovídá Irina vstřícně.„Stejně jako Ulrice, můžete si taky vzájemně sdílet články, oba máte německy mluvící publikum. A sám víš, že lidé teď začínají hladovět po informacích z druhé strany. Mainstream se stal příliš tendenčním, jednostranným a nedůvěryhodným. Kritický člověk chce slyšet obě strany, aby si sám mohl udělat názor. Přece si ještě pamatujete, jak jste v časech komunistické cenzury tajně ladili Svobodnou Evropu. Dnes se dá získat mnohem víc informací přes internet, ale bez jakéhokoliv konceptu. Proto musíme psát a vysvětlovat své přesvědčení. Sami jsme kdysi byli v pozici těch, kdo pravdivé informace hledali. Je naší povinností nabyté vědění předat dál.“
Kolja přikyvuje:„Jasně, taky ti rád pomůžu. Sám píšu do svého blogu, který si získává stále větší čtenost. Mí čtenáři velmi kriticky posuzují vydávané články a následující diskuze jsou pak opravdu plodné i pro mne. Pravda, v poslední době se mi tam objevil evidentní troll, ale je posílán do patřičných míst, protože jeho argumenty jsou ubohé, jen tvrdošíjně hájící stanoviska mainstreamu.“
„Poznal jsem jednoho takového ubožáka osobně,“ zapojí se Ivan.„Je to lenoch, který nechce chodit do práce a vydělává si trollováním z pohodlí domova.“
„Platí je nadace oligarchů,“ souhlasí Irina. „Musí je od té doby, co Putin docílil zprůhlednění finančních toků neziskovek, financovat sami. Američané se pak z mnoha pochybných organizací stáhli. Zbohatlíci, kteří za svůj majetek vděčí Západu, se bojí, aby o penízky nepřišli, a tak bojují proti své vlasti.“
Kolja vybuchne rozhořčeně: „Tito lidé žádnou vlast nemají! Jejich jediným smyslem života je majetek a moc. Žijí z neoprávněně získaných peněz v nehorázném luxusu a bída miliónů spoluobčanů je nezajímá. Jsou již o sobě přesvědčeni, že jsou výjimečně schopní a že jsou něčím víc než ostatní. I když za dob SSSR byli řadovými občany a vystudovali za peníze nás všech. Dnes chátrou pohrdají. Je to hnus!“
„Jak dlouho si to poctiví lidé nechají líbit?“ dodávám zamyšleně. „Až se zase jednou naštvou, tak bude revoluce a opět poteče krev.“
Ulrike pochybuje: „Jaká revoluce? I ta ruská by nebyla úspěšnou, kdyby nepřijeli profesionální revolucionáři s plnými kapsami zlata z Wall Street. Lenin byl dotovaný Německem a Švýcarskem. Spontánní povstání byla vždy spolehlivě utopena v krvi a brutálně potlačena. Nebýt západního zájmu na totálním rozvratu Ruska, tak by tu ještě dnes vládnul car.“
„Myslím, že jim to Stalin trochu překazil,“ podotýká znovu Irina. „Slyšela jsem, že aby se mohl mezi tu trockistickou mafii vetřít, vyloupil banku a nechal o sobě kolovat zvěsti o svém židovském původu. Pak se díky svým schopnostem řešit problémy vypracoval ve stranické hierarchii až na vrchol. A najednou se situace změnila. Porazil Hitlera a ze zaostalého zbídačelého SSSR vybudoval světovou velmoc.“
Kolja namítá: „Stejně ho nakonec dostali. Nejdřív cíleně odstranili jeho nejbližší spojence, a když už zničili i jeho, vyrobili z něj největšího vraha všech dob!“
Ivan se zapojuje: „Ale za dobu svého vládnutí vychoval mnoho poctivých lidí, díky kterým se ještě hodně dlouho nedařilo Rusko srazit na kolena.“ 
„Bylo potřeba několika desítek let práce na demontáži státu, aby stalinistická generace odešla z aktivního života,“ dodává Ulrike. „Až přišel Gorbačov… Jak jsme tenkrát byli všichni šťastni, že skončila studená válka a z Říše zla se stal partner Západu. Netušili jsme, kam to všechno povede. Byli jsme tak naivní!“
„Kdyby tenkrát nenastoupil Putin,“ navazuji na Ulriku, „byli byste dneska v háji. Rozdrobeni na malé poslušné země dodávající levné suroviny nenasytné Americe. A v háji by byl celý svět, protože by úplně zmizel protipól jejich hegemonie. Čína by to bez silné ruské podpory taky nezvládla. Jen přemýšlím, jak je to možné, že se v Rusku vždycky najde na poslední chvíli nějaký zachránce, který pak dokáže čelit celému světu.“
„Hodně lidí u nás o tom uvažuje,“ odpovídá Ivan. „A většinou dojdou ke svatému přesvědčení, že nad Ruskem drží ochrannou ruku nějaká vyšší moc. Jsou to již tisíce let soustředěného tlaku ze všech stran, vyjma té severní, která jediná nám kryje záda.“
Škoda, že mu to nemohu potvrdit, jak je blízko pravdě. Ale nezdá se, že by s ním někdo zásadně nesouhlasil. Jen když se rozhlédnu, zjistím, že jsme v jídelně úplně osamoceni. Pohled na hodinky napovídá, že je potřeba jít spát. Vřele se rozloučíme a jdeme do svých chatek. S Koljou ještě v postelích rozvíjíme úvahy o Hyperborei, než nás únava přemůže.
 
Ráno nás budí zvuk gongu oznamující začátek cvičení. Nerad opouštím teplý pelech a vycházím do studeného šera. Běžím za hlavní skupinou a opakuji včerejší proceduru s ledovou vodou. Dneska už to necítím tak drasticky, protože se držím včerejších Ivanových rad. Po energetické rozcvičce se rozdělujeme do dvojic, vybírám si Ivana. Máme za úkol vnímat svou i partnerovu energii. U sebe ji cítím jako jemné vibrování v místech, na která se právě soustředím. Ivanovu energii začínám docela zřetelně vnímat ve formě tepla. V protikladu k okolnímu chladu ji vnímám tak zřetelně, že jsem schopen i se zavřenýma očima kopírovat pohyby jeho dlaní ze vzdálenosti 10 cm i vyšší. Díky těmto cvičením získávám kontrolu nad pohybem síly ve svém těle. Napadá mě bláznivá myšlenka, že bych si dopoledne místo tréningu zameditoval na probuzení kundalíni.
U snídaně sedíme zase ve večerní sestavě. Říkám jim o svém záměru, Ivan jen povytáhne obočí a ptá se, jestli vím, co dělám. Říkám, že jsem si vědomý nebezpečí takového kroku bez zkušeného dohledu, ale věřím své intuici. Blonďák jen pokrčí rameny a rozcházíme se.
Hledám si příhodné místo u jezera, abych nebyl rušený a přitom měl hezký výhled. Na vyvýšeném ostrohu nacházím ideální místo pro svůj záměr. Sedám si na velký ohlazený kámen, přes který si dávám složenou bundu, aby mě nic netlačilo a nestudilo. Sluníčko už vystoupalo výš a prohřívá čerstvý ranní vzduch. Zrcadlí se na mírně zvlněné hladině, stejně jako pár bílých mraků putujících nekonečnou modrou oblohou. Na stromech si prozpěvují ptáci, no zkrátka idylka. Tady by se určitě líbilo Vesně. Rychle ale zapudím silou vůle svůdnou myšlenku, musím se soustředit na svůj cíl. 
Zpytuji svou intuici, čím může být hadí síla nebezpečná? Ze skrytu mého podvědomí – nebo snad nadvědomí? – přichází nápověda. Negativní emoce, myšlenky a energie, to je to, co může při dodání tak silné energie psychice ublížit. No a pak nevycvičené energetické dráhy a čakry. Mohly by tak silnou dávku neunést. Musím se naučit ovládat tohoto divokého hřebce. Pak mi do mysli přichází vzpomínka na dávný minulý život, ve kterém jsem to již zvládl. 
Dobře, pustím se do toho. Tak nejdřív to negativní smetí. Čištění pokračuje, tentokrát je na řadě duše. Vybavuji si postupně všechny negativní věci daleko do minulosti. Jakmile se mi nějaká událost zjeví před očima, snažím se ji uchopit a znovuprožít všemi smysly. Přesný opak toho, co lidi se špatnými zážitky dělají, snaží se je vypudit z hlavy. Ale ony pak nikam nezmizí, jen jsou hluboko ukryty a poutají na sebe naši životní energii. Jakmile pocítím všechnu tu dávnou bolest, nechám ji procházet svým vědomím znovu a znovu. Dokud se ta uvězněná síla neuvolní. Pak přichází na řadu odpuštění. V mysli obejmu i člověka, kterého bych dříve nejraději praštil. A není to jen na oko, to odpuštění se musí taky plně prožít. 
Jak postupuje čas, je mi stále líp a na konci zjistím, že se mi na tváři rozhostil široký úsměv. Za léta nashromážděný balast je pryč. Cítím se nesmírně šťastný. Myslím, že můžu postoupit na další stupeň. Kontroluju si stav svých čaker. Jsou uvolněné, dráhy mezi nimi zrovna tak. Jen ty dvě nejnižší nějak zlobí. Aha, asi ta stará operace na kostrči a pak na předkožce. Co s tím? Zkouším je rozhýbat, nejde to. Asi to chce víc léčivé energie. Vzpomínám na léčitele, který pomáhal lidem rukama bez dotyku. Jen projížděl svými dlaněmi nad nemocným místem. Pomocí cvičení z dnešního rána posílám velkou část své síly do svých dlaní. Těmi pak kroužím nad postiženými místy. Cítím tam docela intenzivní teplo. Zkouším čakry znovu uvolnit a po nějaké době se to skutečně daří.
Neztrácím čas a začínám pomocí dechových cvičení rozfoukávat ten skoro vyhaslý uhlík v kořenové čakře. Zpočátku pomalu, opatrně, a když cítím, že funguje, přidávám na intenzitě. Paráda, uhlík začíná žhavit, spící síla se probouzí. Začínám ji myšlenkami tlačit na cestu vzhůru. Postupuje po milimetrech, jakoby se jí nechtělo. Když se konečně dostane do druhé čakry a cítím, jak se rozvibrovává, začíná se pohyb vzhůru postupně zrychlovat. Třetí čakra se naplňuje docela dlouho, asi je tam hodně místa. Srdeční uzel už vnímám jako příjemnou věc, ale krk mne při průchodu doslova pálí a škrábe. Od těch nepříjemných pocitů se odpoutávám, abych nenarušil své meditační rozpoložení. A už jsem u třetího oka, cítím docela silný tlak v hlavě. Snad se mi nerozskočí lebka. Překonávám své obavy a posiluji tlak zezdola, abych stoupající sílu donutil najít si v korunní čakře cestu ven.
Připadám si, jako bych se snažil vytlačit lepidlo z tuby se zaschlým otvorem. Hlava mi třeští tlakem, už to skoro vzdávám. V poslední chvíli se ale něco uvolní a já se najednou skoro vznáším blahem. Neskutečně silné světlo exploduje v mé lebce a tryská temenem ven. Začínám pozvolna brzdit, i když koncentrace je v takovém stavu nesmírně obtížná. Ale vím, že to dokázat musím, jinak by mě čekaly vážné obtíže. Krotím tu strašnou sílu, nechce se jí mě poslouchat, nakonec ale vítězím. Jsem unavený těžkým bojem a zároveň nabitý nekonečnou silou. Podařilo se! Další důležitý stupeň v mém vývoji zdolán. Když si jen představím, jak jsem na tom byl před týdnem, je to neuvěřitelné. Jsem úplně někým jiným.
Chci s někým svůj úspěch sdílet, nejvíc mi asi bude rozumět Ivan. Vracím se stezkou směrem k táboru. Všichni muži jsou pryč, asi šli zrovna běhat. Jen kolem jídelny pobíhají ženy chystající oběd. Zahlédnu Irinu, která zrovna vynáší smetí. 
Poklidný obraz náhle naruší řev motorů. Po polní cestě se do tábora řítí konvoj čtyř terénních vozidel. Víří kolem sebe prach a jedou jako blázni. Cítím problém a rozběhnu se k jídelně, abych ženy varoval. Ale auta jsou rychlejší. Vyskakují z nich muži v polovojenském oblečení ozbrojeni baseballovými pálkami a rozbíjejí na co přijdou. Když se ženy vzpamatují z překvapení, utíkají pryč. Ale pro většinu z nich je již pozdě. Chlapi je dostihují a srážejí k zemi. Běžím jak smyslů zbavený, řvu na násilníky, ať toho okamžitě nechají a zmocňuje se mě čím dál větší vztek. Jak můžou takhle mlátit bezbranné!?
Skáču po prvním útočníkovi, který se mi postaví do cesty. Chce mě udeřit pálkou do hlavy. Rozmachuje se ale příliš a já jsem v rozběhu rychlejší než bych měl být podle jeho odhadu. Ta desetina vteřiny mi stačí, abych napřaženou ruku chytil za zápěstí. Pak už jen vychýlím dráhu úderu mimo sebe a ruku mu obloukem stočím za jeho záda. Asi v tom bylo víc síly, než jeho klouby unesly, slyším jen zřetelné prasknutí a zbraň padá na zem. Okamžitě se jí zmocňuji a praštím jej ze strany přes koleno. S výkřikem upadá a já se už můžu věnovat jeho nejbližšímu kumpánovi, který se ke mně přiblížil. Jeho úder vnímám jako zpomalený film. Uskakuji stranou a moje protiakce míří přímo na lebku. Nemám čas na ohledy, blíží se ke mně další dva a vypadají dost naštvaně. Rychle se sehnu pro druhou uvolněnou pálku ze země a čekám na další útok.
Je zvláštní, že můj původní divoký vztek se náhle mění na chladně kalkulující rozhodnost. Můžu tak mnohem líp vyhodnocovat celkem složitou situaci. Ostatní útočníci se již mezi sebou upozornili na mou osobu, nechávají ženy ženami a běží ke mně, aby mne ztrestali za své kamarády. Vidím, že moc času nemám, hlavní ale je, že ženy získaly čas na útěk. Určitě běžely pro pomoc. Teď musím rychle zlikvidovat ty nejbližší dva, než jim dorazí posily. Vykročím jim vstříc, vidím, že jejich počáteční odvaha se rozplynula a přesila dva proti jednomu se jim nezdá dostatečná. Roztočím pálky ve svých rukách a nemilosrdně je zasypávám ranami, před kterými se nestačí krýt. Dávají se na útěk. Další nejbližší pomocníci zpomalí svůj běh, aby je ostatní mohli dostihnout.
Využívám situace a obracím se na útěk. Běžím kolem jejich odstavených aut, dvěma z nich stačím ještě rozbít čelní skla. To je rozzuří do nepříčetnosti a jejich urážky a hrozby na mou maličkost byste asi slyšet nechtěli. Zahlédnu na kraji prostranství první přátele z kurzu. Potřeboval bych násilníky ještě tak dvě minuty zdržet, abychom si je společně mohli podat všechny. Hlavně dostat jejich vůdce, aby se dalo zjistit, kdo je na nás poslal. Zůstávám stát u prvního auta a zkoumám, kdo tuhle tlupu vede. Jeden rozdává rozkazy, takže je to jasné. Rozhodli se naskákat do aut a zmizet. Zřejmě si již taky všimli, že se vrací účastníci tábora. 
Pro mě je to výhodné. Už se se mnou nechtějí zdržovat. Odhaduji, do kterého auta jejich náčelník míří, a křížím jeho dráhu. Sám se ale dostávám do nejhorší mely. Sázím na rychlost, s jakou měním svou pozici, mé roztočené pálky jim nedovolují přiblížit se blíž, než bych potřeboval. Dlouho to ale nevydržím, docházejí mi síly a zpomaluji. Po chvíli inkasuju první ránu na ruku. Další vzápětí na nohu a hned na záda. Chráním si hlavně hlavu. Nespouštím oči z vyhlédnutého kápa bandy a snažím se, abych mu byl nablízku. Pak přichází úder zezadu na mou hlavu. Instinkt mě sice varuje, ale svaly už melou z posledního a neposlouchají tak rychle, jak bych potřeboval. Padám, zmocňují se mě mrákoty, ale z posledním vypětím se vrhám svým tělem pod vůdcovy nohy, kolem kterých se ještě omotám jako had. Cítím, jak na mne dopadají kopance a ztrácím vědomí…
 
Probírám se ze mdlob a zjišťuju, že ležím na lůžku v ošetřovně. Vedle mne onen kápo, ten je ale ke své posteli přivázán. Má obličej samou podlitinu a nenávistně si mě měří. Snažím se ponořit do jeho hlavy, ale nejde to. Silné bolesti a nucení ke zvracení mi neumožňují jakoukoliv činnost. Irina s Ulrikou přicházejí k mé posteli, asi si všimly, že jsem se probral. Se slzami v očích mi děkují za záchranu. Vyřizují velké poděkování i od ostatních žen. Kdoví, jak by to dopadlo, kdybych včas nepřiběhl. Sdělují mi, že zlomeného naštěstí nemám nic, ale otřes mozku musí být pořádný. Do místnosti náhle vchází vedun Ilja. Zřejmě dostal vzkaz a okamžitě se přemístil do tábora. 
„Dobře ses vyznamenal, zachoval ses odvážně a zachránil mnoho lidí. Ale nechápu, proč jsi pak neutekl. To už jsi riskoval úplně zbytečně!“
Kývám hlavou směrem k spoutanému sousedovi a říkám německy: „Musel jsem zadržet tohodle grázla. Ten nás dovede k zadavateli útoku.“
„Tak to nebude marné. Ale ani to nestálo za to ukrutné riziko. Uvědomuješ si, že tě mohli i zabít?!“
Krčím rameny. Děda má samozřejmě pravdu, to chápu. Ale když jsem byl v bojové vřavě, tak mě to moje urputné válečnictví zkrátka přemohlo.
Ilja se usmívá, samozřejmě si zase čte v mé hlavě. Pak přistupuje k banditovi vedle mne a dlouze se na něj zadívá. Je mi jasné, co se děje. Hledá v jeho paměti. Po chvíli pokývá hlavou, mrkne na mě a odchází.
Navštíví mne i mí noví přátelé Kolja s Ivanem a vyjadřují svůj obdiv k mé odvaze. Moc se s nimi nebavím, cítím se dost mizerně a přemáhám nutkání na zvracení. Po nich vnímám ještě Vladimíra, který byl mezi prvními, kteří mi přiběhli na pomoc, a viděl závěr mého boje. Taky nechápe, proč jsem se tak bezhlavě vrhal proti obrovské přesile. Považuje to za špatný odhad mých vlastních sil. Ale uznává, že jsem zneškodnil tři útočníky a způsobil i jiným mnoho zranění. Dává najevo, že cítí, že mu něco ze své minulosti tajím. Přesto mi kamarádsky tiskne ruku a přeje brzké uzdravení.
Pak už upadám do polospánku. Hlavou mi kolují chaotické myšlenky na přestálý boj, na mé přátele, na můj bývalý život. Nakonec se propadám do milosrdného bezvědomí.
Po probuzení se už cítím mnohem líp. Je tma, místnost osvětlují svými slabými záblesky jen nějaké kontrolní diody. Vidím, že jsem v místnosti již sám, mého souseda odvezli někam jinam. Hlava už mě tolik nebolí, ani se mi nechce zvracet. Jen se cítím strašně slabý. Začínám kontrolovat hlášení svého těla. Bolest se ozývá z obou paží a z pravého stehna. Levá lopatka taky signalizuje tlumenou bolest. Má energetická centra asi mají taky dost, hadí síla je v čudu. Ta se asi divila, co se kolem ní odehrálo, nejvíc právě korunní čakra. Ale věřím, že ji v průběhu svého uzdravování zase přesvědčím, aby znovu vystoupala ven ze svého úkrytu.
Náhle se vedle mé postele zjeví vedun. Chvíli se musím ujišťovat, jestli to není ještě nějaký sen, ale je to skutečnost.
„Cítím, že už nespíš. Přišel jsem, abych tě informoval, co jsem zjistil. Zaplatil je místní oligarcha Mazanin. Tak jsem jej před chvílí navštívil a trochu mu promluvil do duše. Povel dostal od jednoho významného pracovníka americké ambasády. Dál už ani nemusíme chodit, je jasné, z jakého centra vítr vane. Trochu jsem ho postrašil, že jestli bude dál pomáhat nepříteli, spravedlivý trest ho nemine. Uvědomil si, že jsem překonal všechny jeho bezpečnostní systémy a stráže a dostal strach snad větší než z amerických sankcí. Pocítil skutečný strach ze smrti. Myslím, že svoje pány poslouchat bude, aby si je nerozzlobil, ale úkoly už nebude vykonávat tak lehkomyslně. Určitě teď u něj na koberečku stojí všichni podřízení a čelí jeho zlobě, že mé návštěvě nedokázali zabránit. Pro jistotu jej navštívím ještě jednou, aby pochopil, že jej přede mnou neochrání nikdo a nic. No, ještě se podívám do hlavičky tomu chlapíkovi z ambasády, abych zjistil další plány, které proti nám chystají. Takže jsem ti chtěl vlastně poděkovat, že jsi neriskoval tak úplně zbytečně. Budeme aspoň příště varováni dopředu a předejdeme možná ještě větším ztrátám. Tvůj instinkt opravdu není špatný,“ usmál se na mne, stiskl mou ruku, pak chvíli držel obě své ruce nad mou hlavou a zase zmizel.
Cítím se najednou o poznání líp, pocit slabosti se vytratil. Venku se začíná šeřit. Pootevřeným oknem slyším první slabá pípnutí ospalých ptáků. Záhy zaslechnu i ranní budíček gongem. Podvědomě se nadzvedávám, že vstanu, abych se mohl zúčastnit cvičení, ale bolest těla mě vrací zase do reality. Cíleně posílám obnovující se energii na bolavá místa, aby se co nejrychleji zahojila. Nepřišel jsem přece z takové dálky jen proto, abych tady svůj čas proležel. Vidím, že Iljova pomoc byla opravdu účinná. Snad to dnes vyléčím aspoň tak, abych byl schopen zítra zase cvičit.
Náhle se vedle mé postele znovu objevuje stařík. Vypadá velmi ustaraně.
„Budeš muset odsud urychleně zmizet. Navštívil jsem toho muže, který zaúkoloval Mazanina. On byl na místě útoku taky. Stál ale opodál a naváděl dron, který celý incident natočil. Nechal zaúkolovat policii, která přijde na základě brutálního zbití těch třech lidí a budou chtít zatýkat podezřelé a obžalovat je. Jejich verze bude taková, že se těch pár později zbitých šlo projít do lesa, kde objevili náš tábor. Na to jsi na ně zaútočil ty a pár dalších, kteří budou rovněž zatčeni.“
„Ale to je přece nehoráznost!“ posadím se prudce na posteli. Vždyť všichni viděli, jak to bylo!“
„Oni budou mít zaplacené svědky, nějaké údajné dřevorubce, kteří vše dosvědčí. A svědectví našich lidí budou znevažována. Zamíchají se do toho média, přijedou televizní štáby. Udělají z nás výcvikový tábor neonacistů. Zkrátka musíš zmizet nejen ty, ale i všichni ostatní lidé, o které nemůžeme přijít. Nahrávka z dronu už byla odeslána tajným službám a jestli tě identifikují, nemůžeš se už ani vrátit do Německa. A budeš se muset ukrývat i tady, protože tvoje fotografie bude zdobit všechny policejní stanice. Musíme vyrazit co nejdříve. Převlékni se a jdi do lesa pod tamtu horu, ukázal rukou směr z okna. Tvoje věci z chatky vezmeme. Já jdu zburcovat i ostatní.“
Tak žádné poklidné uzdravování nebude. Už je to tak, jsme ve válce. Pod povrchem už zuří dlouho, ale málokdo o ní ví. Teď dostihla i mne. Nijak se nebojím. Naopak, jako bych se snad i těšil. Zapomínám na bolest a vstávám, musím se rychle dostal mimo tábor. Jdu trochu stranou, abych nikoho nepotkal, případné otázky by mě jen zdržovaly. 
Za chvíli zahlédnu i Irinu s Ulrikou, jak s batohy na zádech opouštějí svou chatku. Na ženy byly sbaleny docela rychle, pomyslím si. Až za nimi následuje další skupinka lidí, kteří rovněž odcházejí rychlým krokem z tábora. Vidím mezi nimi i Ivana, nese můj batoh. Když vejdou do lesa, ukážu se jim. Jsou překvapeni, že jsem tak rychle zase mobilní. Jeden ze skupiny zná plán evakuace. Máme jít přes kopec do druhého údolí, kde je taky lesní cesta, na níž nás budou čekat připravená auta. Na naší příjezdové cestě bychom určitě potkali policejní auta. 
Na nic nečekáme a vyrážíme na pochod. Jeden z mužů to tady zná a vede nás ke stezce, která směřuje k vrcholu. Musím se nechat podpírat, bolest ve stehně je veliká. Zdá se mi věčností, než se dostaneme nahoru. Z jednoho místa pod kopcem je výhled na tábor. Zastavujeme se a pozorujeme, jak tam zastavují policejní auta, z nich vyskakují policisté i se psy a shánějí všechny na prostranství. Psi štěkají, strážci zákona křičí, připomíná to zátah gestapa za války…
Musíme však dál. Obcházíme vrcholek, pak kousek z kopce a narážíme na lesní silnici. Po ní pokračujeme do údolí. Za nějakou dobu zahlédneme pomalu jedoucí čoudící náklaďák. Když nás šofér zahlédne, zamává nám, zastaví a nechává nás nastoupit. Na korbě přikryté plachtou je pár starých matrací. Ostatní mne vyzvedávají nahoru a ukládají mě na ně. Už mám fakt dost a jsem moc rád, že se o mne tak starají. Nevím ani, která část těla mne bolí víc. Konečně jsme hotovi a můžeme vyjet. Kam nás vlastně vezou, nemáme ani tušení. Ale cítíme, že můžeme organizátorům útěku důvěřovat. Asi po dvou hodinách strastiplné jízdy po hrbolaté cestě zase musíme vystoupit. Na místě čeká prázdný autobus a odváží nás dalších pět hodin. Pak přesedáme na vlak a vystupujeme už za tmy. Čekají na nás připravená terénní auta, která nás vezou po čím dál horších silnicích, až skončíme před větším penzionem v lese u hučící řeky. Na recepci nám jen rozdají klíče, budu na pokoji s Ivanem. Padám smrtelně unavený do své postele a neumytý tvrdě usínám.
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *