Publikováno

PETER RUNZEL 2. kapitola

Let proběhl standardně, jak jsem zvyklý. Zvláštní, let trvá jen chvilku, a ještě nikdy jsem na návštěvu Ruska ani nepomyslel. Asi to bude tím, že tato země neoplývá nejlepší pověstí.
Pasová a celní kontrola se trochu protáhla, ale i toto mám brzy za sebou. Vyhlížím v davu dědovu bílou hlavu, ale nikde nic nevidím. Nevadí, zkouším se napojit a hned slyším jeho hlas: Příteli, vyřizuji u svých známých další let. Vezmi si taxi a přijeď na letiště Mjačkovo, budu tě tam čekat.
Vyhledám stánek nabízející taxislužby a za chvilku se již vezu hustým provozem k další destinaci.
Při výstupu vidím svého dnešního návštěvníka. Usmívá se a srdečně mne obejme.
„Pojď! Letadlo za chvilku odlétá!“ Táhne mě za sebou, sotva mu stačím. Malý starý iljušin nevypadá moc důvěryhodně. Vyběhneme po schůdkách nahoru, rozhlížím se trochu rozpačitě, jsme totiž v nákladním letadle.

„Moc nekoukej, je to lepší, našim směrem toho moc nelítá a my si tady můžeme i lehnout,“ – ukázal rukou na pár skládacích lehátek. „Cesta je dlouhá, potřebuješ se vyspat. Budeme si chvíli povídat. Až usneš, opustím tě, nemůžu si dovolit tak pomalé přesuny, ztracený čas.“
 

„Jasně, ty to máš lepší s tou tvou teleportací,“ zasměju se. „Naučíš mě to taky?“ Vybaluji si z batohu pyžamo na spaní. Těším se, až se trochu natáhnu.

„To tě nemine, ale máš před sebou ještě mnoho důležitějších věcí. Musíme ti nejdřív vrátit paměť na tvé minulé životy, to ti pomůže i na osvěžení ruského jazyka. I další výuka půjde snadněji, bude to vlastně jen oživování. V dalším kroku ti dáme do pořádku tvou tělesnou schránku, máš ji zanesenou chemikáliemi a vším, co tvůj organismus už nedokázal zpracovat a dostat ven. Až to ze sebe dostaneš, budeš minimálně o 10 kilo lehčí.“
Letadlo se začíná rozjíždět. Motory starého vysloužilce hlasitě burácí a stařík musí znatelně zvýšit hlas, abych ho ještě slyšel.
„No a pak půjdeš do výcvikového tábora, kde se naučíš mnoha dovednostem, které budeš při své práci potřebovat. Budou na tebe dohlížet naši nejlepší odborníci, brzy se dostaneš do své staré formy.“
Nejlepší odborníci, to zní dobře…
Zmáhá mě velká únava, která překonává dokonce i mou zvědavost. Víčka se mi zavírají a poslední myšlenka, která se mi vkrádá do mysli, je, že můj průvodce někam spěchá, a tak mě uspal. Jako malé dítě…
 
Probouzí mne opět změna chodu motorů. Cítím, jak se příď letadla sklání dolů. Pomalu se vzpamatovávám z velmi hlubokého a osvěžujícího spánku. Pohlédnu na hodinky – ještě včera touto dobou jsem se probouzel doma ve své posteli a teď jsem o tisíce kilometrů dál na východ a mám před sebou nabitý rozvrh týkající se mých změn. Můj instinkt včera vůbec nelhal, naopak si myslím, že takový posun nečekal ani on.
Nutkání na záchod musím zatím potlačit, starý letoun právě dosedá na betonovou plochu. Trochu tvrdý náraz, ale žádný komfort jsem ani nečekal. Rychle se převlékám a vystupuji z letadla nákladním východem. Pomocný pilot mi s úsměvem zamává a už se mé boty dotýkají cizí půdy. Mířím k budovám, kde tuším východ. Místní policista mi zkontroluje doklady. „Á Němec, vítejte u nás,“ usměje se a vrací mi pas. U východu postává mladý chlapec v pracovním oděvu.
„Peter Runzel? Čekám tady na vás, pojďte se mnou,“ ukáže směrem k zablácené Nivě. Nasedáme a veze mě směrem k blízkým horám. Mluví obstojně německy, s mou školní ruštinou by rozhovor byl dost krátký. Dozvídám se, že jedeme k jedné staré moudré paní, které si místní lidé velmi váží. Vyléčila mnoho těžce nemocných, a kdo potřebuje dobrou radu, jede jen za ní. Nikdo neví, kolik je jí vlastně let, i ti nejstarší pamětníci ji znají od svého dětství, kdy už ona byla stará. Podle úřadů je jí 115 let, ale lidé hovoří o mnohem vyšším stáří.
Pozoruji okolní přírodu, lesnaté hory, spousta potoků, které často protínají cestu lesních dělníků, na kterou jsme v horách odbočili. Svěží ranní slunce a modrá obloha spolu s příjemným očekáváním vzbuzují ve mně povznášející pocit. Mladík stále něco povídá o zdejším životě, ale už jej příliš nevnímám. Občas mechanicky přikývnu, abych neurazil, a víc se věnuji okolí.
Asi po dvou únavných hodinách přijíždíme k malé dřevěné chaloupce. Vychází z ní stará paní, která byla zamlada určitě hodně krásná. Zářivě hnědozelené oči hovoří o mladém duchu a jsou v přímém kontrastu k jejímu vrásčitému obličeji. Na sobě má čistý bílý kroj.
Loučím se s řidičem, chci mu zaplatit, ale s díky odmítá a hned odjíždí nazpět.
Stařenka mne ihned objímá: „Pojď dál, Perune, jsem tak ráda, že tě mohu uvítat ve svém skromném domě, určitě máš hlad a chceš se umýt, převléct, pojď a nestůj tady!“ Vede mě do srubu, kde je na prostřeném stole připraveno bohaté občerstvení. Teprve teď si uvědomuji, jak dlouho jsem se nenajedl a že mám docela hlad. Ukazuje mi můj pokoj a vede mě ke slušně zařízené koupelně. Tady máš ručník, mýdlo, umyj se a přijď ke stolu.
Teplá voda ze mne smývá prach i únavu z cestování. Rychle se převlékám do čistého a se skrývanou nedočkavostí spěchám k jídlu.
Babička mi podává čaj ze samovaru a nabízí židli. „Jsme všichni moc rádi, Perune, že jsi zase mezi námi. Jez, ber si, na co máš chuť, to všechno je jen pro tebe.“ Jsem dojatý její přívětivostí a pohostinností a už si na talíř láduji pelmeně, zeleninu, rybí maso. Všechno chutná skvěle. Okusil jsem i výtečnou houbovou polévku, tak voňavou jsem ještě nikdy nejedl.  Stará paní s úsměvem sleduje, jak ve mně mizí hory jídla, má radost, že mi chutná.
„Teď si musíš trochu odpočinout a vytrávit, s plným žaludkem bychom se nikam nedostali, ale pak to půjde mnohem líp.“ Stařenka mluví směsí ruštiny a němčiny, skoro všechno jí rozumím. Jdeme si sednout ven, polední sluníčko obstojně hřeje. Sedíme v proutěných křeslech na malé terase s výhledem na kouzelnou zahrádku se spoustou bylin, květin, záhonků zeleniny, ovocných stromů. Jak to ta paní dokáže všechno obhospodařit?
„Povídej mi o sobě, jak jsi tam žil, co jsi dělal a jak ses dostal k nám?“
Všechno jsem jí poslušně odvyprávěl a na závěr jsem se jí neslušně zeptal, kolik že je jí let?
„Já už to vlastně ani nepočítám, ale jako dítě jsem zažila obrovskou katastrofu, která se přes naše hory přehnala. Z nebe padaly obrovské kameny, vše ničily, spousta lidí zahynula. Ten, kdo se zachránil, mohl mluvit o zázraku. Následně se i ochladilo, nebyla úroda, kdo si neuměl v lese poradit a sehnat si něco k jídlu, ten zemřel dodatečně. Já a můj otec jsme patřili mezi ty šťastlivce, kteří vše přestáli.
Otec byl vedun, naučil mne všemu, co sám znal, a já jsem mohla začít pomáhat lidem. Oni pak pomáhali mně, postavili ten dům, donesli všechno, co člověk potřebuje k životu. No, všichni jsme spokojeni.“
Pak jsme spolu chodili kolem domu, ukazovala mi, kde má saunu baňu, kam chodí pít srny a kde rostou nejlepší houby, maliny borůvky, jahody. Takto utekla hodina a vědma poznamenala, že začneme s naším programem. Máme toho hodně a času málo. Pojď dovnitř, tam tě nic nebude rušit.“
Šli jsme do mého pokoje a paní mi přinesla hrnek s odvarem. „To vypij, osvobodí to tvou duši.“
Vypil jsem nevábně vonící nápoj a lehnul jsem si na postel. Za chvilčku se všechno kolem mne začalo točit, bylo mi z toho až špatně. Obestřely mě mrákoty. Najednou jsem cítil nikdy nepoznanou lehkost, někam jsem letěl až mne zastavil vědmin hlas: „Vrať se zpět, kam letíš?“ Začal jsem vidět jasněji, byl jsem nad svou postelí, koukal na své ležící tělo a na posteli sedící stařenku.
„Tak, teď jsi se vymanil z okovů tvého těla. Jakmile vyslovím kód, budeš si zase pamatovat na svá minulá těla.“
Pak se ozvalo slovo, které snad ani nebylo slovem, zvláštní směs hlásek a chrčivých zvuků a najednou, jakoby se mi rozšířil obzor donekonečna. Před mým duševním zrakem defilovaly obrazy lidí, událostí a míst ve zběsilém tempu. Pokusil jsem si přivolat některé z obrazů, které mne zaujaly víc, ale přerušil mě hlas staré: „To si nech na jindy, už to nezapomeneš. Musíme se teď soustředit na znalost jazyka, než přestane lektvar účinkovat.“
Obrazy zmizely, místo nich nastoupily sluchové vjemy.
Krásné písně, básně, ale i výkřiky a nadávky. Nekonečný proud slov. Závoj zapomnění byl čím dál slabší a najednou jsem těm slovům začal rozumět, věty dávaly smysl.
Pomalu jsem začal těžknout, byl jsem vtahován svým tělem nazpět. Ani se mi nechtělo, ale nic nepomohlo. Otevřel jsem oči. Vědma se usmívala a začala zpívat. Píseň mi přišla velmi známá a najednou jsem si prozpěvoval taky. Slova mi přicházela na jazyk sama. Dozpívali jsme a stará spokojeně přikývla: „Zvládls to, mám radost, ani jsem nečekala, že tak rychle všechno vstřebáš. Musím si zvyknout, že jsi trochu vyvinutější, než většina lidí.“
Mluvila teď jen rusky, skoro všemu jsem rozuměl, jen některá slova byla jiná, moje ruština byla minimálně o 200 let starší. Kolik času vlastně uplynulo?
„Byl jsi pryč minimálně 3 hodiny,“ podotkla žena. „Vidím, že jsem ti mohla dát i větší dávku lektvaru, snesl bys to. Ale napoprvé člověk nikdy neví.“
Vidím, že vědma se v mé hlavě orientuje docela dobře. Ale asi by neměla, necítím se pak úplně jistě, když do mně někdo vidí jak do hubené kozy, pomyslím trochu hořce.
„Až budeš na světě tak dlouho jako já, ani nebudeš rozlišovat, co už vyřčeno bylo a co ne,“ stará skočila opět do mého přemítání.
„Vysvětlím ti to trochu lépe – otázku nebo nespokojenost s mým postupem ucítím úplně jinak a hned můžu zareagovat, než si to v hlavě poskládáš nějak diplomatičtěji. Já se neurážím, když se na mně někomu něco nelíbí. Do tvých myšlenek, které jsou jen tvé a nijak se mne netýkají, zkrátka nevstupuji. Tam opět nastupuje náš kodex o ctění soukromí, to si můžeš být jistý. Ale pokud bys tajil nějaké zlé úmysly, okamžitě se napojuji, abych mohla co nejdřív správně zareagovat. Když někdo chce škodit, nezaslouží si ochranu soukromí. A u tebe to byl zkrátka dotaz a následovala jemná výtka, která se mne týkala. Za chvíli už ti to žádný problém dělat nebude, uvidíš.“
Jasně, to dává smysl, stejně tak se to provádí i na jiných neduchovních úrovních. Právo na sebeobranu je výš než právo na soukromí útočníka. Měním téma: „V tom, co jste ve mně vyvolala, je obrovský potenciál dalšího duchovního rozvoje, člověk se nemusí učit věcem, které už kdysi zvládal. Může se pak zabývat dalším rozvojem a učením toho, co ještě nezná. Kdyby se to využívalo ve velkém, mnohonásobně by to zrychlilo rozvoj lidstva.“
„Zapomínáš na karmu, některé schopnosti jsou lidem zase odebírány, pokud jich zneužívali ke špatným věcem,“ odvětila vědma pohotově. „Proto Stvořitel vytvořil takové zábrany. Z toho důvodu se musí lidé, kteří ještě nedosáhli dostatečného duchovního růstu, učit vše znovu. Samozřejmě ne všichni a ne všechno. Je spousta lidí, kteří mají takzvaně talent, to je jen propojení z minulých životů, pokud tam neblokuje jejich projev karma. Tento princip funguje v zájmu spravedlnosti a následuje zákonům akce a reakce.“
Všechno dává smysl, jednotlivé kamínky mozaiky zapadají naprosto zákonitě do sebe a vytvářejí jednotný obraz. Myslím, že křesťanská věrouka nedokáže poskytnout takové smysluplné odpovědi. Je založena na víře a na starých písmech, které sepisovali různí lidé s různými pohnutkami. Že tak konali pod božím vnuknutím, nás zase dostává zpět k víře.
„Myslím, že bys teď mohl roztopit kamna v sauně,“ ozvala se opět žena. „Duši jsme již osvobodili, nastal čas, abychom dostali z tvého těla ven všechno, co tam nepatří. Dnes to již nestihneme, kameny ještě nejsou dost prohřáté, aby vydávaly teplo rovnoměrně. Ale práce na čerstvém vzduchu ti jen prospěje. Pak musíš připravit dostatek dříví na přikládání. A když toho uděláš víc, nic se neděje. Zimy zde jsou dlouhé a dřeva na topení se spotřebují haldy.“
„Samozřejmě to rád vykonám, vždyť jste toho pro mne tolik udělala. Jak bych se vám jinak mohl odvděčit, než že vám pomůžu s těžkou prací. Než ale začnu, rád bych se na tu práci trochu posilnil vašimi skvělými pelmeni.“
Stará se kupodivu nerozběhla do kuchyně jako minule. Jen rozhodně zavrtěla hlavou. „Neřekla jsem ti ještě, že součástí očisty je půst. Ani jsem tě neměla pohostit, když jsi přišel, ale nedalo mi to. Asi nejsi zvyklý pracovat s prázdným žaludkem. Ale to se všechno ještě naučíš. Naši dávní válečníci vydrželi nejíst i týden nebo ještě déle. Byli díky tomu mnohem mobilnější, nemuseli se zdržovat s pomalými kolonami s proviantem.“
„Jak potom bojovali, vždyť museli být pořádně zesláblí?“ nedal jsem se.
„Byli na půsty zvyklí, staly se součást jejich výcviku,“ odvětila vědma. „Musíš vědět, že člověk není odkázaný na příjem síly jen z jídla. Prostor kolem nás je doslova přeplněn jemnou energií, ze které se dá žít. Můj otec mi vyprávěl, že pro složení posledních zkoušek nejedl celých 6 týdnů. A někteří veduni přestoupili na trvalý půst a dožívali se ještě vyššího věku, než ostatní duchovní.“
„I na západě jsou lidé, kteří se trvale postí, říkají si breathariáni. Ale nikdy jsem tomu nevěřil, myslel jsem, že se jedná o podvodníky,“ vzpomněl jsem si na nějaký článek v ezoterickém časopise.
„Ano, je to, jak jsem ti již říkala. Někteří lidé si to pamatují z minulých životů, jedná se o prastarou znalost. A dnešní doba je víc nakloněna individuálnímu duchovnímu rozvoji. Proto taky očekáváme velké změny. I ty jsi tady, abys pomohl novému proudu přicházejícímu z vesmíru od samotného Stvořitele.“
„Dobrá, teorii máme za sebou,“ podotkl jsem trochu skepticky. „A co mám dělat, když mě při té práci opustí síly? Poradíš mi něco?“
„Samozřejmě, že tě na to připravím,“ usmála se. „I ta teorie je již přípravou. Když si uvědomíš, jak ti půst prospěje, můžeš se na něj připravit psychicky. Neber to jako něco, co se musí vydržet, zatnout zuby a trpět. Tělo se ti vzbouří a vypoví službu. Je hloupější než duše, myslí si, že nedostává, co mu patří, a začne stávkovat. Musíš své tělo motivovat, nadchnout. Ukaž mu, že mu dáváš obrovský dar, pročistí se, odpočine si od namáhavého trávení, získá novou čistou energii. Když budeš odhodlaně zatínat zuby, tělo ti neuvěří. Musíš se sám na půst těšit, radovat se z pocitu hladu, smát se kručení v žaludku. Pak to i tělo přijme za své. Pomůžeš mu otevřít potřebné receptory k příjmu okolní energie. Když se budeš cítit slabý, na chvíli si sedneš a představíš si, jak s každým nádechem do tebe vstupuje síla. Budeš se soustředit na své čakry a poprosíš je, aby začaly energii absorbovat a rozvádět po celém těle.“
„Dobrá babi, já to tedy zkusím,“ usmál jsem se odevzdaně.
„Klidně mi říkej Ljubo, Perune, nemusíš se ohlížet na můj věk. Jsme dušemi, věk našich těl nehraje žádnou roli. Můžeš pít čistou vodu z potoka, kolik chceš. Funguje v těle jako rozpouštědlo. Pak ji vypotíš, vyčůráš a budeš čím dál čistší.“
Přikývl jsem a vydal jsem se ke kůlně pro sekyru. Topůrko bylo staré, ohlazené, určitě už hodně pamatovalo. Vzal jsem i pilu na tlustší větve a kmeny. Za domem byla hromada poražených pokroucených stromů, které tam navozil někdo z vesnice. Z jednoho pařezu jsem si udělal špalek a pustil se do díla.
Přestávky jsem musel dělat čím dál častěji. Pocit slabosti se mě zmocňoval stále více. Zároveň bolelo celé tělo nezvyklé takové námaze. Na rukách mě ještě začaly pálit puchýře. Bylo těžké udržet se v nějaké radosti. K tomu všemu jsem cítil, že se na mě napojil můj starý návštěvník. Připadalo mi, že se mi i směje, jak trpím.
Praštil jsem sekerou do pařezu a odešel k potoku se napít. Hledal jsem proti proudu vhodné místo a objevil malý vodopád. Dosyta jsem se napil, opláchl se studenou vodou a sedl si na kmen spadlého stromu. Zavřel jsem oči, zaposlouchal se do vodopádu a nechal jsem pracovat svou obrazotvornost. Všechno podle rad moudré ženy.
Náhle jsem opravdu pocítil, jak slabost mizí a je mi čím dál líp. Radost nesmírná, ono to funguje! Najednou se mi propojil i smysl ruského slova radost. Dostatek Ra – což byl dřív výraz pro energii, světlo. Je vlastně obsaženo i ve starých výrazech ze sánskrtu, který kdysi do Indie přinesli naši předkové Áriové – čakRA, pRAna.
Šel jsem pro nasekané dřevo, odnesl hromadu ke kamnům v sauně. Zápalky ležely na lavici u kamen, nějaké staré noviny taky. Za chvilku začal oheň plápolat. Objevil jsem i pracovní rukavice, které jsem si hned natáhl. Kdybych je objevil dřív, nebolely by mě puchýře.
S novou chutí jsem se pustil do práce. Hromada nasekaného paliva se rychle zvětšovala, nepotřeboval jsem už tak často pauzy. Každou přestávku jsem využil k meditaci pro získání síly. Musel jsem uznat, že to je dobře vymyšlené. Člověk ušetří spousty času přípravou jídla, jeho konzumací i jeho vylučováním. A kolik času se promarní vyděláváním peněz na nákup potravin, nádobí, kuchyně! Dobře by se žilo, kdybychom se obešli bez jídla.
Stíny se prodlužovaly a sluníčko se nořilo za obzor. Můj první den v Rusku. Tvrdý a přesto radostný.
Ještě jsem navozil hromadu dříví kolečkem až k sauně, Ljuba se mezitím starala o oheň. Přinesla dlouhý dřevěný žlábek a svedla s jeho pomocí vodu z potoka do velké díry v zemi vedle sauny. Ta se rychle plnila vodou. Pochopil jsem, že se v této nádrži budu ochlazovat.
„To by myslím na začátek stačilo, nevedl sis vůbec špatně,“ zabručela vědma pochvalně. „Vody už je tady dost, můžeš se i vykoupat, přinesu ti mýdlo a ručník.“
Naštěstí jsem byl na studenou vodu zvyklý ještě z domova. Každé ráno jsem si po teplé sprše pouštěl i studenou. Hodně jsem tím omezil nemoci z nachlazení. Když jsem z rybníčku vylezl, byla už skoro tma. Dosucha jsem se utřel a oblékl se do čistého prádla, které mi stařenka taky přinesla. Měsíc se vyhoupnul nad tmavé obrysy okolních hor a svítil mi na cestu ke srubu. Byl jsem příjemně unavený a šel jsem si lehnout do postele, kde jsem bleskově usnul…
 
Ptáci začali štěbetat už krátce před východem slunce. Probouzel jsem se lehce, moje mysl byla svěží. Moje tělo už míň. Svaly reptaly na včerejší nezvyklou dřinu a bolely při každém pohybu.
Babička už byla vzhůru. Spala vůbec? Někdo přece musel udržovat oheň v saunových kamnech, já jsem se na to vykašlal, ani jednou jsem nevstal, abych se podíval na oheň.
Podávala mi ručníky a dřeváky. „Boty nech venku nebo se o ně popálíš. A dobře se napij, než tam vejdeš. Ať máš co potit.“
Před saunou stál stolek, na kterém byl džbán plný čisté vody, keramický hrnek a čerstvé březové metličky. Díra již přetékala, vykonal jsem svou potřebu do křoví a zběžně se umyl, než jsem vešel dovnitř.
V sauně bylo jako v pekle. Kameny doslova sálaly horkem. Natáhl jsem si ručník na dřevěnou lavici a pohodlně jsem se uvelebil. Netrvalo dlouho a pot se ze mě lil jak z konve.
Najednou vrzly dveře, rychle jsem se přikryl. Ale nebyla to vědma, kdo za mnou vešel. Byl to můj známý stařík. Byl už taky vysvlečený, přes ruku převěšený ručník a nesl džbán s vodou. Bodře pozdravil a vodou ze džbánu postříkal žhavé kameny.
„To musíš dělat, aby nebyl vzduch moc suchý. Pára je důležitá pro lepší vylučování toxinů z těla.“ Posadil se na druhou lavici a usmíval se na mě. „Vidím, že se celkem dobře aklimatizuješ na naše podmínky. Mám radost, tvé schopnosti se vracejí rychle.“
„Včera jsem vás cítil, měl jste ze mně legraci,“ připomněl jsem mu včerejšek, kdy jsem ucítil jeho přítomnost.
„Vždycky je to pro nás veselé, když vidíme, jak někdo jde cestou, kterou jsme si už sami vyšlapali. Jak klopýtne, zase vstane a válčí sám se sebou. Je to stejné, jako když pozoruješ malé dítě, které se začíná učit chodit. Jo, taky jsem ti chtěl říct, abys mi nevykal. Já jsem Ilja. S Ljubou jste si už taky začali tykat a to je dobře.“
Začal se taky potit. Došel ke dveřím, sáhl za ně pro připravené březové větvičky.
„Silice z mladých proutků taky pomáhají k odstranění jedovatých zbytků z podkožních vrstev. Šleháním se zvyšuje prokrvení pokožky. Všechny tyto pomůcky ještě víc zdokonalují vynikající očistný účinek pravé ruské sauny. Všechny ostatní druhy saun jsou jen jejími nedokonalými náhražkami,“ vysvětlil stařík s hrdostí v hlase. „Spoustu takových vynálezů nám předali naši staří moudří předkové, aby nám pomohli v boji s nepříznivým prostředím.“
Ukázal mi, jak se správně s metličkami zachází a pustili jsme se do práce. Byl jsem červený jako rak, z pórů se řinul souvislý tok potu, až už jsem to nevydržel a vyběhl z chýše. Prudká změna teploty ve vodě byla taky šokem, ale vzápětí se dostavil příjemný pocit a návaly svěžesti.
Utřel jsem se, zabalil do širokého pruhu látky a posadil se na lavičku. Za chvilku přišel i Ilja a po koupeli se posadil vedle mne. Nalili jsme si vodu ze džbánu a vychutnávali její pramenitou chuť. Mé tělo bylo krásně uvolněné, bolest ze včerejší práce byla pryč. Dostal jsem chuť na další porci vědomostí z dědovy bohaté studnice. Potřeboval jsem hlavně pochopit sám sebe.
„Jaký je vlastně rozdíl mezi člověkem a bohem? Momentálně se cítím skvěle, ale nepřipadám si, jako bych byl někým vyšším, než doposud.“
„To je taky v pořádku. Jsou lidé, kteří jsou přímo posedlí myšlenkou, že jsou něčím víc, a když se jim nedostávalo patřičné odezvy okolí, začali být frustrovaní nebo i zlí. Podle toho, jakou moc nad svým okolím měli…“ zamyslel se stařík.
„Je to v podstatě nekonečný vývoj od počátků vesmíru. Od jednoduchých počátků až ke složitým a komplexním útvarům. Člověk není na nejvyšším stupni evoluce, jak vás ve škole učili. Primitivní člověk může být hloupější než inteligentní zvíře. Bůh je pořád ještě v materiálním těle, proto je na lidské úrovni, na nejvyšší příčce. Máš slova, která si jsou podobná, bůh (bog, bogh) – bohatýr, bohatství, Budha (bodhi, bodhisatva) budit, probuzený, svatý. Pokud si tato slova necháš jen tak protékat myslí, objevíš jejich společné kořeny, a tedy i zaměnitelné významy. Úlohu, kterou ve staré kultuře hráli bohové, zastávali v té biblické svatí. Zmatení pojmů vyvolaly duchovní špičky nepřátelských ideologů, aby mohli naši civilizaci pomluvit jako něco primitivního, modlícího se k množství bohů a model. Přitom sami museli, aby se jim podařilo získat duše svých oveček, podsunout nějaké bližší bytosti, než je Stvořitel vesmíru. Pro méně duchovního člověka je totiž lehčí brát si příklad ze ctnostné bytosti z masa a kostí, než z ryze duchovní entity. Obracet se na ni s prosbami i starostmi, vše je snazší. A tak i v církvi vznikla instituce svatých.“
„A biblický bůh? Kdo je to? Jak se v tom zmatku pojmů vyznat?“
„A co myslíš ty, bibli přece znáš, ne?“
„S tím jsem měl problém odmalička, nikdo mi nedokázal pořádně vysvětlit, proč se tam bůh jednou nazývá Otcem a jednou Pánem. Viděl jsem tam vlastně bohy dva. Bližším mi byl Otec.“
„Ten se taky vyskytuje až v Novém zákoně, tak jej nazýval Ježíš. Pro židy byl Pánem. A vzpomeň si, co Ježíš židům řekl – vaším bohem je ďábel. Správně jsi vsadil na Otce. Ale toto označení se nepoužívá příliš často. Křesťanské duše obsadil i tak Amon, který je zřejmě oním Pánem.“
„Amon? Nerozumím ti.“
„Jakým slovem se zakončuje modlitba? Nedochází ti to? Dokonce i muslimové nevědomky přesměrují své modlitby k prastarému egyptskému bohu slovem Amin, které označuje tutéž bytost jako u křesťanů či židů.“
Najednou mi začíná svítat – z dějin známe slavný boj faraona Achnatona proti kněžím Amonovým. V dětsví jsem hltal Waltariho knihu Egypťan Sinuhet, která tuto skutečnou událost románově popisovala. A přibližně v této době došlo i k odchodu židovských kmenů z Egypta. Mojžíšův bratr Áron byl veleknězem, ano, tam se dá hledat propojení!
Děd se usmíval stejně jako pokaždé, když jsem na něco správně přišel.
„Dobře, ale Ježíš byl přece taky židem, proč přišel s jiným bohem?“
„Přemýšlej trochu, které ideologii se jeho výroky podobaly nejvíc?“
„Asi budhismu, ne?“
„Ano, ten založil Gautáma Sidharta. Vycházel z védického hinduizmu, který se snažil reformovat a fokusovat na věci podstatné pro lidský vývoj. A védy přinesli do Indie naši předci.“
„A jak se dostal právě k vědění našich předků?“
„Jedná se o prastaré vědění, kdysi rozšířené po celém světě. Jeho pozůstatky znaly i židovské kmeny, přicházející do Egypta. Měly za úkol navrátit Egypt mezi védicky řízené země. Bohužel podlehly vlivu kněží Amonových natolik, že se vrátily zpět s úplně opačným programem. Ne všichni se chtěli novému bohu podvolit, bojovali a byli zabiti. Poslední zárodky odporu byly systematicky vymýceny během jejich 40letého pobytu na maličké Sinajské poušti. Ježíšovým úkolem bylo tento vývoj zvrátit nazpět. Možná by se mu to i podařilo, oslovoval v lidech jejich dobré stránky, probouzel jejich svědomí. Ale nakonec bylo jeho učení elegantně otočeno proti nám.“
„Kdo mu dal tento úkol?“
„Svarog, bůh nebeský, vyzval radu našich bohů, aby vybrali ze svého středu toho nejschopnějšího. Jen si vzpomeň, byl jsi taky jedním z kandidátů.“
Spasitel byl tedy jedním z nás, kdo to jen mohl být? Pátral jsem ve svých vzpomínkách přes 2000 let starých. Má obnovená paměť začala vydávat dávno zapomenuté zaprášené obrazy. Předstoupil jsem tenkrát před radu se svým konceptem, který byl mnohem radikálnější než projekt vítězného Tarcha Dažboga – dávajícího boha. Rada však rozhodla, že jeho způsob je nejnadějnější. Milosrdný a moudrý Tarch… Najednou jsem jej ve svých vzpomínkách viděl jako svého syna. Ale říkali mu Svarožič, syn Svaroga, nebeského otce. „Kdo byl vlastně jeho otcem?“
„Jednou Svarog, jednou ty, v mnoha životech jste se dostávali do různých příbuzenských svazků, i s ostatními bohy. Rodili jste si se navzájem, aby se vám dostalo správné výchovy a vzdělání. Takže Tarch byl i Perunovič.
„Musel předčasně zemřít, aby se mohl narodit Marii v Betlémě?“
„Ano, ale to pro něj nebyl takový problém. Tělesná smrt znamená jen malé zdržení ve vývoji.“
„A proč jeho mise selhala? Jeho dílo je živé dodnes.“
„Bylo to stejné, jako s těmi židy v Egyptě. Temní měli navrch nad našimi nezkušenými žreci zbavenými nejvyššího vedení. Používali poměrně jednoduchou, ale velmi úspěšnou metodu na využití útoku protivníka ve svůj prospěch. Nejlépe ji ilustruje starý vtip ze 70. let minulého století: Přiběhne vyděšený pobočník amerického prezidenta a hlásí mu strašnou novinu, že Sověti využili svých kosmických raket, aby z nich nabarvili Měsíc na rudo. Musí se jim to nějak překazit! Prezident s klidem odvětí: Jen je nechte, až budou hotovi, pošleme tam naše Apollo s bílou barvou, aby na tom červeném podkladu vymalovali veliký nápis Coca Cola.
Učení boha Ježíše odebral jeho následovníkům akční člen sanhedrinu a Herodův potomek Saul, který první křesťany zuřivě pronásledoval, aby se pak zázrakem obrátil v horlivého stoupence Krista Paula. Římské jednotky jej musely vícekrát chránit před kamenováním rozezlených křesťanů. S fanatickou oddaností sesbíral dav následovníků, kteří početně převálcovali Ježíšovy stoupence. A Kristovy výroky i skutky Temným posloužily jako přitažlivá vábnička pro prostý lid védické kultury. Nejdéle se bránila právě Tartárie díky posledním nejvyšším duchovním strážcům starých tradic. Po jejím dobytí se světlí mágové rozptýlili v nekonečných dálavách Sibiře, aby byli stále nablízku lidem. Společným úsilím i s pomocí vyšších bohů se jim podařilo zrekonstruovat prastarou centrálu Šambalu, kterou ukryli v jiných dimenzích. Největším úspěchem bylo, že se Temným nikdy nepodařilo tuto centrálu vypátrat a zničit. Odsud se pak dalo čas od času vysílat mezi lid pomocníky, kteří se snažili zabránit nejhoršímu.“
Povídání starého bylo velmi zajímavé. Otázky, které mne mučily od mládí, byly zodpovězeny. Ale naskakovaly další a další.
„Už odpočíváme dlouho, pojď se potit, máš těch neřádů v těle víc než dost!“ přerušil děd mé rozjímání. „Uvnitř si koneckonců můžeme povídat taky.“  Přiložil jsem do kamen, vzal do ruky svazek větviček a odhodlaně jsem Ilju následoval. Ten zrovna poléval kameny vodou ze džbánu.
Posadil jsem se na své místo a čekal na další dávky potu. Stařík mě starostlivě pozoroval. „Musíš se naučit dýchat, to ti taky pomůže vyčistit tělo v místech, která se neprohřejou.“
„Aha, jogíni, nám to říkají už léta, ale nějak si mě to nepřitáhlo,“ odvětil jsem trochu skepticky. „ Nikdy jsem problémy s nedostatkem kyslíku neměl.“
„Ale to si jen tak myslíš, stejně jako je o tom přesvědčena většina lidí,“ odmítl stařík rázně mé pochyby. „Naše těla jsou stavěna na větší dávky kyslíku, vysvětlím ti to. Život vznikl ve vodě, která na organizmy vytváří větší tlak než na souši. Tento tlak umožňoval plynům pronikat hlouběji do tkání a podporovat regeneraci všech buněk. Při povrchním netlakovém dýchání buňky příliš brzo odumírají. Výsledkem je rychlé stárnutí. K tomu se přidal negativní vliv průmyslových exhalací, kouření, nedostatku pohybu na čerstvém vzduchu, úbytku rostlin produkujících kyslík. Na tomto stavu profituje farmaceutický průmysl, který produkuje předražené léky na choroby, které by neexistovaly, kdyby lidé uměli dýchat. Divíš se, že se nikdo z mocných nesnaží tuto situaci zlepšit?“
Ilja se narovnal a vyzval mě, ať jej napodobím. Sledoval jsem, jak vzduchem plní své břicho. Vypadal, jakoby vzduch nasával pusou přes tenkou hadičku. Když se celý nafoukl, začal ústy opět v malých dávkách vzduch vypuzovat – opět přes nepatrně pootevřené rty. Pauzy mezi jednotlivými výdechy byly asi 10sekundové. Snažil jsem se to dělat jako on, ale po chvíli jsem měl pocit dušení.
„Jak je možné, že se nedusíš?“ zeptal jsem se udiveně. „Vždyť se nadechneš odhadem tak jednou za 2 minuty?“
„Normálně vydržím ještě déle, ale tady v tom horku se to provozuje těžko,“ přerušil stařík své cvičení. „Postupně se budeš taky zlepšovat, nesmíš se hned pokoušet zdolat vysokou horu bez přípravy. Zapomněl jsem ti vysvětlit ještě jednu důležitou věc: když buňky pochopí, že jim kyslík ubývá, začnou si ho vyrábět samy.“
„Copak jsou alchymisty? Z čeho by si ho tak vyráběly?“ ptal jsem se nevěřícně.
„Zamysli se, neříkej, že jsi nikdy neslyšel o volných radikálech?“
„Ty jsou přece škodlivé, poškozují buněčné stěny. Proto jíme zeleninu, která obsahuje antioxidanty!“
„Ano, radikály jsou kyslíkem v agresivní formě 03. A s tím si buňka dokáže poradit. Během svého evolučního procesu se naučila z tohoto ozónu vyrábět neškodný 02. A při této reakci se jako bonus uvolní energie, kterou si buňka taky hned spotřebuje. Tuto schopnost buňky v rámci dělby práce přestaly využívat, ale vhodným tréningem si ji zase posilují. Takže paradoxně mají najednou přemíru kyslíku i energie. Ale opět platí, stejně jako s půstem, vše s radostí, bez urputnosti. Přesvědčit tělo, že mu tím pomáháme. Pak to dokáže.“
Povzdechl jsem si. „Je toho tolik, co děláme špatně. Jak to, že se nám nedaří ještě mnohem hůř?“
„Lidské tělo muselo v minulosti čelit mnoha katastrofám. Méně odolné organizmy zkrátka vymřely. Teď se o žádnou katastrofu jako dřív nejedná. Je to spíše plíživý, ale přesto masivní útok na naši obranyschopnost. Mnoho faktorů se spojilo proti našim schopnostem. Jako kdyby lékař použil celý koktail antibiotik proti superodolné bakteriální kultuře.“
Vybuchl jsem podrážděně: „Takže my jsme pro naše nepřátele jenom nějaká kolonie bakterií?“
„Uklidni se, je to normální strach, že my jednou zničíme je, když nás neudrží v podřízenosti. Nenávist ti bude jen na škodu. Pozoruj přírodu, jaké strategie používají proti sobě jednotlivé druhy. Zajímavý je zde právě vztah parazitů a jejich nedobrovolných hostitelů. Když parazit hostitele zničí, umírá i on sám, protože se jinak než příživnictvím neuživí. Některé druhy parazitů začaly vyvíjet jiné strategie, dokonce začaly svým hostitelům poskytovat své služby a vyvinul se vztah symbiotický, prospěšný pro oba.“
„To chceš říct, že se s reptiloidy budeme kamarádit?“ vydechl jsem nevěřícně. „Poté, co způsobili tolik neštěstí, utrpení a pokusů o naši totální likvidaci? My že s takovými netvory máme ještě spolupracovat?
„Jednou v budoucnu určitě,“ kýval stařík vážně hlavou. „K té změně v myšlení musí ale dojít u parazitů. Hostiteli nic nechybí, když obtížného příživníka zničí. Nic jiného ani nezbývá. Oni i my pocházíme z jednoho Stvoření. Máme zde dualitu, která je v určitých fázích pro vývoj nutná. Když budeš chtít svůj protipól ničit, pracuješ i na svém zániku. Měj tuto skutečnost vždy na paměti.“
Vzpomněl jsem si na podobnou filozofii v hodinách výcviku aikido. Mistr tohoto umění se nesnažil nepřítele zabít, nýbrž vychovávat. Ten tak dlouho útočil a narážel, až pochopil nesmyslnost svého počínání. To ale předpokládalo, že je mistr o mnoho zdatnější než útočník.
Cítil jsem, že Ilja mé myšlenky sleduje. Usmál se: „Máš pravdu, za současného poměru sil si takový luxus dovolit nemůžeme, zabilo by nás to. Ale je hodně důležité, abychom se aspoň nenechali strhnout k negativním emocím. Tím si jen znečišťujeme svou karmu. Na obranu svého národa můžeš i zabít, ale nesmí v tom být žádná msta, nenávist, zuřivost. Vzpomeň na učení Ježíše-Dažboga.“
Během rozhovoru jsme se vydatně potili, šlehali se březovými metličkami. Kůži jsem měl úplně rudou, můj pot začal i nehezky páchnout. Stařík mi vzal metličku z ruky a přinesl čerstvou. „Cítím, že se opravdu začínáš čistit, staré usazeniny se uvolňují. Musíš to ještě vydržet.“
Lapal jsem po dechu, točila se mi hlava, cítil jsem slabost. Děd mi podal hrnek s vodou. „Všechno vypij, ať máš co potit!“ Položil jsem se na lavici na břicho a Ilja mi šlehal po zádech, ze kterých stékaly proudy potu. Srdce mi tlouklo jako divoké. Zdálo se mi věčností, než mne popadl za ruku a táhl ven. Nešel jsem do vody hned, cítil jsem, že bych tentokrát šok z prudké změny teploty neunesl. Až po minutě jsem se pomalu ponořil do chladné vody.
„Chlapík, ustál jsi to,“ pochválil mě děd. „Teď odpočívej. Až budeš moct, zkus si zase to dýchání. Tělo se nastavilo na čištění, škoda toho nevyužít.“ Vycítil, že bych v tomto stavu už nevnímal ani jeho moudra a už přestal povídat.
Pomalu jsem přicházel k sobě. Měl jsem zavřené oči a soustředil se na své čakry. Srdce se pomalu uklidňovalo. Takhle na doraz jsem ještě nikdy předtím své tělo netýral. Ale znovu se ve mně probouzel bojovník. Věděl jsem, že si tady musím vylepšit kondici a bez pořádného nasazení by celý můj pobyt zde byl k ničemu. Povzbuzoval jsem své tělo, aby se z namáhavých výkonů radovalo a nereptalo na vyčerpání a bolest. A začal jsem s dechovým cvičením. Ilja mě párkrát opravil a když byl spokojen, odešel za Ljubou. Nechal mne samotného.
Cvičení jsem dělal opatrně, abych nepociťoval nedostatek kyslíku. Pomalu jsem intervaly mezi nádechy prodlužoval a zase zkracoval, když mi to bylo zase nepříjemné. Asi po 15 minutách jsem zjistil, že si s jednou zásobou vzduchu v plících vystačím déle než na začátku. Tak jsem pokračoval ještě asi 20 minut. Necítil jsem hlad, únava byla najednou pryč. Paráda!
Šel jsem přiložit do kamen, tohoto rozpáleného zdroje mé očisty. Doplnil jsem zásoby vody ve džbánech a vydal se s malou sekyrkou pro čerstvé březové větve.
Cítil jsem na sobě, že jsem stoprocentně v přítomnosti, jako nikdy dřív. Vždycky se část mé mysli pohybovala v čase nezávisle na tom, co jsem zrovna dělal. Výsledkem bylo, že ani výsledky mé práce nebyly nejlepší. Proto vlastně jsem skončil u práce ostrahy, kterou jsem v pohodě zvládal i s 20% pozornosti. Má intuice zařídila přesto nadprůměrnou úspěšnost. A najednou jako bych vnímal každou buňku svého těla zvlášť a přitom všechny současně. Vnímal jsem dokonale všechny vjemy, kterými mne zásobovaly mé smysly. Přitom jsem stačil vidět i cítit své okolí. A vůbec jsem neměl pocit informačního přehlcení. Naprosto dokonalé.
Vrátil jsem se s náručí větviček k sauně. Zrovna přicházel i Ilja. Neviděl jsem jej, vycítil jsem jeho přítomnost. Ani jsem mu nemusel nic říkat, byli jsme najednou na sebe napojeni. Beze slov jsme si sedli na rozpálenou lavici. Informace od něj se přelévaly do mé mysli. Seděli jsme vedle sebe a komunikovali telepaticky. Trochu nezvyklý způsob, ale mnohem rychlejší než mluva. Jeho myšlenky byly i mými. Dozvídal jsem se spoustu zajímavých a potřebných událostí z daleké minulosti. Měl jsem sice otevřenou paměť na své minulé životy, ale informace v ní byly uloženy dost chaoticky. Náhle se mé myšlenky zastavily před obrazem nádherné ženy, kterou jsem tak dobře znal! To je přece Vesna, má dávná milovaná žena! Silně jsem po ní zatoužil, chtěl jsem ji vidět, hladit, líbat, naslouchat jejímu zvonivému hlasu. „Kde je? Víš to?“
„Brzy ji uvidíš osobně,“ zněla bezhlasná odpověď, „stejně jako další tvé dávné druhy. Anebo si myslíš, že jsi sám z bohů na tomto světě? Práce je tolik, že se z vás všech bude jen kouřit. Blíží se doba, kdy nasadíme všechny síly pro rozhodující boj. Vesna se na tebe taky moc těší, stejně jako Mokoš, Živa, Mora, Rožana, Veles, Tarch, Radegast, Svantovít, Kupala, Semargl, Kolada,…“
„A co mí slavní boží předkové Svarog a Lada, ty neuvidím?“
„Ti jsou již ve vyšších dimenzích, stejně jako Ramchat, Rod, Vyšeň a Kryšeň. Starají se o to, aby naše Země dostávala dost nové pozitivní energie. Naši nepřátelé o ní dobře vědí a snaží se ji všemožně blokovat, neutralizovat, přebíjet uměle vyrobenými frekvencemi, otupovat naše smysly jedovatými chemikáliemi. Ničení přírody a života taky narušuje energetickou rovnováhu. Kosmická energie se pak nemá na co vázat. Naše pozornost je masivně strhávána k falešným matrixům. Ano, i v těchto dimenzích probíhá úporná válka. Kdo ovládá mysli většiny lidí, ten vládne. Pokud bychom to řešili jen silou, způsobili bychom bratrovražedný boj s katastrofálními následky. Proto musí být nejdříve vyhraná válka informační, chceme lidem ukázat pravou skutečnost, dějiny i plány na zničení našich národů. Jinak budou naši bratři sloužit agresorům v domnění, že dělají správnou věc. Vzpomeň si znovu na historii hrdých indiánských kmenů, které se podařilo poštvat jeden proti druhému. A vzpomeň na dějiny Slovanů, kteří jsou na nejlepší cestě, aby dopadli stejně jako indiáni. Pak čeká zánik celou bílou rasu, která je nejsilnějším článkem lidského společenství. Poté přijdou na řadu všichni ostatní lidé. Musíme zrušit strašlivé následky jejich doktríny rozděl a panuj. Teprve, když se sjednotíme, tak nás už nikdo neporazí. K tomu má zacílit naše strategie.“
Vyšli jsme ven, abychom se ochladili a odpočinuli si. Tentokrát jsem měl mysl mnohem víc přehřátou než tělo. Myšlenky na mé blížící se zapojení do velkolepé bitvy, byť ne mečem a kopím, mne zcela ovládly. Nejraději bych hned vyskočil, oblékl se a odletěl zpět na své bojiště do Německa. Ale věděl jsem, že ještě nejsem zcela připraven na náročný úkol. Musím se ještě víc posílit a naučit se, jak co nejrychleji porazit protivníky. Budu potřebovat silné tělo i svěží mysl. A ohromnou spoustu energie.
Začal jsem provádět svá dechová cvičení. Netrpělivě jsem prodlužoval dechové cykly, až mne zastavil děd, který postřehl mé křečovité počínání.
„Tímhle to neuspíšíš, spíše zpomalíš. Klid, jsme v našem rozvrhu dokonce v předstihu, děláš báječné pokroky. Zklidni svou mysl, nemůžeš přece podléhat svým momentálním emocím. Jakmile ucítíš boj, jsi k nezastavení. Ale to ti dnes může jen ublížit. Takže zvolni dýchání, nepřepínej se.“
Musel jsem uznat, že měl vedun pravdu. Nerad jsem v sobě utlumoval bojový zápal. Jako Peter Runzel jsem byl spíš vyčkávacím pomalejším typem. Ale duch Peruna ve mně přebíral svou vládu a teď se musel neochotně podřídit. Zvolnil jsem tempo a můj dech se stal pravidelným a hlubokým. Potvrzení se záhy dostavilo v podobě energetického posílení mého těla. Ilja se tiše usmíval, vyzařoval ze sebe spokojenost.
Mé myšlenky znovu zabloudily k mé milé Vesně. Jak jsem to jen mohl vydržet, přešlo již tolik století, co jsme se neviděli. Všechny mé přítelkyně a manželky v dalších životech jí byly v něčem podobné. Pokud to byla podobnost povahová, bylo to ještě dobré. Ale když jsem si vybral ženu podobnou tělesně a ne duševně, byl to většinou průšvih, protože jsem byl osudové zamilovaný, a přesto nespokojený. Jak mi děd telepaticky sdělil, nesměli jsme se v režimu utajení stýkat, aby nedošlo ke vzájemným zpětným vazbám a předčasnému probuzení, které by mohlo na sebe přitáhnout nežádoucí pozornost. Týkalo se to všech bohů a bohyň. Jen Mara, ta již pobývala ve vyšší dimenzi, aby mohla zemřelé spřízněné duše doprovázet ke Světlu. Jednou mi i zachránila život, když jsem si jej svou mladickou nerozvážností ohrozil. I ona se k nám připojí, aspoň jí budu moct poděkovat. Těšil jsem se jak malé dítě na setkání se všemi. Jen jsem byl trochu nervózní z blížícího se setkání s milovanou Vesnou. Jaká bude? Bude ke mně taky cítit to, co já, anebo se již duševně spojila s někým jiným? Děd říkal, že se na mě těší. Ale těší se na mě víc než na ostatní? Tak jako já na ni?
Musel jsem ze sebe tu nervozitu setřást. Začal jsem tělesně posilovat, cvičil se svou váhou až do vyčerpání. Pak jsem znovu skočil do studené vody a znaveně odpočíval na lavičce. Ilja mne diskrétně opustil, hned jak jsem se začal zabývat Vesnou. Po chvilce jsem znovu vešel do sauny, žár jsem již vnímal jako příjemnou věc.
Tak skončil další den v mém krásném očistci. Usnul jsem tvrdě, jen duše pořád zpracovávala minulé zážitky a dodávala mi jeden sen za druhým.
 
Ráno jsem vstával s východem slunce a hned se šel podívat na saunová kamna. Viděl jsem, že se v noci opět někdo o oheň postaral. I nová zásoba dřeva byla doplněna. Všechno bylo připraveno na další kůru. Nedalo mi, abych se nepokochal kouzelným svítáním, přivítal jsem Svaroga ve sluneční podobě, na chvíli jsem se oddal meditacím a energetickým čínským cvičením. Cítil jsem se nádherně uvolněně a svěže a po koupeli v přírodním bazénku jsem si vešel dovnitř pro novou dávku očisty. Nechtěl jsem již propásnout ani chvilku svého času, abych jen urychlil veliké setkání.
Pociťoval jsem hlad, který jsem zaháněl dechovým cvičení. Při dlouze rozloženém a rozkouskovaném výdechu tlačila bránice na žaludek a působila vlastně jako utahování opasku u našich předků. Jak se to prakticky doplňuje, pomyslel jsem si vděčně. Jedná se o dovednost, která se mi bude určitě hodit často. Ušetřím za jídlo, získám víc času a ještě k tomu se pročistím a nabiju energií. „Nezapomeň na další benefity – omlazení všech buněk v těle, posílení imunitního systému…“ ozvaly se mi v hlavě Iljovy myšlenky. „Dnes za tebou nepřijdu, mám jinou práci, ale ty už víš, co máš dělat. Tvá kůra i s půstem byla plánovaná na 3 dny. Pak se zase uvidíme.“
Pracoval jsem na sobě jako nikdy předtím, motivován ze všech stran. Tři dny uplynuly jako voda a vedun se na chvíli zastavil. Zkontroloval můj stav a pochválil mne, že se mi podařilo dokonale pročistit své tělo. „Teď budeš minimálně týden makat na své kondici, nechám tě ještě dnes odvézt do tréningového tábora pro brance naší vlastenecké domobrany. Nemůžeme mít stoprocentní jistotu, že se mezi těmi lidmi nevyskytne někdo, kdo by v budoucnu mohl změnit svůj postoj a spojit se s nepřítelem. Buď proto opatrný, moc na sebe neupozorňuj, jsi zkrátka jen romantickým obdivovatelem Putina. Takových je tam víc. Snažíme se jim dát trochu hlubší základ pro jejich budoucí kvalitní práci. Velký důraz dávej na energetická cvičení, po nich se pak podíváme na znovupropojení tvých čaker. Bojovým technikám se budeš učit snadno, jejich velkou část jsi koneckonců vymyslel kdysi ty sám. No a aby nezahálely tvoje svaly, o to se postarají instruktoři.“
Vřele jsme se s Iljou rozloučili, než zmizel. Ljuba mi mezitím přinesla misku s teplou zeleninovou polévkou na rozhýbání mého trávicího traktu. 
„Jez pomalu po malých lžičkách, žaludek si musí opět pomalu přivyknout na práci.“ 
Ještě nikdy mi zeleninový vývar tak skvěle nechutnal. Vychutnával jsem si každou kapku tekutiny, až byla miska prázdná. Čekání na odvoz jsme si krátili povídáním. Prozradila mi, že Ilja je jejím otcem. Nebyl jsem až tak překvapený, vnitřně jsem to cítil. Znamenalo to ovšem, že stařík je ve velmi požehnaném věku. Jeho čilost a jasná mysl mne fascinovaly. Se svým věkem jsem si vedle něj opravdu mohl připadat jako mladíček.
Konečně se před domkem objevila Niva se známým mladým řidičem. Ljuba mi při loučení kladla na srdce, abych ji navštívil, kdykoliv budu mít chuť. Měl jsem pocit, jako bych se loučil se svou vlastní babičkou, jak láskyplně mě objala. Nastoupil jsem do auta a vyrazili jsme k další destinaci. Ani jeden z nás se nesnažil o komunikaci, a tak jsem za chvíli usnul jako malé dítě.
Probudil jsem se celý ztuhlý a rozlámaný až na místě, ale moc jsem toho neviděl. Pohled na hodinky mi prozradil, že je krátce před třetí hodinou. Od paní, která měla noční službu, jsem dostal klíč od jedné blízké chatky. Vlezl jsem si do spacáku a snažil se navázat na přerušený spánek. Myšlenky chvilku neklidně poskakovaly, ale v teplém spacáku jsem se uklidnil a za chvíli jsem už o sobě nevěděl.
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *