Žel tyto zacílené osoby často končí beze všeho v psychiatrických zařízeních, kde jsou mylně a zjednodušeně označeny za psychotiky, schizofreniky či osoby s bipolární poruchou (dříve maniodepresivní psychóza). Běžná česká psychiatrie totiž nezná souvislost mezi nestandardním chováním a vyspělými vojenskými zbraněmi na ovládání mysli. A vlastně to nepovažuje za možné.Pokud to některý z lékařů/psychiatrů přece jen ví, tváří se, že nic neví a že celá záležitost je nesmysl.
Kdo za touto technologií konkrétně stojí a proč to dělá, to je dost složitá otázka a nejsme si jisti, zda na ni máme právě teď úplnou a přesnou odpověď.
Existuje mnoho druhů schizofrenií – takže se pod tuto diagnózu dá schovat ledacos: únos do UFO, zacílené osoby, lidé s jinými velmi neobvyklými zkušenostmi např. z oblasti parapsychologie, apod. Jinými slovy, nezkoumá se, co a proč říkáte a děláte, ale jakmile se zachováte nestandardně, jste definováni jako schizofrenik a hotovo.
Řekněme si ještě, co vlastně znamená termín „zacílená osoba“.
Jde o jakýsi „program na deprivaci člověka“ a tento program používá vysoce sofistikovanou technologii. Pomocí ní se vytváří tzv. „schizofrenik“. K totálnímu vyřazení původně zdravého člověka z běžného života se používá mnoho technik:
- ovládání mysli,
- vkládání obrazů do očního nervu,
- přehrávání scén ,,před očima“ (čili tzv. telenotie, vysílání syntetické obrazové telepatie do mozku – televizní vysílání přímo do mysli),
- synchronizovaná komunikace s TV či rádiem,
- ovládání hlasu a mluvy zacílené osoby (vnucené příkazy do podvědomí – zacílená osoba říká vnucené věty),
- příkazy (ovládání zacílené osoby na dálku – oběť udělá cokoli, co „oni“ přikáží – bez možnosti odporu),
- ovládání sluchových vjemů,
- psaní telepaticky nadiktovaných, tzv. falešných dopisů a vzkazů etc.
Takto zacílený člověk začne pro své okolí záhy vykazovat „psychiatrické“ rysy, psychiatry často označované jako „psychóza“. Postižený zpočátku buď vůbec nechápe, co se s ním dějě, anebo i když už to chápe, tak nemá žádnou možnost se někomu svěřit, protože se ve svém okolí chová „divně“ a může být i „nebezpečný“.
Bezradná rodina, příbuzní či přátelé pak usuzují, že dotyčnému mohou pomoci pouze hospitalizací v nějaké psychiatrické léčebně, a to, že dotyčný vypráví o „napadení svého mozku“, vůbec neberou vážně.
To, co v těchto případech považuje většina psychiatrů za „halucinace“ a jasný projev nějakého druhu „schizofrenie“, bývá často řada nebo sled ovládacích technik mozku, které odněkud (např. přes vojenský satelit) řídí – když si v tuto chvíli vypůjčíme termín pana Ing. Koreckého – určité „brain teamy/mozkové týmy“. Ty pomocí dálkové, možná satelitní technologie zaměří váš mozek – a není úniku. Jste pak vystaveni definitivnímu vyřazení z normální lidské společnosti a balancujete na pokraji zoufalství, sebevraždy a stavu absolutní lidské trosky.
Poslední „hřebíček do vaší rakve“ pak představuje povinné užívání těžkých antipsychotik typu Zyprexa, na nichž se v podstatě stáváte jakýmsi „zvířátkem“, většinou neschopni práce. A máte namířeno vstříc bezdomovectví a smrti. Jedná se tedy celkově o metodu nenápadné likvidace určené osoby a poukazuje to na špatné mezilidské vztahy v naší české společnosti, protože i když tento program běží už celá desetiletí, veřejnost se o tzv. duševně nemocné absolutně nezajímá.
PROJEKT ALFA – Paní Jaroslava
Paní Jaroslava bydlí v Praze a zažila si hotové peklo. Vše se začalo odehrávat v roce 1998. Svědkyně to nazývá obdobím šílenství.
Ten den začala být „divná“ již odpoledne v zaměstnání – pracovala na státním úřadě v Praze. Odpoledne asi kolem 14.00 hod. se cítila „divně“. Hnalo ji to ven. Odešla dříve ze zaměstnání. Bez vysvětlení kolegyním, prostě odešla. Dostavily se podivné „myšlenky“. Po celou dobu zhruba 10 let se jí v hlavě buď v myšlenkách anebo později formou hlasu objevovali lidé, které v životě potkala či je znala. V myšlenkách měla, že ji venku čeká někdo ze společnosti Nová Akropolis. Chodila bez cíle po parku a v hlavě, podle jejích slov, „se jí mlely šílenosti“ – toky nepolapitelných myšlenek.
Náhle se ocitá až na Národní třídě a neví, jak se tam dostala. Stála tam naproti obchodnímu domu a stále ji pronásledovaly skrumáže nesmyslných myšlenek. Musela dokonce před tím zalézt pod auto. Avšak po chvíli vylezla a rychle se rozběhla Národní třídou na Střelecký ostrov. V myšlenkách se jí odehrávaly nesmyslné příkazy – jako že se nesmí po cestě na nikoho dívat, pak si nepamatuje, jak se dostala domů. Následně doma začala dětem místo přípravy svačiny vařit teplou vodu, odcházely totiž do školy (svědkyně byla rozvedená, staršímu Alešovi bylo tenkrát 16, chodil na obchodní akademii a Jiříkovi bylo 14).
Děti paní Jaroslavu podezřele sledovaly a byly zcela vytřeštěné z toho, co se jí děje.
Začala mít nepochopitelné myšlenky, jako že se jí v koupelně objevily rukavice, něco se jí mělo ztratit a stále jí „šlo“ něco v hlavně, o čemž uvádí, že to nebyly její myšlenky.
Měla pocit, že se něco stalo se společností, že se ministerstvo zhroutilo, že přestalo existovat. Přestal jí fungovat plyn, takže netopila a byla jí zima.
Přišla na návštěvu Alešova kamarádka. Jaroslava byla doma sama a řekla jí, že děti nemá, že se jí ztratily, že nepřišly domů. Bydlela tenkrát ve Vysočanech. Ona slečna byla dost zmatená odpověďmi paní Jaroslavy, takže spolu vyšly ven, došly až k matce této slečny a ta pak pomáhala Jaroslavě telefonovat, kde má děti. Pak se paní Jaroslava vrátila domů. V této chvíli také paní Jaroslava začala ztrácet přehled o čase.
Přišly se na ni podívat 2 kolegyně ze zaměstnání, protože o sobě nedala žádnou zprávu. V té době měla doma již přes černou sedačku přehozena bílá prostěradla, protože na ní nebyla schopna sedět. Chovala se divně a ony odešly. Děj však pokračuje dál klíčovou scénou, jelikož poté se svědkyně svlékla, zabalila se do prostěradla a vyšla nahá a bosa ven. Přijímala totiž myšlenky, že je jogín. Procházela se po chodníku, a pak šla zpět do domu a před sousedkami, které stály na schodech si klekla a „klaněla se jako jogín“. Na otázky sousedek, co se s ní děje, nebyla schopna odpovědět. Patrně šokované sousedky zavolaly záchranku, protože za chvíli nato přijela policie i záchranka a Jaroslava byla odvezena do Bohnic.
Nejprve pobyla na pavilónu 27. Měla však stále myšlenky, že ji vysvobodí Bůh, anebo že ji někam přenese, proto neustále lezla na okno. Měla si stoupnout na rohožku, která ji odnese – a ona tomu věřila. Byla prý naprosto ovládána. Tvrdí, že všechno, co dělá i nyní, je řízené.
Posléze se dostává na pavilón 5, prý ten nejhorší pavilón. Svědkyně je dodnes vedena jako duševně nemocná a pobírá invalidní důchod od roku 2002 na těžkou schizofrenii. Její stav se na tomto pavilónu zhoršoval – nedokázala ležet ani spát, jenom chodila sem a tam. Sednout si a najíst se bylo pro ni obrovské utrpení. Byla to prý silná energie, která ji kompletně rozhodila nervovou soustavu. Cítila tok mohutné energie.
Tam ji přijeli navštívit její matka s bratrem. Stěžuje si, že od matky dostala místo jídla (antipsychotická farmaka podávaná v psychiatrických léčebnách vyvolávají často stavy nezvladatelného hladu a zároveň s tím se stává, že pacienti nedostanou dostatek jídla – pozn. redakce), jak dostávali ostatní, jen stíny a řasenku. Pod silnými antipsychotiky má jedinec velký hlad a tím začíná přibírat i na váze. Posléze se dostává na volnější pavilón 30, kde se ale její stav začal zhoršovat a když nebyla schopna se zařadit do režimu a v jejích myšlenkách se opět začaly odehrávat nesmyslné úseky dějů, např. že bude v nějaké místnosti nahá a že se ostatní na ni budou koukat apod., a když v noci začala vycházet z pokoje ven a balila se do prostěradla, tak pak ráno musela být přeložena zpět do pavilónu 20.
Posléze se dostává domů, ale její zdravotní stav se po „prášcích“ nezlepšil. Z mnoha prášků si pamatuje jen Zyprexu. Nervový stav byl stále stejný, neustále jí „šlo“ něco v hlavě. Údajně ji týrali přes děti.
Kráceno…