Publikováno

Hlavní město Velké Tartárie 2

Šambala
Když mi bylo jasné, že Chanbalu (Chambalyk / Chanbalyk / Cambalu) byl hlavním městem Tartárie, udeřila mě do očí (i do uší) výrazná podoba jeho názvů se jménem posvátné země Šambaly. Samozřejmě mi řeknete, že to je jen náhoda. Ale je jen náhoda, že jak Chambalyk, tak i Šambala se měly podle popisu současníků a ideologů té doby nacházet na téměř stejném místě – v sousedství pouště Gobi?
 
 

 
Na starých mapách je poušť Gobi označena jako „Desert Lop“, tedy „poušť Lop“. A téměř jistě můžeme dokázat, že „Gobi“ pochází ze změny zvuků ve slově „Lop“, „Lopi“. Na pozdějších mapách – ano, opravdu – místo pouště Lop se na stejném místě objeví poušť Gobi.
Na první japonské buddhistické mapě z roku 1701 se Šambala nachází západně od pouště Gobi a Ordos (tehdy už podle mých kartografických bádání existoval od roku 1694) – východněji. Pokud vezmeme v úvahu velikost Země a skutečnost, že města a oblasti s podobnými názvy mohou být od sebe vzdáleny tisíce kilometrů, je velmi obtížné věřit v náhodu takové blízkosti Šambaly a Chambaly, bylo by to, mírně řečeno, prakticky nemožné.
 
 
Co je známo o Šambale? Přečtěme si všeobecně přijímanou interpretaci:

 

„Šambala je mýtická země v Tibetu nebo jiných okolních oblastech Asie, která je zmíněna v několika starověkých textech, včetně Kalačakra-tantry.“ 

 

 
Zde je další zajímavý úryvek:
„První zmínka o Šambale se v buddhistických textech objevuje v Kalačakra-tantře (dále je zde zmíněno X. století našeho letopočtu, ale s ohledem na neustálé časové posuny v oficiální verzi příběhu, co se týče skutečných dat, je klidně možné to dát do středověku), která se, jak se tvrdí, dochovala z dob krále Šambaly Sučandra. Tak nazývali panovníka Šambaly, který obdržel učení Kalačakra od Buddhy Šakjamuni. Podle jiné legendy byla Šambala království ve Střední Asii – ne nutně v Tibetu – a její vládce Sučandra pobýval v jižní Indii, aby si tam osvojit znalosti. Po muslimské invazi do Střední Asie v IX. století se království Šambaly učinilo neviditelným pro lidské oko a pouze ti, kdo mají čisté srdce, k němu dokážou najít cestu.“
 
Šambala tedy zmizela. A zmizel i Chambalyk / Chanbalyk. Hlavní město Tartárie se na mapách až do roku 1680 nachází mezi pouští Lop / Gobi, která se rozkládá na západ od hlavního města Tartárie, a Pekingem na východě. Od roku 1680 však na většině map světa a Asie už Chambalyk neexistuje. Téměř okamžitě se však objeví město Tamerlanku, ačkoli tam předtím nikdy nebylo. Je divné, že v těchto částech je zmínka o Tamerlánovi, protože každý ví, že jeho malá domovina a milované město bylo Samarkand.
V roce 1694 v Evropě vyšla mapa Asie, kde se z čista jasna objevila celá oblast-provincie Ordos. Ordos je, jak se obvykle tvrdí, mongolské slovo a znamená „Paláce“. Současně s objevením se Ordosu mizí ze všech map město Tamerlanku. Po prostudování topografických památek v blízkosti Chambalyku (např. město Camul, jezero Xandu) mi vychází, že ano, Chanbalu / Chambalyk / ChanBalyk – bylo nejdříve Tamerlanku a pak, po 10 – 15 letech, tato oblast a město najednou neslo název Ordos („Paláce“). V popisu tohoto města stojí, že to je jen malá lokalita. Proč mu ale dali tak velkolepý název? 
Oficiální historie města říká, že zde stály stany Čingischána. Ale ano, tak to je v duchu současných historiků! A vy se samozřejmě zeptáte jaké stany? No přece „PALÁCE!“ K tomu slovo „Ordos“ je velmi podobné slovu „Horda“. Na velkém množství starých map, přibližně od XVI. do XVIII. století na území historicky obsazeném Tartárií můžeme vidět obrovské množství takových „hord“ různých národností: Čerkesů, kozáků, Kalmyků… Horda je totiž druh regionu, státní subjekt. Zvláště mnoho z nich je uvedeno na mapách pozdějšího období – počátku XVIII. století, kdy byla Tartárie rozdělena a hlavní město zmizelo; fyzicky se Chanbalu stalo součástí Čínské Tartárie, která už byla závislá na Pekingu, stejně jako Tibet s rezidencí Lámy (toto je známé z několika map XVIII. století).
 
Tartárie a raný buddhismus
Podle rekonstrukce Fomenka a Nosovského, Velký Chán a jeho doprovod vyznávali místní větev raného křesťanství. V Katalonském atlasu a dalších mapách té doby jsou sice nad více než polovinou všech asijských měst vyvěšeny vlajky se třemi půlměsíci ležícími na zádech, je však důležité vědět, že půlměsíce se někdy na raných křesťanských zobrazeních objevují jako zcela křesťanské symboly. Například podle starých písemných pramenů si Arabové dělali na čele a po těle tetování ve tvaru šesticípé hvězdy (nyní se mu říká Davidova hvězda) a na mapách XIV. století je možné vidět vlajky se stejným symbolem nad tradičně muslimskými městy tehdejšího Turecka.
 
 
Proč to píšu? Proto, že v období od přelomu prvního tisíciletí až do XV. století světová náboženství ještě nenašla jasně vyhraněné symbolicky a ideologicky chápané hranice. A je docela možné, že tak tomu bylo i v Tartárii. A je téměř jisté, že mnohé posvátné texty (a nejen ty) byly psány právě v této době.
Pokud přijmeme fakt, že se Kristus narodil v X. – XII. století, je jasné, proč se některé události ve světových dějinách udály jakoby příliš pozdě, se zpožděním, zatímco jiné se protahují na stovky let.
V případě, že buddhistické příběhy o Šambale se podle oficiální verze historie datují do X. století, a Chaldea s Babylonem jsou umístěny v pradávném starověku, i když tyto dvě země existovaly a prospívaly ještě v XV. století (například na mapě Fra Maura z roku 1450 nebo v Katalonském atlase světa v roce 1375), je zcela logické, že i texty o Šambale byly napsány zhruba ve stejném období, nebo dokonce ještě později, přinejmenším na konci XVII. století, tedy po období 1670 – 80, kdy Chambalyk / Chanbalyk mizí z mapy i knih západních cestovatelů. Uběhne několik stovek let a Západ se pokouší datovat indické Védy a legendu o Šambale. A buddhistické a hinduistické spisy samozřejmě tlačí do starověku.
Anglická verze z roku 1903 o putování Marca Pola, který žil v Tartárii údajně ve XIII. století (s největší pravděpodobností to ale bylo až ve XIV. století), vypráví:
 
„Tartarové“ říkají, že existuje Nejvyšší bůh nebes, kterému se každý den s kadidlem klaní, ale modlí se k němu pouze kvůli zdraví mysli a těla. Nicméně mají [také] svého [jiného] Boha, zvaného NATIGAJ (nebo NATAGAJ) a říkají, že on je Bůh Země, který dohlíží na jejich děti, dobytek a plodiny.“
 
V knize evropského geografa z roku 1683 je Velký Láma nazván náboženským vůdcem Tartárie. To znamená, že buddhismus (nebo jeho časná forma) byl oficiálním náboženstvím v zemi minimálně do roku 1680. Evropský autor píše, že Velký Láma je svým významem v jejich náboženství jako papež v křesťanství. Déle v knize stojí, že Velký Láma sídlí v království Barantola (které je součástí Velké Tartárie), přesněji v městě-pevnosti Bietala. To znamená, že se pro obyvatele Tartárie jedná o místo na úrovni Vatikánu (samozřejmě ne pro všechny lidi v zemi, v Tartárii byly různé místní víry,  připomeňme například kult Zlaté Báby u Ordorců).
 
 
V této knize je Velký Láma zobrazen jako chlapec nebo mladý muž, před nímž jakýsi muž a žena klečí a bijí hlavou o zem – a ti všichni jsou evropského vzhledu.
 
 
Když jsem se pohrabala v historických knihách, našla jsem zdroj tohoto obrázku:
 
 
Obrázky jsou vzaty z knihy o Asii a Číně z roku 1667, jejímž autorem je Athanasius Kircher. Zde vidíme, že vedle Lámy je socha chána, krále Tangutu, který je uctíván jako bůh. Zde je ještě jedna ilustrace víry Tartarů té doby, tedy ze XVII. století, která zobrazuje tartarské klanění idolům:
 
 
Pokud jsou v knize ilustrace z venkovního prostředí, v pozadí je viditelná místní příroda; je zajímavé, že to jsou vždy mladé stromy, které se často vyskytují v řadách na kopcích nebo mezi nimi. Mladá, nepatrná vegetace je znázorněna i na dalších ilustracích Tartárie jak v této knize, tak i v dalších podobných publikacích.
V příští části se pokusíme pochopit příčinu náhlého zmizení hlavního města Tartárie.
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *