Publikováno

SKRÝVÁ SE NA URALE MIMOZEMSKÝ ROBOT?

Po celém severním Uralu se vyprávějí legendy o čarovné bytosti, zvané Zlatá baba. K dobrým lidem je laskavá, vetřelce ale umí krutě ztrestat. Její zbraní je příšerný řev, který i nejstatečnějšímu muži nažene strach, nebo jej přímo usmrtí. Ruský záhadolog Jermakov proto vyslovil hypotézu, že se ve skutečnosti jedná o mimozemského robota, plnícího zde neznámé poslání. Své o tom ví ruský žurnalista Alexandr Zajcev, kterému se v létě roku 1999 přihodilo něco velmi podivného.

Pracoval na seriálu přírodopisných článků o Uralu a putoval proto se skupinou místních průvodců po severní části tohoto pohoří. Při té příležitosti zavítal i na náhorní planinu Manpupuner.
Jedná se o nesmírně zajímavé místo. Někdy bývá označováno jako „Ruské Stonehenge“ anebo také „Ruský div světa“. Příčinou těchto názvů je skupina sloupů, tyčících se jako němí svědkové do výšky. Většina odborníků se shoduje, že se jedná o přírodní útvary, vymodelované erozí. Vyskytují se však i názory, že se jedná o pozůstatek nějaké dávné, megalitické svatyně.
Stará legenda místního kmene Mansijů vypráví, že kdysi dávno putoval krajem zlý šaman spolu se sedmi obry. Chtěli si údajně podmanit všechny okolní národy. Když dorazili na planinu Manpupuner, zaslechli prý příšerná křik. Šaman se tak vylekal, že odhodil svůj kouzelný buben na vrcholek blízké hory Kojp. Všech jeho sedm pomocníků strachy zkamenělo. Nakonec se proměnil v kámen i sám kouzelník.
Vraťme se ale zpátky k doktoru Zajcevovi. I jeho planina Manpupuner okouzlila. Stačil ale udělat jen několik fotografií, když mu po zádech přeběhl velice nepříjemný pocit. Vzápětí uslyšel nějaký podivný zvuk. Znělo to jako výhružné vrčení, kombinované s hvízdáním meluzíny. Žurnalista nikdy předtím nic podobného neslyšel. Zato jeho průvodci zbledli a nabádali ho, aby se okamžitě vrátili. Znovu se prý ozvala paní uralských hor – Zlatá baba.
Děsivý hlas Zlaté baby
Legend o Zlaté babě existuje v mansijském folklóru bezpočet. Všechny ji popisují jako velikou zlatou ženu, disponující neuvěřitelnou mocí. Paní hor je prý hodná a laskavá k těm, kteří ji uznávají. Vetřelce ale dokáže krutě ztrestat. Její obávanou zbraní je údajně neobyčejně silný hlas. Horší je ovšem situace, kdy se opravdu rozhněvá. Tehdy prý horami otřásá divoký ryk, připomínající zlověstné troubení. Pokud někdo tyto zvuky uslyší, je radno co nejrychleji utíkat. Z blízkosti totiž hlas Zlaté baby nemilosrdně zabíjí všechno živé, láme skály a spouští smrtící laviny.
Jde pouze o legendu, anebo se v lidové pověsti ukrývá pravdivé jádro? Pozoruhodný je v tomto směru zápis, který nám zachoval italský cestovatel Alexander Guagnini. V roce 1578 navštívil Rusko a zavítal až do oblasti severního Uralu. Zaznamenal zde řadu legend o Zlaté babě, hovořil s několika svědky, kteří prý z dálky zaslechli její divoký řev. Ital jejich vyprávění příliš nevěřil a tak se rozhodl, že osobně navštíví kraj okolo hory Kojp, kde prý lze na paní hor natrefit nejčastěji. Sotva se ale přiblížil k jejímu úpatí, vyděsil ho příšerný hlas, připomínající hlasité troubení. Cestovatele tehdy zachvátil takový strach, že co nejrychleji utekl.
Uctívání zlaté ženy
Území, kde se vyskytuje, anebo v minulosti vyskytoval kult Zlaté baby, je neobyčejně rozlehlé. Táhne se od hranic se Skandinávií přes povodí řek Dvina a Kama až k lesům kolem řeky Ob a Tajmyrskému poloostrovu. Zde všude původní národy vyznávaly a modlily se k modle, zobrazované většinou jako vysoká žena ve splývavém rouchu a s jakýmsi čepcem na hlavě. Někdy držívá v rukou trojzubec, podobný tomu, s jakým bývá vyobrazován pán moří Neptun.
V malých vesnicích bývala uctívána socha zlaté ženy, stojící zpravidla na nějakém výrazném, vyvýšeném místě. Obyvatelé se k ní chodívali modlit, o svátcích ji věnčili květinami anebo jí přinášeli oběti v podobě rituálně usmrcených zvířat a pálených potravin. V dávných dobách sloužili za oběť údajně i mladí zajatci z válečných výprav proti sousedním kmenům. S příchodem křesťanství však byly tyto kruté zvyky opuštěny, i když se domorodci zlaté ženě klaněli ještě dlouho poté.
V Bělgorodu na řece Ob mívala Zlatá baba dokonce svoji vlastní svatyni. Obdobný svatostánek se rozkládal také na úpatí již zmiňované hory Kojp. Dodnes tu z něho zbylo takřka dokonale kulaté jezírko a desítky balvanů, pokrytých mechem.
Otázkou ovšem zůstává, odkud tento kult vůbec přišel. Podle některých etnografů původně šlo o dřevěnou a zlatem potřenou sochu Buddhy, pocházející z Číny. Ještě jiné názory ztotožňují Zlatou babu se sochou Madony, pocházející z ranně křesťanských časů. Konečně čtvrtá skupina odborníků tvrdí, že kult Zlaté baby pochází ještě z pradávných dob.
Všechny tyto hypotézy jsou sice důmyslně vymyšlené, neberou ovšem zřetel na patrně nejdůležitější aspekt celého kultu. Zlatá baba však podle domorodců není jen mrtvou modlou. S fenoménem divokého řevu, který dokáže zabíjet v poměrně širokém okruhu, se nesetkáváme u žádného jiného náboženství. Proto před časem spatřila světlo světa úplně nová teorie. Jejím autorem je známý ruský odborník na problematiku UFO a paranormálních fenoménů Stanislav Jermakov. Podle něho není Zlatá baba ve skutečnosti ničím jiným, než mimozemským robotem, vybaveným důmyslnou a sofistikovanou ochrannou technologií.
Mimozemský robot, vybavený generátorem infrazvuku?
Jermakov strávil podrobným studiem fenoménu Zlaté baby několik let. Prostudoval všechny dostupné prameny a osobně navštívil místa, kde se uctívání této modly udrželo nejdéle. Jednalo se v podstatě o čtyři hory či návrší – již zmiňovanou horu Kojp, náhorní planinu Manpupuner, osamocenou horu Magna Tump a další horu jménem Otorten.
O hoře Kojp i plošině Manpupuner jsme se již zmiňovali. Jermakov ale zaznamenal i velice zajímavou legendu o hoře Magna Tump. Na jejím vrcholu se nachází jakási kupolovitá vyvýšenina. Místní Mansijové tvrdí, že ještě před několika sty lety nebylo možné se k tomuto vrchlíku přiblížit. Jakmile se člověk totiž ocitl přibližně padesát metrů od něho, ochromil ho příšerný pocit hrůzy. Mladí lidé slyšeli hromový hlas, jehož vlivem se jim podlamovala kolena. Starší lidé řev Zlaté baby většinou nepřežili. Umírali s výrazem neskutečného děsu v očích.
V té chvíli si Jermakov vzpomněl na jednu dosud nevyřešenou záhadu. V zimě roku 1959 pod horou Otorten zahynula za stále nevyjasněných okolností studentská výprava, vedená Igorem Dyatlovem. O tomto mystériu jsme před časem naše čtenáře informovali. Připomeňme si jen, že nepřežil ani jeden ze členů expedice a že na jejich tvářích byl podle nálezců výraz neskonalé hrůzy. Zatím se jako nejpravděpodobnější příčina jejich smrti jeví zásah proměnlivým infrazvukovým polem. Při jeho působení padá na člověka pocit silného, neurčitého strachu, záchvaty paniky a posléze smrt zástavou srdce. Až donedávna se odborníci domnívali, že infrazvuk mohl být generován silným větrem, kdy vznikají tzv. Kármánovy víry. Jedná se o malá vzdušná minitornáda, kdy molekuly vzduchu vibrují ve velmi pomalém tempu a jejich třením vzniká uchem neslyšitelný, ale pro nervovou soustavu smrtící zvuk.
Jermakovova teorie dává však celému případu nový rozměr. Podle jeho hypotézy kdysi v dávnověku přistála v oblasti severního Uralu mimozemská expedice. Jak dlouho tu návštěvníci pobyli, to známo není. Při odletu však zanechali v místě přistání vysoce výkonného robota. Jaké bylo či je jeho poslání, to nikdo neví. Ruský záhadolog je však přesvědčen, že zařízení bylo vybaveno velice účinným obranným systémem. Při neopatrném přiblížení lidí generovalo infrazvuk o nízké intenzitě, což s jistotou stačilo k odrazení vetřelců. Pokud se však troufalec přesto blížil, silnější dávka ho spolehlivě zabila.
Je tomu tak opravdu, jak se domnívá ruský vědec? S určitostí to samozřejmě říci nelze. Nedá se to však ani vyloučit. Možná, že se někde na severu Uralu opravdu ukrývá vysoce technicky propracovaný, ale zároveň i smrtelně nebezpečný robot z jiného světa.

Zroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *