Publikováno

Kolské podzemí

O kolském podzemí kolují ty nejfantastičtější teorie. Jsou tu vstupy do vnitřní země Agarťanů? Jsou tu obrovská útočiště vybudovaná ruskými ozbrojenými silami nebo tu snad mají základnu Anunnaki?
Možné je cokoli. My se však na věc podívejme z jiné strany. Na příběhy o setkáních s bytostmi „jiného druhu“ tu totiž narazíte na každém pomyslném rohu. Ať jsou malé, velké nebo přímo obrovské a zabydlují snad všechny saamské legendy. Takže na tom asi něco bude.
Jedna legenda je spojena s podzemními obyvateli tohoto kraje, které Saamové nazývají „sajvok“. Tento tajemný národ prý kdysi žil na povrchu země, ale po velké přírodní katastrofě se uchýlil pod zem (už zas?).

Ústní lidový epos popisuje sajvok jako malé tvory, žijící hluboko pod zemí. Ale nepodceňujme je: byli to prý oni, kdo na povrchu zanechal žulové megalitické stavby. Oni totiž nejen že rozumí lidské řeči, ale jejich čarodějnictví má tak úžasnou sílu, že dokážou zastavit Slunce i Měsíc, stejně jako zabít člověka. I v dnešní době se čas od času objeví informace o setkání místních obyvatel, vědců a cestovatelů se záhadou sajvok.
Když například začalo v sedmdesátých letech minulého století na poloostrově vrtání podzemního vrtu, vyvolalo to u místního obyvatelstva značnou nelibost. Hlavním důvodem bylo to, že starší Loparové se obávali hněvu vyrušených podzemních obyvatel, o jejichž existenci přicházely neustále zvěsti k těm, kdo na vrtu pracovali.
Nicméně ti na nějaké bajky domorodců nebrali ohled a v tom je podpořilo i to, že první práce probíhaly překvapivě snadno. Problémy začaly, až když se dělníci dostali do větší hloubky. Havárie na plošině následovaly jedna za druhou: několikrát se přetrhlo lano, jako by ho jakási neuvěřitelná síla servala dolů, a utopila ho v neznámých hlubinách. Dvakrát se na povrchu roztavil obzvláště robustní vrták, který byl schopen vydržet teploty shodné s teplotou na povrchu Slunce. Občas z průduchů vrtu zaznívaly i zvuky, připomínající sténání a nářek tisíců lidí, které v dělnících, jinak na leccos zvyklých, vyvolávaly téměř mystický strach.
A pak na plošině začalo docházet k tragédiím. Nejprve jednoho z dělníků přimáčkla náhle se zřítivší kovová konstrukce. Potom vedoucímu vrtací směny urazil hlavu utržený mechanismus. O něco později musela být brigáda deseti lidí s příznaky záhadné choroby spěšně odeslána vrtulníkem do nemocnice v Murmansku: všem najednou opuchlo celé tělo a ze všech pórů jim kapala krev. Stačilo však, aby opustili místo, a bez jakékoliv léčby podivná nemoc zmizela.
Místní byli přesvědčeni, že to byli sajvok, kteří vrtaře potrestali za vpád do jejich království. 
Ale objevily se i názory, že to zasáhli Agarťané, do jejichž podzemního světa se dělníci nedopatřením provrtali.

Existuje ještě i jiné místo v lovozerských horách – Umbozerský důl. Po několika desítkách let těžby tu horníci zcela nečekaně narazili na obrovské naleziště ussingitu. Ussingit je světle fialový polodrahokam, který se nachází především na Kole a v Grónsku.
Když horníci ussingitovou žílu vytěžili a pokračovali ve vrtání, před jejich očima se zjevilo něco pro mineraloga neuvěřitelného: za ussingitovou žílou byla obrovská vrstva horniny skládající se ze – 74 různých druhů minerálů! Odborníci to nechápali! Z hlediska geologie je takové množství minerálů na jednom místě prostě neuvěřitelné. Ale to ještě není všechno. Jak se ukázalo, kromě známých 74 druhů minerálů bylo na tomto místě objeveno i 12 minerálů zcela neznámého složení. Jinými slovy 86 druhů minerálů na celkem 20 krychlových metrech, to je prostě fantastické! Toto místo horníci i geologové po právu nazvali Šperkovnicí.
Výzkumná skupina RUFOS (Ruské ufologické výzkumné stanice) pečlivě materiály z tohoto dolu prostudovala a během následné expedice podnikla sestup pod zem až na 170. horizont. To, co zde měli před očima, nemá žádné logické vysvětlení. Jako by nějaká obrovská bytost spustila do hory „lžíci“ a v misce umíchala kaši z těch nejexotičtějších minerálů.
Ale čas výzkumníků vyměřený k prozkoumání Šperkovnice byl výrazně omezen: mezi mnoha minerály se totiž nacházely také těžké kovy včetně uranu. Vzhledem k radiaci se zde nemohli zdržet více než 3 hodiny, protože pak by jejich zdraví bylo kriticky ohroženo. Bohužel vzhledem k vysokému radiačnímu pozadí se jim nepodařilo prozkoumat ani další  štoly. Ale měli to v plánu někdy v budoucnu.

Staří horníci jim vyprávěli, že v těch nejnižších horizontech jsou zapomenuté štoly a některé z nich že jsou zazděné. Hlavním důvodem uzavření kdysi pracovních „průchodů“ bylo nebezpečí závalu. Ale někteří z nejstarších horníků říkali, že v několika průchozích tunelech při horizontálním vrtání naráželi na obrovské duté prostory, v nichž se paprsek hornické svítilny ztrácel. Ta svítí 20 – 30 metrů, ale tam se paprsek k protilehlé stěně vůbec nedostal. Házeli tedy kamínky a podle ozvěny určovali rozměry této prostory. Došli k názoru, že by se tam vešlo nejméně 5 železničních vagónů vedle sebe. Takové prázdné prostory se uvnitř hor občas nacházejí. Ale tady na horníky padl uctivý strach a domorodí Saamové, kteří v dole pracovali, kategoricky odmítli do těchto tunelů sfárat, odkazujíce se na karoo starých bohů. Jeden z horníků si pamatoval, že jakmile poslední vrstvy štoly klesly dovnitř, zavanul do jejich tunelu teplý, trochu vlhký vzduch, nikoli však zatuchlý. Stěny tunelu byly hladké, lehce zvlněné, jako by byly nejprve odtesány kladivy a pak vyhlazeny vysokoteplotní vlnou. Do oči bila umělost a rafinovanost jejich vzniku. 
A když horníci chvíli nahlíželi do temné prostory, postupně v nich narůstal pocit, jako by se na ně odtud dívalo cosi obrovského, silného a klidného a zalil je nevysvětlitelný příval strachu (zase ten strach!).

Tunely vypadaly, jako by byly zazděné narychlo, překážka nebyla hermetická a viditelně měla jediný cíl – nepropustit náhodného příchozího. Jednoho dne za jedním takovým uzavřením zaslechli silný rachot. Když rozebrali předěl, zjistili, že „prázdnota“ za ním –  zmizela. Nu což, to se v horách stává. Zesílenou klenbu tedy zazdili znova. 
Uplynulo několik dní. A pak se v dole Umba stalo něco, co nikdo nečekal. Okolo 30 % celé štoly se ocitlo pod mohutným závalem. Zahynuli lidé. Mezi horníky se začaly šířit zvěsti o prokletí starých noidů (šamanů), kteří chrání podzemní království starověkých civilizací. Mzdy klesly. Vypukla stávka, pak nastal úpadek. Do roka byli všichni horníci propuštěni. Někteří za odmítnutí sestupu do dolu.
I přes svou jedinečnost byla těžba nerostných surovin v dole UMBA ukončena a důl byl zakonzervován. Zda příčinou bylo prokletí starých noidů nebo prostě jen souhra nešťastných okolností, se můžeme jen dohadovat. Ale ona Šperkovnice se stala takovým uunikátem, že dosud nenašla na naší planetě protějšek, který by jí mohl konkurovat.
Členové RUFORS si na základě těchto poznatků stanovili nový úkol: stopy staré civilizace je třeba hledat nejen na zemi, ale i pod zemí a pod vodou. To je důvod, proč si na příští sezóny naplánovali potápění a hledání podmořských vstupů do konkrétních míst.
 zdroj zde
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *