Posted on Napsat komentář

POKUS S REPULZÁTOREM

Můj vlastní pokus dopadl velmi pozitivně.
Provedl jsem ho takto: Na rovnoměrně
zpracovaném a pohnojeném pozemku byly
v řádcích vysázeny brambory, karotka a žlutá
cibule. Jeden konec této části zahrady
byl dále osázen ledovým salátem, druhý keříčkovými
fazolemi se žlutými lusky. Uprostřed
této pěstební plochy byla zakopána
skleněná nádoba tak, aby přesahovala povrch
půdy asi o 15 cm. Nádoba byla spirálovou
trubicí naplněna vodou (pH 7,0) na
úroveň asi 10 cm pod ústí.

Do vody byla přidána
směs oxidu vápenatého, chloridu sodného,

síranu hořečnatého a fosforečnanu
sodného .
Dále byla přidána jedna polévková lžíce
rohové drti a nakonec kousek mědi a zinkového
plechu, který byl předtím vykovaný
na dubovém špalku. Poté byl otvor nádoby
uzavřen dřevěným víkem opatřeným větracím
otvorem. Otvor byl zakryt kouskem
plátna, přibitým měděnými cvočky. Nakonec
byl vyčnívající vrchol nádoby překryt
černou fólií a nad nádobu byla položena
klec z dřevěných latí jako ochrana před
vnějším poškozením.
Teprve když začala vzcházet setba, bylo
možné pozorovat zřetelný rozdíl, který byl
během vegetačního období stále patrnější.
V rámci značně ostře ohraničené eliptické
oblasti v severojižním směru se zeleninová
kultura vyvíjela zjevně lépe.
Obrázek na protější straně ukazuje
polohu aktivační nádoby – je vyznačena
kroužkem se spirálou. Zejména listy cibule
byly v oblasti „repulzátoru“ nápadně bujné,
zatímco cibule mimo jeho dosah byly
mnohem hůře vyvinuté. Totéž platilo pro
karotku.
Rozdíl ve výnosu cibule, která byla
sklizena v oblasti ohraničené vzdáleností
asi dvou a půl metru od „repulzátoru“, a té,
která vyrostla mimo oblast jeho působení,
byl doslova propastný: činil více než dvojnásobek.
Výnos karotky poskytoval zhruba stejný
obrázek jako cibule. Speciálně u této plodiny
jsem na svém pokusném políčku dosáhl
výnosů, které daleko přesahovaly veškerá
má očekávání.
V oblasti „repulzátoru“ byl zhruba ve
stejném podélném rozsahu jako u cibule
výnos brambor dvojnásobný oproti oblasti
mimo zónu vlivu.

Teorie říká, že působení repulzátoru
spočívá v tom, že v důsledku rozdílné teploty
mezi dolním vrcholem nádoby v půdě,
kde je chladněji, a její horní částí, která je
zahřívána teplem slunce a vzduchu, vzniká
termosifonový efekt, tedy vertikální
proudění vody v nádobě; díky vejčitému
tvaru je toto proudění usměrňováno do
spirálového pohybu. Tento pohyb by pak
měl v kombinaci s mědí, zinkem a dalšími
přísadami vytvářet růstový efekt, který
se šíří v zemi kolem dokola repulzátoru.
V našem kraji však toho léta slunce příliš
nesvítilo a bylo velmi chladno. Můj
nápad umístit horní část nádoby o něco
výš a obalit ji černou fólií možná přispěl
k ukládání tepla a tím k dobrému výsledku
pokusu. Když jsme nádobu vykopali, byly
přidané soli usazené ve spirálovém vzoru
na vnitřní stěně poblíž horní části nádoby,
což poukazuje na to, že voda musela být
v intenzivním pohybu.
Dva z mých pokusů nevyšly, protože
v příslušných letech bylo velmi horko a sucho.
V letech 1990, 1994, 1995 a 1997, kdy
panovalo počasí pro tento kraj normální,
byly výsledeky stejné, jak bylo popsáno
výše.

Jaké závěry z tohoto pokusu vyplývají?
Když se jedná o experiment jako tento, kdy
teorie spočívající v jeho pozadí se vůbec
nemusí shodovat s konvenčním vysvětlením,
musí být člověk s posuzováním velmi
opatrný. Platí zde stará zásada „dvakrát
měř, jednou řež“, jinými slovy: jednou provedený
pokus ještě není důkaz. Aby mohly
být vyvozeny jisté závěry, je nezbytná ještě
jedna série pokusů prováděných několik let
za sebou za různých klimatických poměrů
a přísné kontroly, co se týče stejnorodosti
experimentů. Nicméně můj pokus je zajímavý
a dává leccos tušit o tom, jak Viktor
Schauberger (tak jako v mnoha jiných případech)
používal své znalosti; jeho údaje
jsou možná racionálně těžko přípustné, ale
jsou vybavené vnitřní pravdivostí, kterou je
třeba odhalit a dále rozvíjet.
Moje pozdější pokusy přinesly různé
výsledky. Pokud ovšem byly velmi pozitivní,
jako například v letech 1990, 1994,
1995 a 1997, byly takového druhu, že je
v podstatě nebylo možné vysvětlit jinými
příčinami než působením repulzátoru.
Viktor Schauberger udával jako přísady
do vody měď, zinek a rohovou moučku.
Pokud jsme přidali jisté chemikálie, udělali

jsme to jen proto, že jsme chtěli zjistit, zda
i ony mají vyzařovací funkci, tak jako tomu
možná bylo u repulzíny. Ukázalo se však,
že žádný takový účinek neměly.
Pokusy byly s tímtéž dobrým výsledkem
provedeny i v letech 2003 a 2004,
i když bez černé fólie, ovšem s reflektorem
umístěným za nádobou a soustřeďujícím
na ni sluneční světlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.