Publikováno Napsat komentář

Přirozený fenomén antigravitace a neviditelnosti u hmyzu v důsledku Grebenikova kavitačního strukturního efektu (CSE)

 

V 1988 objevil antigravitační efekty chitinových plžů a jistého hmyzu. Ale nejpůsobivějším průvodním fenoménem objeveným zároveň byla naprostá nebo částečná neviditelnost či pokřivené vnímání hmotných objektů vstupujících do zóny kompenzované gravitace. Na základě tohoto objevu použil autor bionické principy pro navržení a stavbu antigravitační platformy pro řiditelné lety při rychlostech do 25 km/min. Od let 1991-92 používal toto zařízení pro rychlou dopravu.

 

Úvod

  1. Čeredničenko, hlavní výzkumník, laboratoř biofyziky, Institut lidské patologie a ekologie,

Ruská akademie lékařských věd

Viktor Stěpanovič Grebenikov je přírodovědec, profesionální entomolog, jednoduše řečeno umělec, intelektuál s širokým rozsahem zájmů a činností. Mnozí ho znají jako objevitele kavernového strukturálního efektu (CSE). Ale jen velmi málo lidí ví o jeho dalším objevu, objevu, který si také vypůjčil z přírody a jejích nejvlastnějších tajemství.

V r. 1988 objevil antigravitační efekty chitinových plžů a jistého hmyzu. Ale nejpůsobivějším průvodním fenoménem objeveným zároveň byla naprostá nebo částečná neviditelnost či pokřivené vnímání hmotných objektů vstupujících do zóny kompenzované gravitace. Na základě tohoto objevu použil autor bionické principy pro navržení a stavbu antigravitační platformy pro řiditelné lety při rychlostech do 25 km/min. Od let 1991-92 používal toto zařízení pro rychlou dopravu.

Biogravitační efekty jsou širokým spektrem přírodních fenoménů, které se očividně neomezují pouze na několik druhů hmyzu. Existuje spousta empirických dat podporujících možnost snížené váhy nebo úplné gravitace hmotných objektů, v důsledku směrované psycho-fyzické lidské aktivity (psychokineze) – např. levitace jogínů praktikujících transcendentální meditaci podle metody Maharaši. Existují známé případy médií levitujících během spiritistických seancí. Nicméně bylo by chybou si myslet, že takové schopnosti mají pouze lidé nadaní přírodou.

Jsem přesvědčen, že tyto schopnosti jsou nedostatečně prostudovanou biologickou zákonitostí. Jak je známo, lidská váha výrazně klesá ve stavu somnabulního automatismu (náměsíčnost). Během svých nočních výletů jsou 80-90 náměsíčníci chodit po úzkých břevnech, nebo stoupat na lidi spící vedle nich, aniž by jim způsobili jakoukoliv fyzickou újmu (mimo vyděšení). Některé klinické případy nekřečovitých epileptických záchvatů mají často za následek krátkodobou reverzibilní transformaci osobnosti (lidé v takovém stavu jsou běžně nazýváni „posednutými“), přičemž vychrtlá vyčerpaná dívka nebo desetiletý chlapec získávají fyzickou sílu trénovaného atleta.

V současné době je tento fenomén známý jako syndrom mnohočetné osobnosti, protože se výrazně liší od klasického komplexu epileptických symptomů. Takové klinické případy jsou dobře známé a dobře zdokumentované. Nicméně fenoméne doprovázený změnou ve váze lidí nebo hmotných objektů se neomezuje pouze na funkční patologii organismu.

Zdraví lidé ve stavu akutního psychologického stresu způsobeného život ohrožující situací nebo nadměrnou motivací dosáhnout životně důležité cíle mají schopnost spontánně překonávat překážky, které jsou v jejich normálním stavu nepřekonatelné – např. zvednout enormní váhu atd. Tento fenomén je běžně vysvětlován extrémní mobilizací síly svalů, ale přesné výpočty s takovými hypotézami nesouhlasí. Je zjevné, že atleti (skokani, vzpěrači, běžci) mají obzvláště vyvinuté bio-antigravitační mechanismy.

Jejich atletický výkon je většinou (ne-li zcela) určován ani ne tak přísností jejich tréninku, jako jejich psychologickou připraveností. Pokud by byl někdy vytvořen přesný vědecký úkol pro studium anomálií v lidské váze v různých psycho-fyziologických stavech a měly by být vytvořeny technické prostředky pro sledování váhy, pak bychom měli o tomto neobvyklém fenoménu objektivní údaje. V souvislosti s dalšími fenomény krátkodobého zvýšení hmotnosti biologických sektů, včetně lidí, existují také důkazy, které nesouvisí s přenosem hmotnosti.

Kniha V. S. Grebenikova má vysokou literární hodnotu a obsahuje vlastní ilustrace autora. Je to jakýsi „otisk prstu“ jeho systémy spirituálních hodnot, jeho pohledu na prostředí a jeho entomologické autobiografie. Mnoho čtenářů tuto knihu pravděpodobně vnímá jako nic více, než zpopularizovaný souhrn 60 leté zkušenosti vědeckých pozorování entomologa, okořeněných jistými prvky science fiction. Ale takový závěr by byl hluboce mylný. Jako přítel Viktora Stěpanoviče a jako někdo s důvěrnou znalostí jeho práce (bydlíme asi 10 km od sebe) mohu dosvědčit, že jsem se nikdy nesetkal s pečlivějším, svědomitějším, upřímnějším a talentovanějším experimentálním vědcem.

Grebenikov je také široce známý v tak zvaném vědeckém disentu (tj. oblasti vyspělé ruské věda neustále perzekuované oficiálními vědeckými kruhy). Tudíž výbor pro boj s pseudovědou, vytvořený v novosibirském oddělení Ruské akademie věd, diskriminoval mnoho talentovaných členů naší místní vědecké komunity. V Ruské zemědělské akademii je situace stejná. Je velmi snadné ztratit práci v laboratoři (i jako její šéf, bez ohledu na vzdělání a titul). Stačí jen zveřejnit článek, například o evolučním významu antigravitačních mechanismů hmyzu.

Jsem ale přesvědčen, že objevy takových rozměrů nelze pohřbít v rukopisech jen proto, že vědě stále vládne pragmatismus. Nechť je tato kniha pro lidi nahoře pouhým „science fiction“. Každý člověk má svoji vlastní víru. Ale člověk s otevřenýma očima uvidí. Katastrofismus jako v evoluci živé přírody, tak v povaze lidských znalostí představuje v podstatě drastickou destrukcí starých systémů víry – destrukci, které předbíhá teoretické prognózy. Fanatická víra a modlářství spojují naši současnou akademickou vědu s pohanským náboženstvím. Ale harmonický vývoj (ve smyslu pneumatosféry Pavla Florenského) by nebyl možný bez prolomení stereotypů při procesu zvládání moudrosti a zkušeností starších generací.

Let – kapitola V knihy Můj svět V. S. Grebenikova

Kapitola V. LET

Tichý večer ve stepi. Rudý kotouč slunce se již v dáli dotkl mlhavého horizontu. Je příliš pozdě na to vrátit se zpět domů – pobyl jsem zde příliš dlouho se svým hmyzem a připravuji se na strávení noci pod širákem. Díky bohu mám v láhvi stále vodu a trochu repelentu – člověk ho zde potřebuje, na břehu tohoto slaného jezera jsou spousty komárů.

 

Jsem ve stepi, v údolí Kamyšlovo. Kdysi tu býval velký přítok Irtyše, ale rozorání stepi a odlesnění z řeky dělalo hlubokou a širokou roklinu s pásy solných jezer, jako toto. Nefouká zde žádný vítr. Houfy kachen plují po nočním jezeře, v dáli jsou také slyšet jespáci.

 

Nad zklidňujícím se stepním světem se rozprostírá vysoká, perleťově zbarvená obloha. Jak skvělé je být zde, v otevřené krajině!

Na noc se usazuji na samém okraji příkré travnaté mýtiny. Rozprostírám kabát, dávám si pod hlavu batoh a před ulehnutím sbírám několik usušených koláčů kravské mrvy a zapaluji je. Romantický, nezapomenutelný zápach modravého kouře se šíří celou stepí. Uléhám do svého prostého lůžka, protahuji si své unavené nohy a těším se na další nádhernou noc v přírodě.

Modrý kouř mne v tichosti odvádí do země pohádek; spánek přichází rychle. Stávám se velmi malým, jako mravenec, pak obrovským, jako nebesa, a chystám se usnout. Ale co je důvodem, že jsou dnešní „předspánkové transformace“ mého těla poněkud neobvyklé, příliš silné? K pocitu padání se přidal nový vjem, jako by se pode mnou propadl vysoký útes, a já padám do neznámé, strašlivé propasti!

Náhle spatřuji záblesky. Otvírám oči, ale nemizí – tančí po perleťově-stříbrné večerní obloze a na trávě. V ústech začínám mít silnou kovovou příchuť, jako by se můj jazyk dotkl kontaktů malé elektrické baterie. Začíná mi zvonit v uších, ¨zřetelně slyším bušení svého vlastního srdce.

Jak člověk může spát, když se dějí takové věci!

Vzpřimuji se a pokouším se tyto nepříjemné vjemy zahnat, ale má snaha vychází nadarmo. Jediným výsledkem je, že ony záblesky již nejsou široké a rozostřené, ale ostré a jasné, jako jiskry či možná malé řetízky; rozhled kolem činí těžkým. Pak si vzpomínám: velmi podobné vjemy jsem měl před několika lety v Lesočku, či přesněji v Kouzelném lese (autor má na mysli lokality v entomologické rezervaci v oblasti Omsk).

Musím vstát a projít se po březích jezera. Nejsou tyto pocity cítit všude kolem? Ne: pouze zde, metr od okraje, cítím jasný vliv „něčeho“, zatímco o deset metrů dále ve stepi toto působení evidentně mizí.

Stává se to trochu strašidelným: jsem sám v pusté stepi, u „Začarovaného jezera“. Měl bych si rychle sbalit a vypadnout. Ale má zvědavost vítězí: co to je? Je možné, aby mi to prováděl zápach jezerní vody a bahna? Scházím dolů pod převis a usazuji se u vody. Silný nasládlý zápach rozkládajících se řas mne obklopuje jako bahenní koupel. Sedím tam pět, možná deset minut – žádné nepříjemné pocity. Kdyby to tu nebylo tak vlhké, hodilo by se to k přespání.

Chodím stepí – totéž! Kroutím hlavou a opět dostávám v ústech onu „kovovou“ nakyslou příchuť a cítím, jako by se má váha měnila – v jednu chvíli jsem neskutečně lehký, pak náhle neúnosně těžký. V očích se mi míhají záblesky. Pokud by opravdu šlo o „špatné místo“, nějakou ošklivou anomálii, pak by tu nebyla tráva a v jílovité stepi by nehnízdily velké včely.

Jejich hnízda jsou vlastně úplně všude, pokoušel jsem se ustlat si hned vedle jejich podzemního „včelího města“, v jehož hlubinách existuje zcela jistě spousta tunelů, komor, je tam spousta larev, zámotků – všechno živé a zdravé. Tentokrát nechápu vůbec nic.

 

Začala mne bolet hlava ještě před rozbřeskem a unavený pajdám k cestě, abych chytil stopa do Isilkul.

Toho léta jsem navštívil „Začarované jezero“ ještě čtyřikrát, v různé denní době a za různých povětrnostních podmínek. Koncem léta měly mé včely neskutečně napilno a své díry plnily pylem – zkrátka dařilo se jim skvěle. Na rozdíl ode mne: metr od začátku stepi, nad jejich hnízdem, jsem opět měl několik nepříjemných vjemů. O pět metrů dál jsem neměl žádný… A opět tu byly staré známé rozpaky: proč, proč se zde těmto včelám daří tak skvěle, že celá step je provrtána jejich dírami jako ementál, a místy téměř jako houba?

Vyřešení přišlo o několik let později, když včelí město v údolí Kamyšlovo zemřelo: kultivace půdy dorazila až sem¨a následně vše skončilo. Nyní tu místo trávy a včelích děr není nic, než hnusná hromada bahna.

Měl jsem pouze několik starých hliněných úlomků z těchto hnízd, s mnoha komůrkami. Tyto komůrky byly jedna vedle druhé a připomínaly malé náprstky či malé džbánky se zužujícími se hrdly.

Již jsem věděl, že tyto včely byly druhy čtyřnásobného prstence – to byl počet světlých proužků na jejich podélných křídlech. Na svém stole, plném vybavení, krabiček pro mravence a kobylky, láhví s chemikáliemi a dalšími věcmi, jsem měl širokou nádobku s těmito houbovitými hliněnými úlomky. Chystal jsem se právě něco vzít a ruka se mi dostala nad tyto porézní úlomky.

Stal se zázrak: náhle jsem pocítil, jak z nich vyzařuje teplo. Dotkls jsem se jich – byly studené, ale nad nimi jsem cítil zřetelné teplo. Mimo to jsem v prstech cítil jisté doposud neznámé záškuby, jakoby nějaký „tik“. A když jsem odsunul misku s hnízdy na kraj stolu a naklonil se nad ní, měl jsem stejný vjem jako u jezera – má hlava začala být lehčí a větší, tělo padalo dolů, v očích jsem viděl rychlé záblesky, a v ústech měl pachuť elektrické baterie. Cítil jsem mírnou nevolnost…

Dal jsem na misku papírový karton – vjem se nezměnil. Ani poklička nic nezměnila; jako by ono „něco“ procházelo přímo skrz. Musel jsem tento fenomén začít okamžitě studovat. Ale co jsem mohl udělat doma, bez potřebných fyzikálních přístrojů? Dostalo se mi pomoci od mnoha vědců výzkumníků z různých institutů Zemědělské akademie v Novosibirsku.

Ale běda, přístroje na to v nejmenším nereagovaly – ani teploměry, ani detektory ultrazvuku, magnetometry nebo elektrometry. Provedli jsme přesnou chemickou analýzu hlíny – nic zvláštního. Radiometr mlčel také… Ale obyčejné lidské ruce, a nejen moje, zřetelně cítily buď teplo, nebo chlad, a brnění, či někdy silnější píchání.

Ruce některých lidí ztěžkly, jiní cítili, že jsou tlačeny nahoru; prsty a paže některých lidí zchromly, cítili závrať a vydatně slinili.

Podobný fenomén lze pozorovat ve změti papírových trubek obývaných listy požírajícími včelami. Každý tunel obsahuje pečlivou řadu vícevrstvých konzerv s nadrobeným listím, pokrytých konkávními víčky (také s listů). V těchto konzervách jsou hedvábné oválné zámotky s larvami a kuklami.

 

 

Požádal jsem lidi, kteří o mém objevu nevěděli nic, aby nad hnízdy listy požírajících včel podrželi ruku nebo obličej, a tento experiment jsem pečlivě zaznamenával. Výsledky lze nalézt v mém článku „O fyzikálních a biologických vlastnostech hnízd včel opylovaček“ vydaném v Sibiřském bulletinu zemědělské vědy č. 3 v r. 1984.

 Stejný článek obsahuje popis objevu – stručný fyzikální popis tohoto nádherného fenoménu. Na základě struktury včelích hnízd jsem vytvořil několik desítek umělých pláství – z plastu, papíru, kovu a dřeva. Ukázalo se, že příčinou všech těchto obvyklých vjemů nebylo biologické pole, ale velikost, tvar, počet a uspořádání kaveren tvořených jakýmikoliv pevnými předměty. A jako předtím, organismus to cítil, zatímco přístroje mlčely.

 Nazval jsem tento objev kavernový strukturální efekt (CSE) a provedl jsem experimenty. Příroda nadále odhalovala svá bezpočetná tajemství jedno po druhém…

Ukázalo se, že zóna CSE podporuje růst saprofytických půdních baktérií, kvasinek a dalších kultur, jakož i klíčivost obilí. Mění také chování mikroskopických řasových chlamydospor. Larvy listy požírajících včel začínají fosforeskovat, zatímco dospělé včely jsou v této oblasti aktivnější a dokončují opylování o dva týdny dříve.

 

 

Ukázalo se, že CSE, stejně jako gravitaci, nelze odstínit – ovlivňovala živé organismy přes zdi, tlustý kov a další stínítka. Ukázalo se, že pokud se porézní předmět přesune na jiné místo, člověk nevnímá CSE okamžitě, ale o několik vteřin nebo minut později, přičemž staré místo si zachová „stopu“, či jak tomu říkám „fantóm“, vnímatelný rukou hodiny, a někdy i měsíce poté.

Ukázalo se, že pole CSE se se vzdáleností nezmenšuje rovnoměrně, ale obklopuje plástev systémem neviditelných, přesto někdy jasně vnímatelných „skořápek“. Ukázalo se, že zvířata (bílé myši) a lidé vstupující do zóny CSE (dokonce i velmi silného) se na něj brzy adaptují. Nemůže tomu být jinak: jsme všude obklopeni kavernami, velkými i malými: rozvodnými sítěmi, buňkami živých a mrtvých rostlin (a rovněž vlastních buněk), bublinami gumové pěny, pěnovými plasty, pěnovým betonem, místnostmi, chodbami, halami, střechami, prostory mezi součástmi strojů, stromy, nábytkem, budovami.

Ukázalo se, že „paprsek“ CSE má silnější vliv na živé organismy, když je namířen od slunce, a také směrem dolů do zemského středu.

 

Ukázalo se, že hodiny, jak mechanické, tak elektronické, umístěné do silného CSE pole začaly jít nepřesně – čas v tom rovněž hraje roli. To vše bylo projevem vůle hmoty, neustále se pohybující, transformující a věčně existující. Ukázalo se, že již ve 20. letech francouzský fyzik Lousi de Broglie dostal Nobelovu cenu za svůj objev těchto vln, a že tyto vlny byly použity v elektronických mikroskopech. Ukázalo se… no, v mých experimentech a výzkumu se přihodila spousta věcí, ale to by nás zavedlo do fyziky pevných objektů, kvantové mechaniky, fyziky elementárních částic, tj. daleko od hlavního předmětu našeho pojednání: hmyzu…

Mezitím se mi povedlo navrhnout přístroje pro objektivní zachycování CSE – přístroje, které přesně reagovaly na blízkost hmyzích hnízd.

Zde jsou náčrtky: zapečetěné nádoby se stébly a spálenými větvičkami – kreslícím uhlem – zavěšené na pavoučích vláknech. Na dně je trocha vody, aby se zabránilo statické elektřině, která experimenty v suchém vzduchu narušuje.

Pokud namíříte vosí hnízdo, včelí plástev, svazek obilí na horní konec indikátoru, pomalu se pohne o několik desítek stupňů…

Není v tom žádný zázrak: energie sršících elektronů obou více-dutinatých těles vytváří v prostoru celkový vlnový systém, kdy vlna je energie schopná způsobit vzájemné odpuzování těchto objektů – dokonce i přes překážky, jako tlustostěnná ocelová kapsle (viz fotografie).

Je těžké si představit, že brnění je bezmocné a nedokáže zastavit vlny malých lehkých vosích hnízd zobrazených na tomto obrázku, a že indikátor uvnitř této těžké pevné kapsle „utíká“ – někdy se vychýlí až o 180 stupňů – a to u dlouho opuštěného hnízda. Přesto tomu tak je. Ti, kdo mají pochyby, mohou navštívit muzeum agroekologie poblíž Novosibirska – uvidí to na vlastní oči.

Ve stejném muzeu je vystaven rovněž vždy aktivní tišitel bolesti z včelí plástve. Je to křeslo se zavěšenou krabicí, ve které je několik prázdných, ale nedotčených včelích pláství („suché“ včelí plástve, v žargonu včelařů). Kdokoliv, kdo se posadí do tohoto křesla, bude po několika minutách zcela jistě něco cítit (napište mi prosím, co přesně ucítíte, budu vděčný), přičemž lidé s bolestmi hlavy se během pouhých několika minut bolesti zbaví – aspoň na několik hodin. Mé tišitele bolesti jsou úspěšně používány v mnoha oblastech země – neděl jsem ze svého objevu žádné tajemství.

 

Ruka jasně pocítí vyzařování, když to vezmete zespoda, dlaní nahoru, po krabici se včelími láhvemi. Krabice lze vyrobit z kartonu, lepenky, nebo ještě lépe z tenké desky s pevně spojenými švy.

 

Další dárek hmyzu…

Nejprve jsem si to zdůvodňoval takto: lidé byli ve styku se včelami tisíce let, nikdo si nikdy neztěžoval na cokoliv nepříjemného, vyjma samozřejmě žihadel. Držel jsem si nad hlavou suchou plástev – fungovala!

Rozhodl jsem se použít šest rámečků. To je příběh mého poněkud jednoduchého objevu. Staré vosí hnízdo funguje docela jinak, ačkoliv velikost a tvar jeho buněk se velmi blíží včelím.

Důležitým rozdílem bylo, že materiál včelí plástve, na rozdíl od vosku, je drolivější a více mikroporézní (pochodem, byli to vosy, které vynalezly papír, ne lidé: seškrabávají stará dřevěná vlákna a mísí je se svými lepkavými slinami).

Stěny vosích hnízd jsou mnohem tenčí, než včelí, velikost buněk a vzorec se liší také, stejně tak vnější skořápka, která je též vyrobena z vícevrstvého volně pospojovaného papíru. Dostal jsem zprávy o velmi nepříjemných účincích několika vosích hnízd na půdě. A mimoto, většina vícebuněčných zařízení a objektů, u kterých se projevuje CSE v prvních několika minutách, má značně nepříznivé účinky na lidi. Včelí plástve jsou vzácnou výjimkou. A když u nás v 60. letech v našem oddělení v Isilkul žili čmeláci, často jsem pozoroval následující.

Mladý čmelák na svém prvním výletě z hnízda se neobtěžoval zapamatovat si vstup a hodiny poletoval kolem oken našeho domu a podobně vyhlížejícího domu poblíž. A večer, vzhledem k jeho chabé vizuální paměti, sednul na cihlovou zeď, přesně před hnízdem, a pokoušel se dostat přímo skrz ní. Jak tento hmyz věděl, že přímo tam, čtyři metry od vstupu, a o metr a půl hlouběji, za tlustou, půlmetrovou zdí, je jeho domovské hnízdo? V té době jsem se ztrácel v dohadech, ale nyní vím přesně, proč se tak čmeláci chovali. Úžasné zjištění, nemyslíte?

Nyní se vraťme k experimentu, ve kterém se vosy vrátily nejen do daného místa, ale na zcela jiné místo, kam byl hrouda půdy s jejich hnízdem přenesena: není pochyb, byly schopny ho najít v důsledku vlnového majáku vytvořeného kavernami hnízda. A můj hmyz mi přátelé odhalil ještě jednu záhadu. Ukázalo se, že by přivábily své opylovače, používají květiny nejen barvy, vůně a nektar, ale také podobné vlnové majáky, vysílající silné a nezastavitelné vlny.

Objevil jsem to pomocí kreslícího uhlu – spálené větvičky – když jsem ji přejížděl nad velkými květinami tvaru zvonu (tulipány, lilie, amarylky, sléz, dýně).

Již zdáli jsem mohl cítit jakoby „brzdění“ tohoto detektoru. Brzy jsem byl schopen najít květinu v temné místnosti stojící metr nebo dva daleko – ale pouze pokud nebyla přesunuta, protože na jejím místě by zůstal „falešný cíl“, již zmíněný „reziduální fantom“.

Nemám žádné mimosmyslové schopnosti a jakýkoliv člověk po krátkém výcviku může být schopen dělat totéž. Místo uhlu lze použít 10 cm dlouhý kousek stonku žlutého čiroku, nebo krátkou tužku, jejíž zadní část směřuje ke květině.

Někteří lidé jsou schopni květinu cítit („teplo“, „chlad“ nebo „chvějivý“ pocit z ní vycházející) pouhou rukou, jazykem nebo dokonce obličejem. Jak demonstrovala mnoho experimentů, děti a adolescenti jsou na vlny hmoty obzvláště citliví.

Co se týká včel, které hnízdí pod zemí, jejich „znalost“ CSE je pro ně životně důležitá, především proto, že to umožňuje stavitelům nové chodby držet se mimo sousední hnízdo. Jinak by celé včelí město, provrtané křížícími se dírami, prostě zkolabovalo.

Zadruhé, kořenům rostlin se nesmí dovolit prorůst do chodeb a pláství. Takže kořeny končí několik centimetrů před pláství, či jinak, cítí, že hnízdo je blízko a začnou růst jinam. Tento posledně zmíněný závěr byl potvrzen mnoha experimenty s klíčícími semeny pšenice v silném CSE poli, porovnávanými se semeny klíčícími ve stejných klimatických podmínkách, ale v nepřítomnosti CSE. Fotografie a nákresy ukazují jak umírající kořeny v experimentální násadě, tak jejich prudké odchylky směrem od mé „umělé plástve“.

Tudíž včely a plevel tehdy u jezera před dlouhou dobou uzavřely dohodu – další příklad nejvyšší ekologické prospěšnosti veškerého Bytí. A na stejném místě planety vidíme ještě další příklad nemilosrdného ignorantského přístupu lidí k přírodě…

Včelí město je nyní pryč; každý proužek úrodné černozemě je vyčerpán, leží mezi hnusnými hromadami odpadu, slanými loužemi, které ještě před nedávnem byly řetězcem jezer s bezpočtem hejn jespáků a kachen, bílých labutí a vznášejících orlovců říčních. A ve stepi protkané včelími dírami člověk mohl slyšet bzučení stovek tisíc včel, které byly první, kdo mne zavedl do neznáma.

Musel jsem čtenáře všemi těmi svými plástvemi unavit… Bylo by potřeba další tlusté knihy, abych popsal všechny své experimenty. Proto se zmíním pouze o jedné věci: moje kapesní bateriová kalkulačka v poli CSE často selhávala: ať už chybně počítala, nebo někdy se její displej nerozsvítil hodiny. Používal jsem pole vosího hnízda v kombinaci s polem svých dvou dlaní. Žádná z těchto struktur neměla žádný izolační účinek.

Poznamenám také, že ruce se svými tubulárními články, klouby, vazy, krvinkami a nehty jsou intenzivními zářiči CSE schopnými vyvinout na stéblový nebo uhlový indikátor mého malého přístroje silný tlak na vzdálenost několika metrů. Může to udělat prakticky každý. To je důvod, proč jsem přesvědčen, že neexistují žádní lidé s mimosmyslovými schopnostmi, či spíše, že je mají všichni lidé… A počet lidí, kteří na dálku dokážou pohnout lehkými předměty na stole, držet je visící ve vzduchu nebo „magneticky“ přichycené k ruce, je mnohem větší, než se obvykle myslí. Zkuste si to sami! Těším se na vaše dopisy.

Kdysi existovala starobylá lidová hra: jeden člověk sedí v křesle a nad jeho hlavou čtyři jeho přátelé „vytvoří“ mřížku z horizontálně natažených rukou s mírně roztaženými prsty – nejdříve z pravých rukou, pak z levých, s 2 cm mezerami mezi nimi. Během 10-15 vteřin všichni čtyři najednou dají své k sobě stlačené ukazováčky s prostředníčky do podpaží a pod kolena sedícího člověka, a pak ho rázně vyhodí do vzduchu. Doba mezi „zkolabováním“ mřížky a vyhozením člověka nesmí být delší než dvě vteřiny; synchronicita je také velmi důležitá. Pokud se vše provede řádně, 100 kilový člověk vyletí téměř až ke stropu, zatímco co ti, kteří ho vyhodili, tvrdí, že byl lehký jako pírko.

Pozorný čtenář se může ptát, jak je to možné. Neodporujete to přírodním zákonům? A pokud ano, nepropaguji mysticismus? Nic takového! Není v tom žádná mystika, je to prostě tak, že my lidé stále víme o vesmíru, který, jak vidíme, ne vždy „akceptuje“ naše příliš lidské zákony, předpoklady a řády, málo… Najednou mi svitlo: výsledky experimentů s hmyzími hnízdy jsou až příliš podobné zprávám lidí, kterým se stalo, že byli v blízkosti… UFO. Přemýšlejte a porovnávejte: dočasná selhání elektronických zařízení, zastavené hodinky – tj. čas, neviditelné nezdolatelné „překážky“, dočasný pokles váhy předmětů, vjem poklesu lidské váhy, zrakové vjemy – pohyby, barevné záblesky v očích, „kovová“ pachuť v ústech…

Jsem si jistý, že jste o tom všem četli v časopisech o UFO. Nyní vám říkám, že to vše lze zažít v našem muzeu. Přijďte se podívat! Byl jsem na stopě další záhadě? No bodejť. A opět mi pomohla náhoda, či spíše moji staří hmyzí přátelé. A opět tu byly bezesné noci, selhání, pochyby, průlomy, dokonce nehody… A neměl jsem nikoho, na koho se obrátit o radu – jen by se smáli, nebo ještě hůř…

Ale mohu říct toto, moji čtenáři: šťastný ten, kdo víceméně odpovídajícím způsobem používá oči, hlavu a ruce – dovedné ruce jsou obzvláště důležité! – a věřte mi, radost z tvořivé práce, dokonce i z práce, která končí neúspěšně, je mnohem větší, než ze získání jakéhokoliv diplomu, medaile nebo patentu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..