Publikováno Napsat komentář

ZKÁZA VELKÉ TARTÁRIE 7

 
Občas se můžete setkat s názorem, že podivné krátery na celém území západní Sibiře – ale nejen tam – jsou stopami po atomovém bombardování. Což vám samozřejmě bude znít naprosto ulítle, ale dnes už mnozí nepochybují o tom, že tu existovaly technologie, které lidstvo neovládá dodnes. Jakou zbraní byla například tajemná Archa úmluvy, o níž se můžeme dočíst v Bibli? Byla to zbraň sonická, jaderná, biologická, bylo to komunikační zařízení nebo snad vesmírná encyklopedie? 
I Tartárie má svá zbraňová tajemství. Například v artilerii.
 
 
 

 

Akademik Alexej Kungurov, který se dlouhodobě zkoumáním neobvyklých stop na povrchu celé oblasti západní Sibiře zabývá, tvrdí, že v rozvoji dělostřelectví existují jisté nesrovnalosti: všechno totiž ukazuje na to, že okupanti původní technologii degradovali, protože nepochopili základní princip. To potvrzují závěry i jiných badatelů, například Konstantina Raldugina. Ten přišel s velmi zajímavou myšlenkou, která řeší otázku položenou Kungurovem. A to: Proč raná dělostřelecká zařízení byla dokonalejší než pozdější, proč spolu se zvládnutím umění výroby měděných hlavní s ocelovým jádrem se pokračovalo v používání kamenných koulí atd. Jeho vysvětlení se zdá fantastické jen na první pohled:
Slyšeli jste o nadzvukových kinetických zbraních? Podstata je v tom, že pokud se podaří rozjet třeba jen nevelkou částečku do nadzvukové rychlosti, pak při její srážce s překážkou nebo při jejím zničení se uvolní velké množství energie. Zrnko velikosti rýže je pak schopno při dostatečné rychlosti zničit daleko větší objekt.
Má to jen jeden háček: jak takové rychlosti dosáhnout? Možné řešení tohoto problému by bylo pomocí použití čtvrtého fyzikálního stavu hmoty – plazmy. Pokud se kolem letícího předmětu vytvoří plazmový „kokon“, je možno ho urychlit do rychlosti několikanásobně vyšší, než je rychlost zvuku.
Vyzbrojeni tímto poznatkem se můžeme nově podívat na archaickou měděnou (bimetalovou) zbraň nabíjenou z hlavně „kamenným“ jádrem kulovitého tvaru.
Dělo – měděné s ocelovým jádrem, střela – kamenná. Jistě vás napadne, že pokud uměli odlévat děla, proč do něj neodlévali i koule? Kámen je křehký a na zhotovení velmi náročný, takové vlastnosti minimalizují jeho jinak jistě úžasné vlastnosti. Přitom odlít kouli z kovu není žádný problém. Ale oni ne… „Kamenné“ koule! 
Jenže co když to není obyčejný kámen, ale kámen-piezoelektrický krystal. Koeficient piezoelektrické účinnosti leží mezi 60 a 90 % a to znamená, že libovolná kinetická energie působící na stlačení krystalu, se může přeměnit na elektrickou až z 90 %.
Pamatujete na piezoelektrické vlastnosti krystalických minerálů?
A víte, že měď je hned po zlatu výborný vodič?
Takže… Měď, elektřina, piezoelektrický jev, nejspíš ještě několik dalších neznámých, nebo prostě jen nepovšimnutých “ingrediencí”, a všechno přestane vypadat tak fantasticky. Kdo tohle znal, mohl používat bimetalovou „trubku“ na rozpohybování projektilu do nadzvukové rychlosti, a výrazně tak zvýšit účinnost svého dělostřelectva.
Okupanti nepochopili skutečný účel měděných děl. Pětruša I. dokonce přikázal přelít všechny církevní zvony na děla. Myslel si, že jeho děla pak budou pracovat také tak jako u „divochů“, které pokořil. Ale nějak mu to nevyšlo. Nevěděl totiž, že ne střelný prach je třeba nasypat do hlavně, ale něco jiného, něco, co vytvoří impulzy pro výstřel střely. Proto v průběhu času se od mědi ustoupilo, což je naprosto logické. A koule začali lít z oceli, což je také naprosto logické. A rozvoj dělostřelectva pokračoval po úplně jiné cestě.
Tohle celé chápejte jako verzi toho, jak vysvětlit pár zdánlivých nelogičností: zjevné zvládnutí vysoké technologie lití dělových hlavní a… kamenné koule.
Na základě zhora napsaného možná někoho napadne: Není tohle důvod, proč na teritoriu Ruska je tolik kráterů o průměru do kilometru, o jejichž původu si lámou hlavy všechny vědecké elity? Nemohly by to být následky střelby z „měděných trubek“? Nadzvukových kinetických zbraní?

Poznámka na okraj: Obyvatelé Tartárie odlévali sochy z litiny s tloušťkou stěny pouze 1 – 2 cm. Říká se, že v moderním slévárenském zařízení lze dosáhnout takových výsledků za podmínky odlévání pod vysokým tlakem, ale naši současníci prakticky nejsou schopni zopakovat něco z toho, co získali okupanti od podmaněného národa. Není to tak dávno, co kvůli rekonstrukci rozebírali Vítězný oblouk v Moskvě. Málem to skončilo neúspěchem. Naši vědci a technici nedokázali obnovit starověkou tenkostěnnou litinu, protože sami něco takového neumí. 

…. 

Ale vraťme se k tomu, co bylo řečeno v úvodu: někteří badatelé přičítají rychlý a úplný zánik Tartárie a zároveň vznik bezpočtu kulatých jezer v oblasti západní Sibiře události, na níž se zúčastnilo vysoce výkonné dělostřelectvo, jiní to přičítají meteorickému roji a další se přiklánějí k možnosti masívního jaderného bombardování.

 
 
Nasvědčovala by tomu i ona „jaderná zima“, o níž jsme se zmiňovali v jedné z předchozích částí. I zmizení lesů na obrovském území by mohlo být důsledkem obrovské jaderné katastrofy. K novému osídlování Sibiře došlo až kolem poloviny 19. století, kdy případná radiace území byla na přijatelné úrovni. Přesto někteří badatelé připomínají epidemii nádorových onemocnění a také velké rozšíření cirkusového předvádění nejrůznějších zrůd, k čemuž došlo právě v druhé polovině onoho století.
Na území jihozápadní Sibiře najdeme i obrovské, přesně kruhové propadliny, které nezalila voda, ale jsou dnes už zarostlé vegetací. Jejich rozměry a nápadný tvar jsou zřejmé zase až při pohledu zhora. Alespoň dvě ukázky: (u města Jemanželinsk, 54.714860, 61.378501, průměr 13,5 km):
 
a (u města Sarapul, 56.456404, 53.924517, průměr 900 m).
 
 
V této souvislosti je však mimořádně zajímavá Čebarkulská pevnost (54.978713, 60.343679), která byla postavena v letech (1736 – 9). V sedmdesátých letech se stala baštou Pugačovových vojáků. Dnes už neexistuje a o jejím umístění si lze učinit představu pouze na základě nerovností v terénu a také podle původních plánů. Na snímku je naznačeno její pravděpodobné umístění.
 
 
Podle historických pramenů tu nejprve vznikla pevnost a kolem ní postupně rostlo osídlení. V takových případech vždy město vyrůstá podél hlavních komunikací vedoucích do pevnosti. I když později některé domy jsou nahrazeny novými, silnice zůstávají na stejném místě. Je to jasně patrné na uspořádání měst, která vznikala tímto způsobem: i když původní pevnost později zanikla, architektonické řešení zástavby v sobě její pečeť uchovalo. Samotné město Čebarkul však naprosto ignoruje fakt, že na daném místě někdy nějaká pevnost byla! Centrum města je úplně jinde, hlavní trasy vedou k současnému středu města a na starou pevnost neberou žádný ohled. A nejen to: k místu, kde kdysi stála, nevede vůbec žádná cesta! Zato v těsné blízkosti jasně rozeznáváme neobvyklou kruhovou proláklinu o průměru 430 metrů.
Závěr vidím jediný: pokud čebarkulská pevnost kdysi existovala, pak byla zničena spolu s okolním osídlením, které bylo v její bezprostřední blízkosti. Současné město Čebarkul bylo postaveno nově na tomto místě, ale stavělo se na čistém drnu až v 19. století, to je po odeznění katastrofy. Proto zničené stavby včetně pevnosti neměly žádný vliv na jeho plán, na položení jeho centra a směry jeho hlavních komunikací.
Jelikož u zatím známých zbytků pevností bylo patrné, že vždy byly postaveny na rovném terénu (už kvůli fungování vodních příkopů), je s podivem, proč v tomto případě tomu tak není, protože přinejmenším celá jedna strana by musela být budována ve svahu. A tak zbývá si odpovědět na otázku, co tu bylo dříve: kráter, nebo pevnost?A vyberme ještě jednu zajímavost, která se k tomuto tématu váže.
Na jižním Uralu je několik zvláštních míst. Nepočítám-li horu Jamantau, o níž tu byla řeč už dříve, pak zmiňme ještě Velký Šelom.

Velký Šelom – satelitní snímek a panoramatický pohled

Co je na něm zajímavého?
Jakoby mu nahoře něco chybělo, nezdá se vám?
Vrchol hory i její svahy – a podobně je tomu i u dalších hor v okolí – jsou jedno velké kamenné moře z žulových nezvětralých kamenů. 

A mnohé z nich vypadají takto:

Část toho, co chybí vrcholu Velkého Šelomu, by mohlo být tady:

Jako obrovské projektily, které přiletěly od Velkého Šelomu a zabodly se do okolních svahů. Všechny ukazují jedním směrem – k jeho vrcholu…
A to nemluvím o tom, že zdejší oblast je neslavně proslulá podivnými nevolnostmi turistů, kteří se zde zdrží příliš dlouho…
No nic, půjdeme dál.

aktualizace (vytaženo z diskuze):
Upozorňuji na velmi zajímavou konferenci na půdě Ruské akademie věd, která je průlomová (někdo “nahoře” dal zjevně zelenou na institutionalizaci dosud potlačované vědy): “Vodíková bomba pod nohama a pod ropnou ekonomikou” –
http://leva-net.webnode.cz/products/vodikova-budoucnost-lidstva-prevratne-zasedani-vedecke-rady-ruske-akademie-ved-exkluzivne/
Nejsem si jistý, zda to může vysvětlit kráter v centru Jekatěrinoslavi, ale kruhové jezírka a jezera ano.
Podstata je jednoduchá – kolský vrt dokazuje že všechny geologické teorie složení země jsou absolutně mylné (ví se desítky let, nemluví se o tom, práce o kolském vrtu vydána jen v 5000 ks výtisků), podstata mnoha procesů je spojena s pronikáním vodíku od jádra zemskou kůrou k povrchu (včetně tvorby vody, ropy – ropa je abiotická a obnovuje se). Nebezpečí je v tom, že vodík se hromadí pod zemí, může explodovat, plus je v tom, že je ho tolik a vyvěrá v takovém objemu, že tím lze řešit energetický problém lidstva. Mluvil ještě o souvislosti s JE, nebezpečí výbuchu poblíž nebo pod elektrárnou (Černobyl), pár se jich nachází na vodíkově aktivních místech. Proces vyvěrání vodíků není stejnoměrný ani v čase, ani v prostoru, jsou zlomy a periody aktivity.
Za sebe dodám – aby to fungovalo, musí se vodík v jádru země stále tvořit nový, a to je možné jedině z éteru, což potvrzuje teorie kosmologické teorie Acjukovského a dalších vědců, populárně-vědecké přednášky o tom má Zolotarjov.
Vystupoval tam ještě jeden vědec, nějaký jaderný fyzik, který chtěl teorii Larina (geologie založená na vodíkové teorii, která se potvrdila měřením) vyvrátit měřením neutrin nebo čeho, došel však k tomu, že ji potvrdil. 
Hox

http://kadykchanskiy.livejournal.com/127704.html
http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/kak-pogibla-tartarija-chast-1
http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/kak-pogibla-tartarija-chast-2
http://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/kak-pogibla-tartarija-chast-6
http://www.kramola.info/vesti/neobyknovennoe/kak-pogibla-tartarija-chast-7
http://vk.com/topic-46471651_27921384  

 
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..