Publikováno Napsat komentář

Jakým jazykem se mluvilo v západní Evropě v XI.- XV. století?

Jak mezi sebou komunikovali lidé v západní Evropě ve středověku? Jakým jazykem? Řečtinu nebo hebrejštinu převážná většina obyvatelstva západní Evropy neznala. Latina byla výsadou nepatrného množství kněží a tradiční historie říká, že hovorová latina už tou dobou zanikla, a to dávno, dávno. Současné evropské jazyky přitom ještě téměř neexistovaly.
 
 

 

Současný německý lingvista F. Stark (1) tvrdí, že úředním jazykem Evropy od Londýna po Rigu uprostřed 15. století byl jazyk Hanzovního svazu – “střední němčina”, který byl poté nahrazen jiným jazykem, a to “horní němčinou”, jazykem reformátora Martina Luthera. 

Nicméně Dieter Forte (2), opíraje se o dokumenty, vypráví o tom, že v roce 1519 při prvním setkání tehdy devatenáctiletého španělského krále Carlose I., budoucího císaře Karla V. Habsburského a jeho děda Fridricha Saského se nemluvilo německy, ani španělsky, a dokonce ani francouzsky. A také ne latinsky. A jak tedy?
Tentýž Karel byl pak v dospělém věku pokládán za polyglota a je mu připisován tento okřídlený výrok: “S Bohem hovořím španělsky, s muži francouzsky, se ženami italsky, s přáteli německy, s husami polsky, s koňmi uhersky a s čerty – česky.” Tento výrok obsahuje velmi zajímavé informace. Zaprvé Karel zmiňuje tak osamocený evropský jazyk, jakým je maďarština, a přitom zcela ignoruje angličtinu. Zadruhé – Karel cítí rozdíl mezi blízkými slovanskými jazyky, jakými jsou polština a čeština. A když si uvědomíme, že pod pojmem uherský jazyk v Evropě ještě v 18. století byla rozuměna slovenština (3), pak Karel se může jevit jako znalec slávistiky!
Nebo jiný příběh. V roce 1710 švédský král Karel XII. obležený ve své rezidenci v Bendeře tureckými janičáry, vyšel k nim na barikády a svou plamennou řečí (o překladateli není řeč!) je za 15 minut přesvědčil, aby přešli na jeho stranu. Jakým jazykem to mluvil?

Současní jazykovědci oficiálního proudu hovoří o jakémsi jedinému indoevropskému prajazyku. Vytvářejí jazykový strom, vycházeje z živých i odumřelých větví ve snaze rekonstruovat společný kořen skrytý v temnotě staletí. Přitom příčiny způsobující to či ono rozvětvení jazykového stromu hledají v historických událostech, což by samozřejmě bylo v pořádku, kdyby se ovšem nedrželi tradiční chronologie.
Zvlášť oblíbeným argumentem těchto jazykovědců pak je sanskrt, přičemž nejstarší představa o něm se objevila až v 17. století. Sledování této stopy nás tak přivede k jednoznačnému závěru: že totiž sanskrt je středověký produkt misionářů – a nic víc.
 
A tak se vraťme k naší ověřené staré známé – Encyclopedii Britannica (1771). Ta mezi nejrozšířenější jazyky v 18. století řadí dva: jazyk arabský a slovanský, k němuž patří nejen nynější jazyky slovanské skupiny, ale i jazyk korintský: obyvatelstvo poloostrova Peloponésu mluvilo slovanským jazykem – makedonským dialektem.
Dokumenty římsko-katolické církve, zejména Tourského koncilu, svědčí o tom, že převážná část obyvatelstva Itálie (ale stejně tak i třeba Alsaska a dalších zemí) do 16. století hovořila takzvaným jazykem “rustico romano“, ve kterém koncil také doporučil kázat, protože latině farníci nerozuměli.
A co že to je ono rustico romano? 
Není to hovorová latina, jak by bylo možné se z významu tohoto názvu domnívat. Rustico je jazykem Vandalů, tedy balto-slovanský(-germánský) jazyk, jindy zvaný také panevropský arianský, gótský nebo také etrusko-vandalský, jehož slovní zásoba je částečně uvedena v knize Maura Orbini zveřejněné v roce 1606 (4). Je totiž známo, že slovo “rustica” znamenalo ve středověku nejen “hrubý”, “venkovský”, ale také knihu ve vazbě kožené – safiánové (tj. perské nebo ruské výroby). Tomuto jazyku je dnes nejbližší chorvatština.

Proč etrusko-vandalský? Podle tradiční historie severní Itálii v 7. – 4. století př. n. l. obývali Etruskové (jinak také Tuskové), jejichž kultura měla obrovský vliv na “starořímskou”. Jenomže “tysk” ve švédštině znamená “německý”, jute – “Dán” a rysk – “Rus”. Tyski nebo jute-ryski, jsou též Γέται Ρύσσι Lívia nebo Arsi-etae Ptolemaia – jsou to tedy oni legendární Etruskové, původem balto-slovano-germáni. V knižní latině je rčení “Etruscan non legatur” (Etruštinu nelze číst). Ale v polovině 19. století Tadeuš Volanský a A. Čertkov nezávisle na sobě přečetli desítky etruských nápisů díky tomu, že k práci použili soudobé slovanské jazyky.

Řecko-románská větev rustica, tedy téhož panevropského arianského jazyka, pod názvem grego byla dopravena s první vlnou portugalské conqisty do Brazílie, kde se ještě v 17. století katechismus indiánům kmene Tupi-Guarani podával výlučně v tomto jazyce, protože mu rozuměli, ale portugalštině 17. století – ne!

Zvláštní místo mezi evropskými jazyky zaujímá latina. Předpokládá se, že se v tomto případě jedná o uměle vytvořenou jazykovou konstrukci, která vznikla v jižní Evropě z původního rustica za významného vlivu jazyka judeo-helenského (středozeměmořská obecná řečtina), a to ve slovní zásobě i zvukové podobě. Geograficky lze její původ hledat na Pyrenejském poloostrově a v jižní Francii. 
Po pádu Konstantinopole v roce 1453 a následném odtržení západní části kontinentu od Byzance pak začala probíhat plošná latinizace všech vznikajících evropských jazyků.
 
 
 
Kdy a proč se původní společný jazyk začal dělit na jazyky národní – nebo řečeno slovy Bible: Kdy došlo ke zmatení jazyků?
Národní jazyky se začínají formovat zhruba od 16. století, i když v některých zemích k tomu začalo docházet i daleko dříve (např. v Čechách). Impulzem k rozvrstvení společného evropského jazyka však nebyl jen pád Konstantinopole, jak se všeobecně tvrdí, ale došlo k tomu daleko dříve: prvotní a nejzávažnější příčinou byla výrazná změna klimatu a morové epidemie ve 14. století. Prudké ochlazení mělo za následek katastrofální dlouhotrvající neúrody v severozápadních oblastech kontinentu a obyvatelstvo postižených oblastí trpělo chronickým nedostatkem vitamínu C; v důsledku toho byly celé obrovské skupiny obyvatel postiženy kurdějemi. Děti, jejichž zuby vypadaly dříve, než stačily dorůst, nedokázaly vyslovit zvuky, na jejichž tvorbě se zuby podílejí, a jejich řečový aparát byl nucen se přestavět pro alespoň trochu srozumitelnou výslovnost nejjednodušších slov. To je skutečná příčina výrazných fonetických změn v oblastech, kde kurděje řádily! Zvuky odpovídající d, t, th, s, z “vypadaly” společně se zuby a od kurdějí oteklé dásně a jazyk nemohly vyslovit spojení dvou souhlásek. O tom mlčky svědčí francouzské circonflexes nad samohláskami. Hlásky tvořené špičkou jazyka, například r, byly nuceně imitovány hrdelními.
Kromě území Francie byla silně postižena výslovnost také na britských ostrovech, v Německu a částečně i v Polsku. Tam, kde kurděje nebyly – v Rusku, Pobaltí, Ukrajině, Slovensku, Čechách, Jugoslávii, Rumunsku, Itálii a dále na jih – fonetika neutrpěla. 
Tolik ke zvukové stránce evropských jazyků.
 
Co se týče slovní zásoby, pak celkový fond všech evropských jazyků (kromě ugrofinských, tureckých a dalších výpůjček) obsahuje v současnosti asi 1000 klíčových slov (nejsou započítána latinizovaná mezinárodní slova 17.-20. st.) patřících k asi 250 společným kořenovým skupinám. Slovní zásoba na základě těchto kořenových skupin pokrývá prakticky vše nezbytné pro plnocennou komunikaci, včetně všech dějových i stavových sloves. (Kdyby tohle věděl L. Zamenhof, nemusel vynalézat esperanto: bylo by bohatě stačilo oprášit rustico.)
A tak můžeme shrnout, že (nehledě na množství dialektů vzniklých v době po morové ráně a kurdějích ve 14.-15. století, které se staly základem řady současných evropských jazyků) ještě v 16. století se na celém území Evropy mluvilo společným jazykem, kterým s největší pravděpodobností bylo rustico (a nikoli hovorová latina).
 
 
 
V Encyclopedii Britannica najdeme také úžasnou analýzu jazyků, která popisuje situaci, jak ji viděli jazykovědci v 18. století.
Současné románské jazyky – francouzský a italský – jsou v ní zařazeny k barbarskému gótskému jazyku (góthic), jen trochu “zušlechtěnému latinou”, přičemž se hovoří o jejich úplné analogii s gótským.
Jako španělský jazyk (castellano) encyklopedie nazývá prakticky čistou latinu a porovnává ji přitom s “barbarskou” francouzštinou a italštinou. (Vědí o tom současní lingvisté?)
O německém či o jiných jazycích germánské skupiny, chápaných dnes jako příbuzné gótskému, a tím spíše o jakékoli příbuznosti angličtiny ke gótskému jazyku není v encyklopedii konce 18. století ani zmínka!
 
A jak je to tedy s angličtinou?
Vlastní anglický jazyk tato encyklopedie totiž pokládá za syntetický, který do sebe pojal řečtinu i latinu i předchozí anglo-saský jazyk (přitom spojení s již od počátku 16. století existujícím saským dialektem německého jazyka zcela ignoruje!)
Je známo, že v Anglii byla ve 12. – 14. století oficiálním státním jazykem francouzština a před tím to byla latina. Angličtina se na britských ostrovech stala oficiálním jazykem až v roce 1535, francouzština ve Francii v roce 1539.
Důležitá fakta nám v tomto ohledu nabízí Velký oxfordský slovník (Webster). Kromě tradičního výkladu a etymologie je každé slovo doprovázeno i datem, kdy se poprvé objevilo v písemných zdrojích. Slovník je bezpodmínečně uznávaný, přestože množství dat v něm uvedených je v rozporu s dnes přijímanou verzí světových dějin. Zde jsou některé termíny:
 
Dobře je vidět, že celý “antický” cyklus se v angličtině objevil v polovině 16. století, stejně jako samotné pojetí starověku: například Caesar v  roce 1567, August 1664. Přitom o Angličanech nelze říci, že by byli lhostejní ke světové historii. Naopak, Britové byli první, kdo začal studovat starověk na vědeckém základě. Avšak objevení se pojmu “Zlatý věk” nebo základních pojmů klasické antiky jako Vergilius, Ovidius, Homér nebo Pindaros až v roce 1555, hovoří o tom, že dříve byla tato jména Angličanům neznámá.
Pojmy vážící se k islámu, se objevily v 17. století. Pojem “pyramida” uprostřed 16. století. O prvním astrologickém katalogu Ptolemaia Almagest, který je základem současné chronologie, začalo být známo až ve 14. století. To všechno je v příkrém rozporu s tradiční historiografií!
V tomto slovníku je však i řada daleko prozaičtějších pojmů, které jsou pro anglickou historii neméně výrazné. Například je velmi dobře známo, jaké oblibě se v Anglii těší koně a jakou pozornost zde věnují jejich chovu. Derby je něco jako národní poklad. Britská encyklopedie z roku 1771 věnuje celou obsáhlou stať něčemu pro ně tak významnému, jako je podkovářství (“Farriеry”). V úvodu článku se zdůrazňuje, že je to “první odborné shrnutí veterinárních informací o koních existující v té době”. Píše se tam o rozšířené negramotnosti “léčitelů” zabývajících se koňmi, kteří často při podkování koně zmrzačí. Přesto se slovo “podkovář” v angličtině objevuje podle Webstrova slovníku až v 15. století, a to ještě jakoby jen vypůjčené z francouzštiny (ferrieur). A tento pojem odkazuje na profesi naprosto nezbytnou pro pohyb koně! A teď si můžete vybrat: buď do doby Henryho Tudora v Anglii nebyli koně, nebo nebyli podkovaní. (Anebo se tam nemluvilo anglicky…)
A ještě jeden příklad. Slovo “chisel” označuje nástroj, bez kterého se neobejde truhlář ani zámečnické řemeslo, a přesto se v daném slovníku objevuje až ve 14. století! Přitom švédské a norské slovo “kisel”, které se vyslovuje skoro stejně jako ono anglické chisel, označuje – primitivní pazourkové nástroje. O jakých objevech Rogera Bacona ve 13. století tedy může být řeč, když technická kultura byla na úrovni doby kamenné?
Své znamenité ovce mohli Angličané stříhat až od 14. století a to primitivním nástrojem v podobě železného pásu, kterému říkali “shears” (právě v této době se objevuje toto slovo označující nástroj na stříhání), a ne “scissors” moderního typu, který se stal známým v Anglii až v 15. století!
90 % slovní zásoby současné angličtiny (s výjimkou pozdějších internacionálních slov) tvoří zaprvé slova příbuzná s balto-slovansko-germánskými s jasně související fonetikou i sémantikou, a zadruhé slova, která jsou příbuzná s – opět balto-slovansko-germánskými, jež však prošla středověkou latinizací (“romanizací”).
 
A teď si vezměte, že od druhé poloviny 20. století je snahou především Američanů zaujmout místo základního mezinárodního jazyka! 

Vezmeme-li přitom v úvahu, co zde výše bylo napsáno, je docela zábavné, že v anglojazyčných zemích fakticky přenesli pojetí pan-evropského jazyka civilizace z rustica na svůj vlastní – anglický. Oni (jediní na světě!) věří, že civilizovaný člověk se od barbara v kterémkoli místě Země odlišuje znalostí angličtiny, a jsou poněkud zmateni, když zjistí, že to tak není…

Poznámky:
(1)  (Faszination Deutsch. Langen/Müller. München, 1993)
(2)  (“Thomas Munzer a Martin Luther aneb Počátky účetnictví”, Basel, 1970)
(3) (viz například v Encyclopaedii Britannica 1771, v. 2, “Language” se píše, že obyvatelstvo tehdejšího Uherska s hlavním městem Pressburgem, nynější Bratislavou, bylo převážně slovanské)
(4)  Origine de Gli Slavi & progresso dell Imperio Loro di Mauro Orbini R. V Pesaro appresso Gier. Concordia, MDCVI

 
Výtah ze studie Jaroslava Keslera na http://edgeways.ru.mastertest.ru/public/index.php?doc=61

příloha: 
Při pohřbu švédského krále Karla XI. (1697) byla dvorním ceremoniářem přečtena tato oficiální “Plačevnaja reč” (pohřební řeč). 
Švédština to asi nebude…

 
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..