Publikováno Napsat komentář

ARKAIM 2

“Je to záhada. Před čtyřmi tisíci lety přišel neznámý národ, postavil pevnosti,
ale nikoho si nepodrobil a s nikým nebojoval. Pak náhle z ničeho nic odešel na jih…”
 

 
 
Arkaim – archeologický průzkum
…Na začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem zde krajina vypadala přibližně stejně jako dnes, jenom místy ji ještě oživovaly borové lesy, a bylo zde i podobné klima – půl roku zima a studené lezavé větry… A pod zvlněnými pahorky se stejně jako nyní skrývaly měďnaté pískovce.
Země měst
To byl rozkvět civilizace doby bronzové. Ve Středomoří ještě – nesmetena výbuchem Santorini – vládla Mínojská civilizace. V Egyptě, nyní sjednoceném po rozpadu Staré říše, která prý postavila Velké pyramidy, začal Senusret I. s budováním chrámu Amon Ra. Přední Asie byla rozdělena mezi mladé státy Chetitů, Asyřanů a Babyloňanů. Na východě pohasínala indická království a ve stepích severního pobřeží Černého moře a dolního Povolží kočovníci a pastevci dobytka, kteří znali tajemství zpracování bronzu a které jejich vzdálení potomci budou nazývat praindoevropany, vynalezli první lehké vozy s paprskovými koly.
 
 
Vozy a bronz umožnily těmto lidem – ještě ne Árijcům, ale jejich předkům, nositelům praindoevropského jazyka – začít kolonizovat rozsáhlé plochy Eurasie. Jeden z kmenů (nebo svazu kmenů) dorazil v XX. – XVIII. století před naším letopočtem i sem, na jižní Ural. Na několik staletí se zde usadil a postavil několik desítek opevněných měst, roztroušených po kopcovité stepi na ploše více než 120 000 kilometrů čtverečních, kterou archeologové dvacátého století nazvou Zemí měst.
 
V současnosti je nejslavnějším z těchto měst bezesporu Arkaim. ačkoli v době své existence nebyl ani hlavním ani úplně prvním zbudovaným osídlením. Starší je například město Sintašta (jde o moderní název, jak jej nazývali samotní jeho obyvatelé, nevíme). Na počest města Sintašty, které bylo odkryto jako první, se dnes celá kultura nazývá sintašská, a tento název budeme používat i my. Pokud bude řeč o Sintaše, pak tím nemyslím jednotlivé osídlení, ale mluvím o celé Zemi měst.
 
 
Tato města byla postavena od základů, předtím zde nebyla žádná sídliště ani tábory, a nebyla postavena jenom tak ledajak, ale podle velmi přesného plánu. Vzdálenost mezi libovolnými dvěma nejbližšími městy nepřekročila 30 – 50 km, jezdec nebo vozataj ji mohli snadno překonat za jeden den a nemusel zůstávat na noc ve stepi. Populace, jak se se zdá, byla docela mobilní, obyvatelé se snadno stěhovali z jednoho města na druhé a všude se setkávali se stejným vybavením.
 
 
Města také nepředstavovala jenom shluk domů za zdí, ale byly to ucelené inženýrské stavby, postavené podle jednotného plánu. Ty rané byly okrouhlé jako Arkaim nebo oválné, ty pozdější byly spíše obdélníkové. Na příkladu Arkaimu si je přiblížíme. Zde stál: 
 
 
Tenhle snímek je pořízený z místa, kde byla vnější stěna města, a stavba na pozadí je obnovený protilehlý kousek stejné okružní stěny. Takové nevelké městečko, asi 170 m v průměru, spíše hrad, ale s tím rozdílem, že v těchto obydlích nežil jenom vládce se svým služebnictvem, ale všichni obyvatelé „Země měst“ a všichni v přibližně stejných podmínkách. Někdo samozřejmě byl bohatší, někdo více vlivný a uznávaný, měli jistě i vůdce nebo stařešiny, ale žádné příznaky závažné příjmové nerovnosti nebo třídního rozdělení archeologové nenašli. 
Velký dům byl pravděpodobně určen pro několik rodin, s největší pravděpodobností pro celý rod:
 

zrekonstruovaný půdorys dvou sousedních “bytových jednotek”, vzadu přiléhající část ulice

A abychom si udělali představu o jeho velikosti, zde je letecký snímek celého města, kde je tato část patrná:

 
Všichni bydleli v takovémto “domě-bytě” (rekonstrukce jedné sekce, které tvořily vnější a vnitřní kruhy bytů):

 
 
Po straně společenské místnosti byla řada malých komůrek bez oken, jež sloužily jako ložnice pro jednotlivé rodiny.
 
 
V závislosti na počtu obyvatel zde mohlo být takových ložnic více či méně a některé z těchto komor mohly být použity i jako sýpky.
 
 
Samozřejmě, že ve skutečnosti to nevypadalo tak uboze – stěny byly přinejmenším utěsněny a pravděpodobně i omítnuty hlínou a dokonce vymalovány. Byly zde dveře nebo alespoň závěsy a vybavení bylo také mnohem více…
 
Uvnitř dnes jednoho zrekonstruovaného obydlí stojí pece různých typů: takováto – vytápěcí – byla ve všech „městských bytech“ Arkaimu:
 
Dovnitř se zasunulo poleno, zapálilo se a poté mohlo pomalu hořet až tři dny a vyhřívat centrální mstnost. V ložnicích topení není, ale nejsou tu ani okna odkud by mohlo teplo unikat. Nicméně, aby se člověk dobře vyspal v kukle z kůží, není topení potřeba ani v zimních mrazech (kdo dělá zimní turistik, to potvrdí!) A bez kamen se stejně lépe dýchá.
 
jiný typ pece
 
Řeknete si, že centrální místnost musela být černá, když se tu kouřilo z otevřených pecí. Ale “čepičky” na střeše, které jsou vidět na rekonstrukci města při pohledu zvrchu, spolehlivě fungovaly jako odvod kouře.
 
Další typy pecí se nacházely v různých domech podle specializace jejich obyvatel. Hrnčířské pece (přesněji pro vypalování keramiky) – ty stačily dvě až čtyři na celé město: 
 
 

Hrnčířský kruh tenkrát ještě neměli, hrnce byly vyráběny tak, že se hlína nalepila na dřevěnou formu, ta se potom odstranila a ručně se dolepilo hrdlo. Vzory vyškrábali nebo natiskli provázkem či jiným podobným způsobem.

 
Keramika je pro archeology velmi cenná, protože se bez újmy uchová v zemi, třebas i ve formě úlomků, prakticky navždy. A tvar nádobí, použité vzory, způsoby modelování, vypalování a další techniky se sice postupně, ale ne příliš rychle v čase mění, a to umožňuje určit vztah a spojitost mezi různými archeologickými kulturami. Díky v tomhle případě hrncům (avšak nejen kvůli nim, samozřejmě se srovnává mnoho dat) víme, odkud obyvatelé Sintašty přišli a kam potom odešli.
 
 
Velmi zajímavý kousek – pec pro tavení bronzu v kombinaci se studnou: 
 
 
 

V každém z arkaimských domů byly nalezeny jedna až dvě studny. Voda do nich byla přiváděna z centrálního rozvodu pomocí dřevěných trubek. Velmi zajímavé bylo jejich propojení s pecemi speciálními podzemními kanály – ventilací. Pec nasávala studnou vychlazený vzduch. Ten je hustší a obsahuje na stejný objem i více kyslíku, a tak rozdíl v teplotách spolu s vlhkostí dovolovaly tavit měď z rudy bez užití speciálních měchů. Jde o poměrně jednoduché, nicméně velmi nápadité řešení přívodu vzduchu do pecí. Ve všech pecích s takovouto ventilací byly nalezeny pozůstatky metalurgické plaveniny. Bronz není železo, jeho teplota tání je celkem nízká – 930°C a na to tah tvořený rozdílem výšek a teplot dostačoval. 
Na vnitřní stěně studny obyvatelé pomocí kolíků upevnili opálené kosti a lebky zvířat v určitém pořadí – možná jako oběť podzemnímu duchu, který svým dýcháním pomohl k roztavení kovu. V mýtech jejich potomků se Agni – bůh ohně a domácího krbu – bude skrývat v hlubokých vodách. Pokud znáte starověké technologie, tak to zdaleka nezní tak paradoxně.

Cín nebyl v blízkosti měst nalezen, sintašťané proto tavili bronz s příměsí arsenu, jenž byl už obsažen v místní měďnato-arseničité rudě. Bylo to nerentabilní, ale tavící pece, na rozdíl od keramických, byly téměř v každé domácnosti. Je nepravděpodobné, že by města byla průmyslovými centry prodávajícími kov, řekněme pastýřům žijícím nedaleko ve stanech – kde nabrat tolik pastýřů a pastvin při takové koncentraci „závodů“! To znamená, že každý rod si vyráběl kovové výrobky sám v potřebném množství. Sintašťané byli národem kovářů.
 
 

Vlastně to nebyl národ kovářů, ale demiurgů (z řeckého δημιουργός – řemeslník, umělec zhotovující věci pro lid). Bronz ve srovnání s železem sice snadno taje, ale je špatně kujný (arseničitý lépe než cínový, ale pořád mizerně). Výrobky se proto nekovaly z ingotů, ale odlévaly se rovnou do forem…

a pak se brousily, leštily a dokončovaly dalšími metodami. 

Jako přísady se dávaly (zdá se) zvířecí kosti, uhlí se používalo dřevěné a k tomu určená zvláštní pec byla jednorázová. V takových patrně získávali bronz z rudy a v těch “přistudničných” odlévali ingoty používané k odlévání do forem. 

 
 
Další typ hutní pece – tentokrát více tradiční, s měchy: 
 
 
Ještě jeden druh pece se vždy nalézá v rohu velkého domu a není příliš jasné, jaký měl účel. V zásadě je možné na roztopených bocích takové pece péct placky (v Arkaimu pěstovali žito a proso) a uvnitř vařit jídlo v hrncích, ale spíše se předpokládá, že trouba sloužila k rituálním účelům. Nicméně jedno druhému nepřekáží, ruská kamna byla donedávna také považována za zcela posvátnou věc:
 
 
Obydlí vnějšího kruhu měla, na rozdíl od těch v kruhu vnitřním, jakousi předsíň. Ať už z toho důvodu, že se vnitřní kruh Arkaimu stavěl dříve, a kolonisté si v té době ještě neuvědomili, jak moc drsné podnebí může mít jejich nový domov, a před výstavbou vnějšího kruhu z toho vyvodili  závěry, nebo obyvatelům vnitřního kruhu domů bylo docela teplo z ohňů v centrálním náměstí. Do narození Zarathrustry chybělo ještě několik století, ale jeho učení nepochází z ničeho, a je důvod se domnívat, že obyvatelé Země měst – předchůdců zoroastrijců – uctívali oheň. Nyní je centrum bývalého města označené kolíkem, ale dříve tam hořely ohně a obyvatelé se zde shromažďovali k řešení důležitých otázek a k provádění obřadů. Kdo neměl dostatek místa na malém náměstí, mohl se usadit na střeše.
Ulice měly dřevěnou podlahu, pod kterou byl po celé délce vykopán dvoumetrový příkop, do něhož přes žlaby protékala voda z dešťů a tajícího sněhu ze střechy a kanálem byla odváděna do vnějšího příkopu – město tedy mělo plnohodnotnou dešťovou kanalizaci a chodníky. Pozůstatky vodního příkopu, v němž se usazovalo bahno, jsou dodnes v místě vykopávek jasně rozlišitelné. V průběhu staletí byl příkop zanesen a je vidět jenom jako vrstva tmavé půdy uprostřed okolního světlého písku.
 

 

Vnější stěna byla mohutná. Při výšce 5,5 metru měla šířku pět metrů; dřevěné bednění bylo vyplněné zeminou a hliněnými cihlami a po celém obvodu nahoře vedl krytý ochoz:
 
Vevnitř byly tu a tam ve zdi různé výklenky a skryté místnosti používané možná jako skladovací prostory:
 
 
Všechny domy přiléhající k vnější stěně jako plátek citronu, měly východy na kruhovou “hlavní ulici”, po jejíž druhé straně se táhla stěna vnitřního kruhu. Byla ještě masivnější než vnější. Při šířce tří metrů dosahovala výšky sedmi metrů. Do vnitřního kruhu pak byl jediný vchod.
 
 

Města byla postavena najednou, nebyla přestavována ani vážně upravována – kulturní vrstva je pouze jedna – budoucí obyvatelé Sintašty poté, co přišli na nové místo, jako první věc postavili opevnění pro případ napadení nepřítelem… ale žádný nepřítel nepřišel. Přesněji řečeno srovnatelný nepřítel v této drsné zemi prostě nebyl. Několik místních kmenů pěších lovců, vyzbrojených pouze kamennými zbraněmi a nemajících ani ponětí o taktice boje, nebylo pro vozataje Země měst vážným soupeřem ani v otevřené krajině, natož aby si dovolili napadnout jejich opevněné město… Severněji, v lesích středního Uralu, by rozložení sil mohlo být opačné – ale tam pastevci Sintašty cestu neplánovali – i zde se cítili být za okrajem Ekumeny, za “polárním kruhem” civilizovaného světa doby bronzové. 

A jací vůbec byli obyvatelé Země měst?
V mohylách mimo obvod města bylo nalezeno téměř třicet hrobů. 


Sice vypleněných, nicméně tu zůstal dostatek materiálu ke studiu. Podle krevních skupin, podle antropologických a dalších příznaků odborníci určili, že jde o Indoevropany. Průměrný vzrůst mužů byl 172 cm, žen – 168 cm. Lidé Arkaimu byli rozhodně zdravější než my. Neznali infekční nemoci, neměli ani kazy na zubech. V jejich jídelníčku byla rostlinná i živočišná strava. Průměrný věk zde pohřbených lidí nebyl vysoký, pouze 30 – 35 let, protože velkou část tvořily děti a rodičky. Mezi kostrami však byly i pozůstatky šedesátníků. A takhle Arkaimci vypadali:

Obyvatelé Země měst se postupně začali považovat za Árije oráče (jeden z často opakovaných vzorů se vykládá jako “zorané pole” – to znamená, že v zemědělství používali pluh a ne motyku), ale přesto jejich hlavním zaměstnáním bylo pastevectví. Ohrady pro dobytek byly mimo stěny města. Zdá se, že dobytek se pásl volně (doprovázen pastýři, samozřejmě), jako jeleni u severních národů. Malí koníci a huňaté krávy, schopní sami získávat si potravu i zpod sněhu. Organizovaných nájezdů se sintasští nebáli, stopy po bojích se nenalezly v žádném z měst. Pokud zde nějaké domorodé obyvatelstvo před jejich příchodem existovalo, tak bylo nepočetné – bez koní nebo bez zemědělství se v pustině (pokud tu tehdy byla) mnoho dělat nedá, lovit ani sbírat není co. Obyvatelé Země měst zde v tomto smyslu byli první.
Vypadá to, jako by obydlí Země měst byla špatně přizpůsobena uralskému klimatu. Ploché střechy, žádné krby v domácnostech – to vše se hodí spíše do jižnějších a sušších krajů. Je však otázkou, jaké zde bylo klima před tisícovkami let. Známe přece z historie případy, kdy architektura zdánlivě jakoby odporovala přírodním podmínkám daného kraje. Namátkou jmenujme třeba Jekatěrinský palác v Carském Selu. Určitě ledaskoho napadne i otázka, kde obyvatelé Země měst brali to obrovské množství dřeva, jak k topení, tak i k výstavbě svých měst, když dnes v jejich okolí nevidíme nic než holou step. 
Ať už to bylo jakkoli, je zřejmé, že zde nežili víc jak dvě, maximálně tři století. Stavby z borovicového dřeva vydrží sto, sto padesát let. Potom začnou podléhat hnilobě a je nutné postavit nové. Nová města však obyvatelé Sintašty na místě starých nepostavili. To znamená, že existence Země měst je tím omezena (vzhledem k tomu, že některá města byla postavena o něco dříve, jiná později). Pak odešli – ať už díky vyčerpaným pastvinám, prázdným ložiskům nebo tomu, že všechny stromy v sousedství byly spotřebovány na topení a na hutnictví. Nebo jim možná jen došla trpělivost žít půl roku v ledovém pekle – pokud tomu bylo tak, jak odborníci tvrdí – tím spíše, že během jejich osídlení se klima ještě ochlazovalo a nastalo takzvané “ochlazení střední doby bronzové”. Možná, že opustili Ural později, po zvláště chladných letech, způsobených erupcí sopky Santorini, která ukončila minojskou civilizaci. A můžeme na tomto místě zmínit i tvrzení K. K. Bystruškina, který na základě svého archeo-astronomického výzkumu ohledně zaměření observatoře Arkaima dospěl k závěru, že město muselo být postaveno daleko dříve, už 2800 let před naším letopočtem. Ale o tom příště.
Nebo prostě poté, co se stali dostatečně početným a silným národem, aby mohli dobývat nové země, se obyvatelé prostě shromáždili a odešli na jihovýchod, směrem k Íránu a Indii. V každém případě právě tam se nacházejí pokračovatelé jejich kultury. Nikdo je nepokořil ani nevyhnal – v žádném z měst nejsou stopy po boji. Prostě jednoho krásného dne lidé shromáždili všechno své haraburdí, vyšli za vrata, a než se vydali na cestu… zapálili prázdná domovská města na čtyřech stranách. Pro uctívače ohně je to přirozený krok – nechat věc spočinout v plamenech a nedovolit jí hnít a rozpadat se. A pak odešli s majetkem a stády na jihovýchod.
Archeologové k tomu řeknou – “Bohužel”: kdyby totiž nad nimi zvítězili a vypálili je nějací barbaři, artefaktů a nálezů pro archeology by bylo, i když vezmeme do úvahy rabování, mnohem více. Takhle obyvatelé téměř všechny hodnotné věci odnesli s sebou a archeologové v Zemi měst dneska jen paběrkují.
Tím historie Země měst končí a začíná historie dávných Árijů. Taková je pravda o Arkaimu, zbytek je moderní mýtus.
 
Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..