Posted on Napsat komentář

Amerika známá, neznámá…..aneb jako to bývalo díl 2.

KNIHA JAGUÁRA

A toto jest jaguár. Mohutný skok jeho a mocná jeho tlapa. Hvozdu divokému samojedinný vládne a zvíře veškeré poddáno mu jest. Odporu on strpí nižádného a trest strašlivý rozsévá. Neposlušných ničí a těl jejich rozsápe a spolyká.

 

  1. Svět bohů
    600,000 – 10,481 př.n.l.

Počátky lidké historie jsou dozajista spornou otázkou. Podle Bible stvořil bůh náš svět pro dobro lidstva a ku své nesmrtelné slávě za šest dní. Pak upatlal z hlíny prvního člověka a vdýchl do něj život. Ale podle, knihy Mayů, Popol Vuh, se objevil člověk na zemi až během čtvrtého, nadpřirozeného stvoření, poté, co předešlé světy zničily epochální katastrofy. Vědecká historie udává za skutečný počátek lidstva datum kolem 600,000 př.n.l.  a odvolává se na první, primitivní lidi, kteří neuměli ani používat nástroje, ani oheň.

Po nich pak prý zhruba 80,00 př.n.l. nastoupil člověk Neandrtálský, který učinil nevídaný a náhlý pokrok.  Naučil se oheň používat a vyvinul i pohřební obřady. Časná historie dněšního člověka prý podle archeologických nálezů začínás nástupem člověka Cromagnonského přibližně 50,000 let př.n.l. Dělíme ji na dobu kamenou, bronzovou a železnou. Během doby kamenné sbírali lidé nejrůznější plodiny a lovili mamuty, divoké koně a soby. S ústupem ledovců pak následovali ve stopách zvěře na sever, ale zemědělství a chov dobytka ještě neznali. Nicméně jejich podobenství na stěnách obývaných jeskyní dosvědčují jeho překvapivě vyspělé umění, zobrazující magické, lovecké rituály. Učené dohady nám pak tvrdí, že kolem 25,000 let př.n.l. překročily první asijské kočovné kmeny suchou nohou Beringovu úžinu a vstoupily na půdu Severní Ameriky.

Cizí páni ze Šwerty

Akakorská kronika, psaná historie mého lidu, začíná nultou hodinou, ve které nás opustili bohové. V tom čase se Ina, první princ Ugha Mongulala, rozhodl pořizovat záznam v pravdivém slově a jasném písmu. Proto je Akakorská kronika svědectvím minulosti nejstarších lidí světa, od počáteční, nulté hodiny, kdy nás naši bývalí páni opustili, až do dnešních dnů, kdy se bílý barbar snaží vyhladit náš národ. Jen ona vysvětluje odkaz našich praotců, jejich znalosti a moudrost, a popisuje prvopočátek časů, kdy byl můj národ prvním na tomto světadíle, kdy Veliká Řeka ještě plynula na obě strany, západní i východní, a kdy byla naše zem ještě plochá, a měkká jak beránčí hřbet. To vše je popsáno v naší kronice, psané minulosti mého národa, od nulté hodiny, která odpovídá roku 10,481 př.n.l. v kalendáři bílých barbarů.

A tohle příběhem jest a služebníků vyvolených minulostí. Zmatek jen na všehopočátku všeho vládl a jak zvěř lidé žili, rozumu nemaje ani znalostí, ani zákona a ani setí. Bez roucha nazí běhali a ani roušky bederní nenosili, by nahoty své nejsprostší sobě zakryli. Z přírody tajemství ničehož věděli a po dvou, či třech žili, jak náhoda sezdala je, a v jeskyních přebývali a ve skal puklinách.

Víme jen matně odkud se tito cizinci vzali a kdy k tomu přesně došlo nevíme už vůbec. Původ našich bývalých pánů obestírá závoj husté mlhy a nedokáží ji rozehnat ani vědomosti našich kněží. Podle tradice k tomu muselo dojít někdy kolem třech tisíc let před nultou hodinou, zhruba před patnácti tisíci lety dle kalendáře bílých barbarů. Oblohu náhle prořízly lodě a blyštěly se zlatem. Obrovské plameny ozářily pláně, země se otřásala, a přes kopce se valilo hromobití. Člověk se v pokorné úctě a obdivu sklonil před mocnými cizinci, kteří přišli zabrat Zemi.     

Cizinci nám řekli, že jejich domovem je Šwerta, svět jejich předků utopený v hlubinách vesmíru, odkud přišli sdílet své znalosti s jinými světy. Naši kněží říkají, že jejich domovská říše byla rozsáhlá a čítala mnoho planet, početných jako zrnka prachu na cestě. Také říkají, že oba světy, náš a svět našich bývalých pánů, se potkává každých šest tisíc let, a tehdy se k nám bozi vrací.

S příchodem neznámých návštěvníků nám nastal zlatý věk. Sto třicet rodin našich praotců sestoupilo na Zemi, aby  vysvobodili z temnot člověka, jehož bohové rozeznali jako svého bratra. Usadili potulné kmeny, dali jim spravedlivý podíl všeho jedlého a důsledně je učili svým zákonům, a to napříč tomu, že se jim mnozí bránili. Pro všechnu jejich práci a pro všechno jejich utrpení v zájmu dobra člověka, a pro vše, co nám přinesli a dali, je uctíváme jako světlonoše našeho světa. Naši nejzdatnější umělci vytesali jejich podoby do kamenných obrazů, jež na věky dosvědčují jejich skutečnou velikost a obdivuhodnou moc, a do dnešních dnů ukazují, jak naši bývalí páni vypadali.

Ve skutečnosti se cizinci ze Šwerty stěží lišili od člověka. Byli bílí, měli půvabná těla a jejich tváře věnčily havraní vlasy a bohatý plnovous. Stejně jako člověk byli bytostmi křehkými, z masa a krve, avšak v jednom se od nás naši praotcové viditelně lišili. Na rozdíl od nás končily jejich ruce i nohy šesti prsty. To s určitostí poukazovalo na jejich nadpozemský původ.

Kdo chápati bohů činů může jen se naučiti? Kdo skutkům jejich porozumět zvládne? Mocní dozajista byli a nesrozumitelní smrtelníku sprostému. Jak hvězdy po nebi tmavém putovali a přírody běh znali. Zákona nejvyššího, vesmírného vědomí vskutku měli. Rodin bohů bílých na sto a třicet na zem sestoupilo, by světla nám přinesly.

Vyvolené kmeny

Vzpomínám na ně v hlubokém smutku a se stínem na duši, a s těžkým srdcem vnímám neradostnou pravdu, že jsme nyní sami, opuštěni našimi bývalými pány. Jen jim vděčíme za vše, co známe a umíme. To oni vyvedli člověka z temnot na výsluní. Než přišli cizinci ze Šwerty, bloudili lidé světem jak ztracené děti a bez lásky v srdci hledali svůj neznámý domov. Sbírali kořeny, hlízy a divoké ovoce, žili v jeskyních a v dírách v zemi, a s druhými se přeli o loviště. Pak přišli bohové a ustanovili na Zemi nový pořádek. Naučili člověka obdělávat půdu a chovat dobytek, ukázali mu jak tkát látky a šít z nich oděvy, a rodinám a klanům přidělili trvalé domovy, aby se z nich vyvinuly celé kmeny.

 A tak kmenů úsvit života rozbřeskl se a všech mužů dohromady bohové si svolali, by spolu rokovali pak a uvažovali, a v konci rozhodnutí učinili. Z lidí těch všech pak sluhů vybrali si, by s nimi žili a vědomostí svých jim předávati mohli.

Bohové si pak vybrali rodiny, ze sestavili nový klan, a dali mu jméno Ugha Mongulala, jež v řeči bílých barbarů zamená “Sjednocené vyvolené rody”, a zpečetili jejich věčnou smlouvu pářením se s vytříděnými sluhy. Jen proto se lidé klanu Ugha Mongulala dodnes podobají svým nazpozemským předkům. Dosahují  vysokého vzrůstu, mají tváře s vystouplými lícními kostmi, ostrým, výrazným nosem, mandlovýma očima a muži i ženy mají modravě černý vlas. Od svých pánů se liší jen tím, že zatímco obyčejní smrtelníci májí jen pět prstů na nohou i na rukou, oni jich měli šest. Lidé kmene Ugha Mongulala jsou jedinnými na světadílu, kdo se honosí světlou kůží.

Přestože nám naši bývalí páni upřeli mnohá tajemství, poodhaluje minulost mého lidu i historii bohů. Cizinci ze Šwerty zde pak založili mohutnou říši. S jejich nadřazenými znalostmi a moudrostí jim nebylo zatěžko za pomoci jejich záhadných nástrojů měnit zemi podle jejich vlastních představ. Rozdělili ji, budovali cesty a kanály a osazovali zemi novými rostlinami, jež nikdo z lidí dříve neznal. Naučili naše předky, že zvíře je nejen lovnou kořistí, ale i užitečným vlastnictvím, nezbytným k odvrácení hladomoru. Trpělivě nám předávali vědomosti, bez nichž by člověk nemohl nikdy porozumět tajemstvím přírody.

Jen díky jejich moudrosti mohl klan Ugha Mongulala přežít po tisíce let, navzdory příšerným pohromám a všem ukrutným válkám. A tak, byvše vyvolenými služebníky svých bývalých pánů, rozhodoval klan Ugha Mongulala i o historii lidstva po 12,453 roků, jak je psáno v Akakorské kronice:

 Služebníků vyvolených rodům vymříti nebylo jest dáno. Těm, jež Ugha Mongulala zvou se, i nejhorší časy přežíti dopřáno vždy bylo. Běs vřavy válečné mnohých synů vzal jim, i pohrom návštěv nevídaných poznali, však ničeho sílu služebníků vyvolených rozdrtiti  mohlo, an potomky bohů jsou a pány Země zákonými bohy samými svěřeno jim bylo a jimi stali se.

Kamenná Říše

Akakorská kronika, psaná historie klanu Ugha Mongulala, začíná teprve s odchodem našich bývalých pánů, jenž určil nultou hodinu v našem prvním roce. V té době nařídil Ina, první princ lidu Ugha Mongulala, zapisovat všechny události v pravdivém slově a jasném písmu a v duchu nábožného obdivu služebníků bohů ke svým bývalým pánům. Avšak minulost vyvolených sluhů zasahuje daleko hlouběji, až do zlatého věku, kdy naši dávní praotcové ještě vládli nad svou říši sami. Z těch dob se dochovalo velmi málo svědectví. Sami bohové ustanovili tu mohutnou říši, ve které všechny kmeny vykonávaly přidělené úkoly. Klan Ugha Mongulala z nich pak stál na nejvýšší společenské příčce. Právě jeho lidu bohové darovali větší část svých znalostí a tím ho předurčili, aby se stal nadřazeným všem ostatním národům. Při svém odchodu v roce nula odkázali bohové svá města a své chrámy vyvoleným rodům a ty pak přetrvaly po 12,000 let.

Jen málo bílých barbarů kdy spatřilo Akakor, hlavní město mého lidu, a naše památky. Mí lidé uvěznili všechny bílé dobrodruhy a přistěhovalce, kteří kdy město objevili, avšak několika špaňalským vojákům, zajmutým bojovníky Ugha Mongulala, se přeci jen podařilo uniknout podzemními chodbami.

O třetí pevnosti Akahim se kronika zmiňuje až od roku 7315. Její historie je však pevně spjata s městem Akakor. Naši kněží také hovoří o první pevnosti Akanis, vybudované na úzké šíji v místě, kde se kdysi setkávaly dva oceány, v zemi dnes nazývané Mexiko.


Vlajka Akakoru

Naše hlavní město sedí ve vysokém horském údolí na rozhraní říší dnes nazývaných Peru a Brazílie. Ze třech stran je chráněno strmými stěnami hor, avšak na východní straně od něj povlovně klesá planina a ta se táhne až k liánové divočině velikého pralesa. Město obepíná vysoká, kamenná zeď se třinácti branami, natolik úzkými, že žádnou z nich neprojdou dva muži vedle sebe. Východní planinu navíc střeží kamenné věže, ze kterých vybraní bojovníci hlídají přístup k městu před našimi nepřáteli.

Akakor je uspořádán do obdélníků. Protínají jej dvě kolmé, hlavní ulice, orientované na čtyři hlavní vesmírné strany našich bohů, a ty město dělí na čtyři čtvrtě. Na náměstí hlavní křižovatky stojí Veliký Chrám Slunce a Brána Bohů, vytesaná z jednoho bloku kamene. Takové brány stojí ve všech městech zbudovaných našimi bývalými pány. Průčelí chrámu se dívá na východ a je ozdobeno symbolickými obrazy našich bývalých pánů. Nadpozemská bytost drží v každé ruce hůl s hlavou jaguára. Její postavu korunuje pokrývka hlavy se zvířecími motivy a ty zdobí i její oděv. Podivné písmo, které dokážou číst pouze naši kněží, vypráví o založení našeho města.

Veliký Chrám Slunce je nejvyšší ze staveb Akakoru a jeho zdi, postavené z dovedně tesaných kvádrů, jsou zvenčí bez výzdoby. Střechu má otevřenou, aby mohly paprsky vycházejícího slunce dopadnout na zlaté zrcadlo z dob našich pánů, připevněné v popředí. Kamenné sochy v životní velikosti hlídají obě strany jeho vstupu a vnitřní zdi pokrývají reliéfy. Veliká, kamenná truhla, zapuštěná v čelní stěně chrámu, přechovává první zákony našich bývalých pánů. Veliký Chrám Slunce obklopují obydlí našich kněží a jejich služebnictva, princův palác a kasárna. Budovy jsou obdélníkové a jsou postavené z tesaných bloků kamene. Střechy mají z trávových došků položených na překladech z bambusových stvolů.

Akakor byl v době panování našich bývalých pánů střediskem dalších dvaceti šesti kamených měst, zmiňovaných v naší kronice. Největšími byly Humbaya a Patite v zemi dnes zvané Bolivie, Emin na dolním toku Veliké Řeky a Cadira v horách země dneska zvané Venezuela. Avšak všechna tato města kompletně zničila první veliká pohroma třináct let po odchodu bohů. Mimo tato mocná města vybudovali naší dávní praotcové i tři svatá seskupení chrámů. Byly jimi Salazere na horním toku Veliké Řeky, Tiahuanaco na Velikém Jezeře a Manou na náhorní plošině na jihu.

Naši bývalí páni žili i zde, ale tato místa lidu Ugha Mongulala zapověděli. Středu každého z nich dominovala ohromná pyramida, na jejíž plošinu stoupalo široké schodiště, kde bohové pořádali nám neznámé obřady. Hlavní pyramidu obklopovaly malé pyramidy a všechny byly pospojované kolonádami. Opodál postavili na umělých pahorcích další budovy, nazdobené lesklými panely. Kněží nám říkají, že tato chrámová města bohů zářila v ranních paprscích slunce, jakoby stála v plameni, a zasněžené hory odrážely jejich záhadné světlo.

Z těchto posvátných míst bohů jsem viděl na vlastní oči pouze Salazere. Leží na jednom z přítoků Veliké Řeky, osm dní pěšího pochodu od města bílých barbarů Manaus. Jeho paláce a chrámy dnes naprosto mizí pod liánovou džunglí. Ční z ní pouze vrchol hlavní pyramidy, obrostlý hustým křovím a stromy. I zasvěcení se setkávají s nezdolatelnými obtížemi tento bývalý domov bohů navštívit. Obklopují ho hluboké močály území obývaného kmenem indiánů, kteří žijí v korunách stromů. Tito lidé se stáhli do neprostupných pralesů kolem Salazere po svém prvním setkání s bílými barbary. Tam dnes žijí ve stromoví jak opice a zabijí každého, kdo se odváží na jejich území vstoupit. Mě se to zdařilo jen proto, že kdysi byli tito lidé součástí Akakorské říše a dodnes znají a ctí naše tajná, poznávací znamení. Ta jsou také vyobrazena na kameni posledního stupně pyramidy pod její plošinou. Ačkoliv je ještě stále dovedeme napodobovat a používat, jejich význam dnes už nechápeme.

Význam chrámových měst našich bývalých pánů mému lidu také uniká. Jejich stavby však svědčí o jejich vyšších, prostým lidem nepochopitelných vědomostech. Bohům byly pyramidy nejen obydlím, ale i symboly života a smrti. Byly ztělesněním slunce, světla a života. Naši bývalí páni nás učili, že mezi životem a smrtí, bytím a nicotou, se vyskytuje místo, kde čas plyne jinak, a pyramidy jim sloužily ke spojení se s tímto druhým životem.

Podzemní obydlí

 Velikou znalostí páni naši oplývali a nepřekonatelná moudrost jejich byla. Vizi svou kopci i dolinami šířili, i na planinách, lesích i na mořích tak činili. Tvorové zázrační byli, jimž budoucnosti své zříti dáno bylo a pravda jim odhalena byla. Daleko viděli a urputná vůle jejich byla. Od základů Akanis vystavěli a Akakor i Akahim. Vskutku velkolepé tvoření jejich zdá se a úžasné jejich prostředky, co k práci své užívali, i způsob jímž vesmíru kouty čtyři a strany světa zaměřili. Všehomíra pány stali se a bytostmi nebe a země, co vesmíru cípy čtyři utvořili a čtyři jeho strany.

Akakor však nyní leží v ruinách, i veliká kamenná Brána Bohů leží rozvalena, a vnitřek Velikého Chrámu Slunce obrůstají liány. Na můj příkaz a v souladu s rozhodnutím nejvyšší rady a kněží, zničili před třemi lety válečníci Ugha Mongulala naše hlavní město. Zachovalé město by bílým barbarům vyzradilo naši přítomnost a proto jsme horní Akakor obětovali. Mí lidé pak zmizeli v podzemních městech, v posledním a nejcenějším daru od našich bohů. Máme jich třináct a všechny jsou skryté hluboko v útrobách hor, zvaných Andy.

Jejich sestava odráží seskupení Šwerty, domova našich praotců. Dolní Akakor je středem našeho podzemí a je vystavěn v gigantické, uměle vyhloubené prostoře. Jeho domy jsou uspořádané do kruhu a obehnané ozdobnou zdí, a i zde obklopují Veliký Chrám Slunce v jejich středu. Stejně jako horní Akakor je i dolní město rozděleno dvěma kolmými ulicemi a představuje čtyři cípy a čtyři strany světa. Všechny další cesty jsou souběžné s těmito dvěma. I dolní Veliký Chrám Slunce se tyčí nad obydlími kněží a jejich sluhů, nad princovým palácem i kasárnami válečníků, stejně jako nad skromnými domky obyčejných lidí kolem. Střed dolního chrámu střeží dvanáct vchodů do dvanácti podzemních chodeb, které se z Akakoru rozbíhají do ostatních podzemních měst. Mají šikmé stěny a plochý strop a projde jimi pět vzpřímených lidí v řadě. Putování do každého z ostatních měst trvá mnoho dní.

Půdorys dolního Akakoru:  1 Veliký Chrám Slunce, 2 princův palác, 3 obydlí kněží, 4 kasárna, 5 zbytek obyvatelstva, 6 palác stráží,
 7 trůní síň, 8 spojovací chodby, 9 Brána Bohů.

Dvanáct měst, Akakor, Budo, Kish, Boda, Gudi, Tanum, Sanga, Rino, Kos, Aman, Tata a Sikon jsou uměle osvětleny a světlo se mění tak, aby napodobovalo pohyb slunce. Jenom Mu, třinácté a nejmenší město, má šachty dosahující až na povrch a ohromné stříbrné zrcadlo na něj odráží sluneční paprsky. Všechna podzemní města jsou protkána vodními kanály. Ty přivádějí vodu z hor zásobují malými rozvody jednotlivé budovy a domy. Vchody s povrchu jsou pečlivě zamaskovány a v případě nouze lze podzemní sídliště zatarasit před vnějším světem těžkými, pohyblivými, kamennými branami.

Půdorys horního Akakoru: 1 Veliký Chrám Slunce, 2 princův palác, 3 stráže a vládní úřady,
 4 válečníci, 5 škola, 6 kněží, 7 služebnictvo, 8 občané, 9 pole.

O stavbě dolního Akakoru nevíme nic. Jeho historie se ztratila v temnotách pradávných věků. Ani německým vojákům, kteří se usadili s naším lidem, se nepodařilo jeho tajemství rozluštit. Celá léta měřili podzemní dílo bohů, prozkoumávali spleť tunelů a pátrali po zdroji světla a vzduchu k dýchání, ale bezúspěšně. Naši dávní páni postavili podzemní obydlí podle jejich vlastních plánů a zákonitostí, které nám zůstaly navždy utajeny. Odsud pak vládli jejich mamutí říši, čítající 362 miliónů lidí, jak je napsáno v Akakorské kronice:

 

 

A bohové z Akakoru vládli, nad lidmi i zemí panovali. Lodí letu ptačího rychlejší měli, jež cílů svých bez plachet a vessel dostihly, lodí, co dnem i nocí pluly. Kameny čarovnými svými pak do dáli hleděli a měst, řek, hor i jezer v nich viděli, i všeho co na zemi, či na nebi se dálo, neb v kamenech jejich vše se zračilo. Však příbytek podzemní jejich nejnádhernějším ze všeho jest a sluhům svým vyvoleným jej bohové přenechali, dar to jejich poslední, neb krve jedné páni naši dávní byli a ze stejných otců pocházeli.

Po tisíce let chránily podzemní sídliště klan Ugha Mongulala před jeho nepřáteli a obstály i ve dvou pozemských pohromách. Útoky divokých kmenů se rozbíjely o jejich brány a nyní mí lidé očekávají v jejich nitru příchod bílých barbarů, kteří se jako mravenci blíží po Veliké Řece v nespočetném množství. Naši kněží předpověděli, že neodvratně objeví i Akakor a v jeho rozvalinách spatří zrcadlení sebe samých. Pak se kruh uzavře.

 

  1. Nultá hodina
    10,481 – 10,468 př.n.l.

Stará indická legenda Mahabhrata vypráví o zápase bohů s Titány o nadvládu nad Zemí. Podle Plata dosáhla Atlantida v této době svého vrcholu. Německo-bolivijský vědec Posnansky je přesvědčen o  dávné existenci obrovské říše v oblasti bolivijského města trosek, Tiahuanaca. Podle historiků a národozpytců došlo ke hlavnímu rasovému rozdělení homo sapiens během poslední doby ledové, kolem roku 13,000 př.n.l., na asiaty v Asii, negroidy v Africe a indo-germány v Evropě. Hlavní evropská osídlení se nacházejí v pobřežních oblastech. Archeologické nálezy v Altamiře (Brazílie) a Amazonii poprvé potvrdily dávnou přítomnost člověka na jihoamerickém kontinentě. 

Odchod bývalých pánů

Historie mého lidu, zaznamenaná v Akakorské kronice, se nyní chýlí ke svému konci. Kněží říkají, že náš čas se brzy naplní a zbývá nám už jen několik měsíců. Pak se naplní osud Ugha Mongulala. Dívám-li se na zoufalství a zbědovanost mého lidu, nemohu než věřit jejich proroctví. Bílí barbaři pronikají stále hlouběji na naše území. Valí se na nás ze dvou stran jak lesní požáry, hnané divokými větry, z východu i ze západu, a zastírají naši zem jako temný mrak, aby se jí zmocnili. Ale pokud by bílí barbaři jen trochu přemýšleli, zjistili by, že nikdo z nás si nemůže vzít, co mu nepatří. Pak by pochopili, že bůh nám dal všem jeden veliký domov ke sdílení a potěšení. Jenže bílí barbaři chtějí vše pro sebe a nikoho jiného. Jejich srdce se nepozastaví ani nad jejich nejhoršími skutky. Proto nám indiánům nezbývá než ustoupit a doufat, že se naši bývalí páni vrátí, jak je to napsáno v naší kronice, v pravdivém slově a jasném písmu:

V ten den, kdy bohové Zemi opustili, Inu si povolali a poselství své mu předali, nejdůvěrnějšímu ze sluhů svých: “Ino, v domov náš zpět se navracíme. Moudrost svou předali jsme vám a rádci dobrými vám byli. Nyní zpět ke svým lodě naše zamíří. Úloha naše skončena zde jest a skončeny naši dnové na zemi. Budiž dáno vám a ve vzpomínce paměti věčné dnů našich udržíte, an bratry jsme, krve jedné a synové otce jedinného. Nejhůře až bude vám, my navrátíme se. Však nyní rodů klanu svého svolej, námi vyvoleného, a do měst podzemních je veď, a lidu svého před pohromy běsem ohraň, an příchodu jejího čas se k naplnění chýlí.”

Tak zazněla jejich slova. Takto promluvili během loučení a Ina viděl jejich lodě stoupat do nebes, uprostřed ohně a hromového burácení. Zmizeli za hřebeny Akakorských hor a jen Inovi dopřáli, aby se s nimi rozloučil. Ale bozi po sobě zůstavili jejich moudrost a znalosti a náš lid je uctívá jako svaté do dnešních dnů. Ina pak svolal stařešiny lidu na sněm a sdělil jim poslední příkaz bohů. Pak Ina poručil počítat čas od tohoto památného dne, k věčné vzpomínce na odchod božských pánů. Toto je psaná historie vyvolených služebníků, Akakorská kronika.   

Bohové opustili nás i Zemi v nulté hodině (10,481 př.n.l.) a pověřili nás započetím naší vlastní kapitoly v historii Země. V tom čase však netušil ani Ina, nejdůvěrnější sluha a první princ národa Ugha Mongulala, jak hrůzostrašné budou události, které měly přijít. Naši bývalí páni svým odchodem vyděsili můj národ k smrti a ochromili jeho vůli. Srdce vyvolených služebníků drásalo už jen pomyšlení na bohy a vlastní samotu.

Do prázdné nebes modře okem zaslzeným hleděli, však lodě zlaté nevracely se, ni lísteček stromu pohnouti se jal, a klid jen a ticho v klenbě převysoké vládlo a tak i na zemi.

Řeč bohů

Slovo “Ugha” znamená v řeči bílých barbarů “sloučené”, slovo “mongu” znamená “vyvolené” a slovo “lala” znamená “rody”. Ugha Mongulala jsou tedy Sloučené Vyvolené Rody. Po odchodu našich pánů nám nastalo nové období. Říši, jejíž hranice od sebe dělilo mnoho měsíců cesty, již nevládli svrchovaní bohové. Nastoupil po nich klan Ugha Mongulala, aby nyní vládl povodí Veliké Řeky mezi dvěma oceány, východním a západním, a od nízké pahorkatiny na severu po rozlehlé jižní planiny. Národ vyvolených čítal dva milióny a vládl říši s 362 milióny obyvatel, porobených našimi bývalymi pány v průběhu minulých tisíciletí. Ugha Mongulala spravovaly dvacet šest měst, mohutná hraniční opevnění a podzemní města bohů. Dle výslovných příkazů jejich praotců však nesměli vstoupit do tří chrámovych celků Salazere, Manoa a Tiahuanaco. Inu, prvního prince Ugha Mongulala, očekávaly nadlidské úkoly.

O krátkém období ,následujícím odchod bohů, vím jen několik útržků. První veliká pohroma, jako duněním pohřebních bubnů, přehlušila těch prvních třináct let samostatnosti mého lidu. Kněží nám říkají, že Ina vládl největší říši, na kterou kdy svítilo slunce. Vedl ji klan Ugha Mongulala a ten dohlížel i na dodržování zákonů. Jeho válečníci chránili hranice proti nájezdům divokých kmenů a v jejich područí se nacházelo třista šedesát miliónů připojených. Ti však po první veliké pohromě povstali proti nadvládě Ugha Mongulala, zřekli se odkazu bohů, a brzy zapoměli i jejich jazyk a písmo, načež naprosto zpustly a zdivočely.

Quechua, jak bílí barbaři nazývají náš jazyk, používá jednoduchá a výstižná slova, jež zcela postačují k popisu všech zázraků přírody. Avšak ani Inkové neznali písmo bohů. To se skládá se z 1400 znaků, jejichž různý význam určuje slovosled. Po příjezdu prvních německých vojáků v roce 1942, podle kalendáře bílých barbarů, začali kněží zaznamenávat události i písmem klanu. Jazyk, úcta ke starcům, služba společnému blahobytu a respektování prince jsou našimy nejdůležitějšími zásadami, dochovanýmy z doby před první velikou pohromou. Dokládají, že deset tisíc let historie mého lidu mělo jen jeden cíl, a to zachování dědictví našich bývalých pánů.

 

Zlá, nebeská znamení

Podivná znamení oblohu mařila. Zkalené příšeří tvář země zakrylo. Ač slunci ještě stále svítit možno bylo, mlhy šedivé, všepřítomné a neproniknutelné, dni světla upíraly. Úkazů prazáhadných v nebesích se dálo, jak valouny kalné hvězdy světlo své rozdávaly, páry jedové přes kopce se táhly a nad pahorky, a puch pekelný ve větvoví stromů dlel. Slunce purpurové dráhu černou překřížilo, černá a rudá, kouty světa všechny v šarlatu hávu temném posmutněly.

První veliká pohroma postihla životy mého lidu a naprosto změnila tvářnost Země. Kdo jen si dnes umí představit, co nás tenkrát postihlo, ve třináctém roce po odchodu našich bývalých pánů. Dopadla na nás strašlivá rána a naše kronika svědčí o jejím děsu.

Z oblohy slunce zmizelo jasné, odplula i Luna a hvězdy ztratily se. Život náš pozemský zmatek a tma teď chlemstá a hrůzou služebníci vyvolení klepou se. Úděsem se krčí, an zjevení nikdy nevídaná nad hlavami jejich se ženou. Smůlou plamennou nebesa pláčou a hladomor zoufalý z příšeří soumraku toho nadešel všem. Bratr bratra svého zabíjel a syn otce vraždil, a svědectví bohů lidé nepoměli. Tak časy krvavé na Zemi se snesly a tak vypadaly.

K čemu to jen došlo v době, kdy nás bohové opustili? Kdo způsobil to běsnění živlů, jež uvrhlo můj lid zpět do temnot na dalších šest tisíc let? Naši kněží jsou opět schopni vyložit ty ničivé události. Říkají, že v období před nultou hodinou žil na Zemi ještě jeden národ bohů, a ten se choval nepřátelsky k našim bývalým pánům. Podle vyobrazení na Velikém Chrámu Slunce v Akakoru sice připomínali tito tvorové lidi, avšak byli chlupatí a narudlé kůže. Stejně jako lidé měli pět prstů na rukou i na nohou, avšak z jejich ramen vyrůstaly hlavy hadů, tygrů, sokolů a dalších zvířat. Naši kněží tvrdí, že tito bohové taktéž vládli ohromné říši. I jejich znalosti daleko převyšovaly vědomosti lidí a vyrovnali se jimi našim bývalým pánům. Dvě rasy bohů, zobrazené na stěnách Velikého Chrámu Slunce v Akakoru, se začaly přít. To bohové spálili svět slunečním žárem ve své snaze vyrvat moc nad světem z rukou těch druhých. Pustili se do kolosální války dvou planet, která uvrhla můj lid do zkázy. Nicméně, prozíravost našich bohů poprvé zachránila klan Ugha Mongulala. Ina nezapoměl na jejich poslední slova o nadcházející zkáze a přikázal svému lidu se uchýlit do podzemních měst.

I shromáždili se lidu kmeti a Iny příkazu následovali. “Jak ochrániti můžeme se jen? Znamení hrozbu v sobě ukrývají. Bohů povely poslechněme a v úkryt hluboký pohněmež se. Není snad úvahy naší národu celému zadost? Ni dvou, ni jednoho by mělo chyběti.”  Tak starci ctihodní promluvili a tak se usnesli. I shromáždily se lidí spousty a překročili oni řek, v údolí hluboká sestoupili a je překonali, a cíle pouti své se dobrali, kde cesty čtyři pomezi domů pánů bývalých se kříží, by hor lůna ochrany našli.

Toto je příběh z Akakorské kroniky. Jak Ina řekl, tak se i stalo, a klan Ugha Mongulala se s důvěrou ve slib svých bohů přemístil do dolního Akakoru, aby se spasil před nadcházejícím dopuštěním. Zde pak setrvaly všechny jejich rody dokud se země opět nezklidnila, jako se pták schová za kámen před přicházející bouří. Ugha Mongulala se před tím neštěstím zachránili, protože důvěřovali svým praotcům. 

 

 

První veliká Pohroma

Třináctý rok, 10,468 př.n.l. v kalendáři bílých barbarů, se stal osudovým rokem v dávné minulosti mého lidu. Poté, co se jeho lidé uchýlili do podzemních sídlišť, navštívila zemi nejstrašnější rána, jakou si kdo pamatuje, dokonce ještě horší, než byla druhá pohroma o šest tisíc let později, kdy vody Veliké Řeky plynuly na opačnou stranu. První veliká pohroma zničila říši našich bývalých pánů a přinesla smrt miliónům lidí.

A toto svědectví smrti jest. “Co jen na Zemi stalo se? Kdo třasu jejího jen přivodil? Kdo hvězd chrámu nebeského v tanci rozdivočil? Kdo vodám ze skal holých prýštiti jen dal? Ránami nespočetnými hlav lidí pukalo, a svízele mnohé jejich byly. Zima ukrutná nejdříve se snesla a vítr mrazivý po krajině dul. Pak vedro úporné sežehlo vší zemi a dechem vlastním se lidé pálili. Zvěř v hrůze prchala a prchali i lidé, zoufale, bezhlavě, tam a sem. Na stromy vysoké drápati se chtěli, však stormy se klátící shazovaly jich. Úkrytu jeskyní hledali sobě, však stropy třaslavé jich živých pohřbívaly. Co bylo jest dolní to vzhůru vymrštěno, a co horním bývalo, do hlubin propadlo se. Předlouho Země útroby praštěly a hněvem bohů i úkryt náš se zmítal.

První zmínka o tvaru našeho světadílu před první pohromou pochází až z období po odchodu našich bývalých pánů. Před ní se od své dnešní podoby podstatně lišil. Byl také podstatně chladnější, pravidelně pršelo, a obbdobí deště a sucha byly výraznější. V té době zde ještě nerostly dnešní rozsáhlé lesy a Veliká Řeka byla nejen menší, ale plynula na obě strany do obou oceánů. Svými přítoky byla spojena s obrovským jezerem (Titicaca), na jehož jižním břehu postavili bohové své svaté město Tiahuanaco.

První veliká pohroma přetvořila povrch zemský a dala mu jiný tvar. Změnily se výšky hor i toky řek a změnila i sílu slunce. Zaplavila světadíly, vody Velikého Jezera (Titicaca) odplynuly zpět do obou oceánů a Velikou Řeku rozdělilo nové pohoří. Ta nyní bystře plyne jenom na východ a její břehy obrostla nesmírná džungle. Východní část říše pak zachvátilo dusné horko a na západě lidé mrzli ve velikých výškách, protože zde ze země vyhřezly gigantické hory. Tato veliká pohroma napáchala obludné škody, přesně tak, jak nám předpověděli naši bývalí páni.

Naprosto totéž se stane i v budoucnosti a další, třetí veliká pohroma, postihne Zemi tak, jak to naši kněží vypočítali z pohybu hvězd, jelikož lidská historie následuje předurčenou cestu. Vše se opakuje, vše se vrací v kruzích, a jeden takový koloběh trvá šest tisíc let. Tomuto pravidlu nás naučili naši bývalí páni. A opět, dalších šest tisíc let již uplynulo od té poslední, druhé veliké pohromy. Navíc je tomu opět šest tisíc let, co nás bozi opustili podruhé. Na nebi se znovu objevují znamení prokletí, zvěř prchá v panice a propukají války. Zákony našich praotců pozbývají na váze a upadají v opovržení. Zatímco bílí barbaři ničí vztah mezi lidmi a přírodou z hrubé povýšenosti, naplňuje se osud lidstva. Lidé Ugha Mongulala ví, že konec se blíží. Vědí to a očekávají ho v pokoře, neb oni stále ještě věří v odkaz svých bývalých pánů. S obrazem bohů vtisknutým hluboko do svých srdcí následují ve šlépějích těch, kdo jsou stejné krve a kdo jsou ze stejného otce.  

 

 

  1. Období temnot
    10,468 – 3166 př.n.l.

Německo-bolivijský vědec Posnansky odhaduje, že Tiahuanaco bylo zničeno kolem roku 10,000 př.n.l. Geologové hovoří o nesmírných změnách podnebí, které snad mohl přinést posun zemské osy. Neolit započal kolem roku 5,000 př.n.l., zaznamenal důležité kulturní novoty a přidal dalekosáhlé ekonomické změny přechodu na zemědělství a na produktivní hospodářské metody. Neolitický člověk již pěstoval divoké obilniny a choval ovce, kozy a prasata. Veliké rodiny se usadily ve vsích a později i v opevněných městech. Mezi roky 8,000 a 6,000 př.n.l. bylo Jericho považováno za předchůdce vysokých, městských kultur, ačkoliv se někteří egyptologové domnívají, že údolí Nilu dalo vznik ještě starší civilizaci. Archeologické nálezy v Eridu a Uruku poukazují na stavby prvních posvátných budov a zde byly také nalezeny nejstarší písemné záznamy ryté na hliněných tabulkách. Slovo a fonetické znaky pak nahradily primitivní obrázkové písmo. U všech těchto národů se také setkáváme se značnou péčí o pozůstatky mrtvých. Bible pak nejspíše kolem roku 3,000 př.n.l. popisuje potopu světa, vysvětlovanou historiky jako  sérii menších, a celkem běžných, ničivých povodní a sopečných erupcí. Jižní Ameriku prý i nadále osidlují vlny přistěhovalců z Asie.

Pád říše

Bílí barbaři jsou vskutku mocní lidé. Vládnou zemi i nebesům a současně jsou ptákem, červem i koněm. Myslí si, že vidí světlo, avšak žijí ve tmách a jsou zlí. Nejhorší na tom je, že popírají i vlastního boha, sami se na něj povyšují a nutí nás uvěřit, že jsou pány světa. Avšak bohové stojí vysoko nad nimi a jsou daleko schopnější, než všichni bílí barbaři dohromady. Stále ještě jsou to oni, kdo rozhodují, kteří z nás budou žít a kteří z nás zemřou a kdy. Oheň, voda a slunce ještě stále slouží především jejich cílům, protože bohové si svá tajemství nenechají vzít. Naši kněží tvrdí, že sešlou na lidstvo rozsudek, jenž osvobodí bílé barbary od jha jejich omylů. Bude dlouho a vytrvale pršet a déšť odplaví stíny jejich srdcí. Vody vystoupí do závratných výšek a spláchnou je i s jejich neřestmi a chtíčem moci a bohatství, zrovna tak, jak se již před tisíci lety jednou stalo, a jak je zapsáno v naší kronice, v poctivých slovech a jasném písmu:

 Měsíců tří přešlo, třikrát tří lun uplynulo, vody rozdělily se a opět ztichla zem. Hory převysoké za sluncem vzepjaly se a koryt nových potoky si našly a mezi vrchy narostlé schovaly se. Služebníci vyvolení, když ze sídla svého podzemního vyšli, tvář země obezřeli. Ta k nepoznání byla a žal jejich konce nedobral se. Ke slunci tváří svojich teskně zvedli, a planin známých a kopců hledali, a řek a jezer oko  marně čekalo. Jen pravdu krutou zřeli vůkol sebe a zkázu neúnosnou. I svolal Ina stařešinů radu a rody vyvolené darů shromáždily, šperky a med, a kadidlo v oběť přinesly, by bozi jejich zpět se navrátili a jim pomohli. Však báně nebeská slepě shůry civěla jim vstříc a tak stalo se, že Jaguára černého divá doba přišla, temná, čas krve prolité a věk předlouhý, a  vše, co bývalo, vniveč obrátila. A tak pouto pánů bývalých a služebníků vyvolených přeťato bylo a vláda násilí a smrti zachvátila kraj.                          

Věk krve mezi rokem 13 a rokem 7315 je tou nejtemnější kapitolou v minulosti mého lidu. Akakorská kronika však o těchto událostech mlčí. Chybí v ní tisíce let záznamů a i ústní tradice, prodchnutá temnými věštbami, je na slovo skoupá.

Doby to strašné vládly navůkol, když jaguár divoký mezi rody vtrhl a z masa lidského nenasytně hltal. Vyvolených sluhů kostí na prach drtil a hlav jejich poddaných od trupu oderval, a prokletí všeliké si na zem naši lehlo.

Po první veliké pohromě se říše nacházela v naprosto zuboženém stavu. Podzemní města bývalých pánů sice vystála obrovské sesuny půdy a třináct měst zůstalo beze škod, avšak mnoho chodeb směřujících do pohraničíní se místy sesulo a byly zablokovány, a jejich záhadné světlo vyhaslo jako když vítr sfoukne svíci. Třiadvacet horních měst zmizelo v nebetyčné povodni a posvátná města kraje Salazere, Tiahuanaco a Manoa ležely v sutinách, zničeny hrozným hněvem bohů. Vyslali jsme na průzkum stopaře jen aby shledali, že přežilo pouze několik našich připojených kmenů. Hnány hladem opustily svá bývalá území, pronikly na půdu Ugha Mongulala a s nimi přicházela smrt a pustošení. Zoufalství, úzkost a bída, postihla celou říši. Vypukly hořké boje o zbytky úrodné půdy a kralování vyvolených rodů vzalo za své.

A tak konec neslavný říše naší nastal, an soudnost veškerou lidé ztratili. Krajinou po čtyřech bloumali svojich a ve strachu ubohém po těle svém se chvěli. Životy jejich z nich v duše zmatku prchly a v jejich bezmoci. Jako zvěř divá napadali lidi a jeden druhého z hladu mordoval.  Přestrašlivá vskutku doba tato byla.

Příšerný věk mezi první a druhou pohromou, od roku 10,468 až do roku 3166 př.n.l. podle kalendáře bílých barbarů, přivedl můj lid na pokraj vymření. Dříve podmaněné a nyní zdivočelé kmeny, jež bývaly před první pohromou součástí říše Ugha Mongulala, založily svá vlastní království. Porazily armádu Ugha Mongulala a v našem roce 4130 zahnaly můj lid ažk bránám Akakoru. Zdivočelé kmeny pak vytvořily unii a jejich vůdci si řekli: “Jak jen se můžeme vypořádat s našimi bývalými vládci? Jsou stále ještě vskutku tak mocnou silou?” I svolali sněm a rokovali: “Nastražme léčku a do jednoho je pozabíjejme. Není nás snad hodně? Není nás snad dost na to, abychom je vyhladili?” Všechny jejich kmeny se pak vyzbrojily a jejich válečníci se shromáždili v nepřehledném počtu. Jejich vojsko se rozprostíralo dál, než kam až oko dohlédlo a jejich vůdci chtěli zaútočit na Akakor. Pochodovali na nás šiky jejich válečníků a hlavně chtěli zabít Umu, našeho prince. Vyvolení služebníci se však také chopili zbraní. Seřadili své voje na vrcholu hory Akai a čekali. Zatímco se blížily kmeny zdivočelých, semkly se všechny vyvolené rody kolem Umy. A oni přišli. Vyrazili do útoku s luky a šípy a s válečným povykem. Dodávali si kuráž válečnými zpěvy, vyli a hvízdali na prsty a když bylo po všem, vtrhli do Akakoru.

Zde se Akakorská kronika odmlčela. Naši kněží praví, že Ugha Mongulala ztratily bitvu a Uma padl. Ti, co přežili, se uchýlili do podzemí. Porážka na osudové hoře Akai představuje veliký pád a neštěstí mého lidu. Stejně jako bílí barbaři, kteří popírají bohy a žijí v domnění, že stojí nade všemi zákony, ponížily zdivočelé kmeny klan Ugha Mongulala neskutečným způsobem. Ve zmatku z této nepochopitelné událostí začali vyvolení služebníci vzývat duše stromů a kamenů, a dokonce i obětovat zvířata a lidi. Pak se dopustili toho nejostudnějšího zločinu za deset tisíc let svého bytí.

Poté, co Uma padl v boji proti zdivočelým kmenům, odmítl nejvyšší kněží jeho synu, Hananovi, přístup na svatá území bohů. Vypověděl ho a sám se zmocnil moci. Proti zákonům bohů a v naprosté neúctě k praotcům nastolil svou vlastní vládu a činil, jak sám uznal za vhodné. Tak vrcholilo období krve, věk panování nezkrotného Jaguára.

Proč si musel můj lid vytrpět takové zločiny? Jak to, že starší rodů připustili takovou zlovůli nejvyššího z kněží? Je jen jedno vysvětlení. Po odchodu bohů si byli jen jistí lidé vědomi moudrosti bývalých pánů. Kněží již nepředávali své znalosti všem a učili pravdy našich praotců pouze ten nejbližší, důvěrný okruh vyvolených. Zatímco mizelo obecné povědomí svatého odkazu, rostla jejich síla a moc. Kněží pak všemocně a beztrestně vládli nad lidem Ugha Mongulala po tisíce let. Takto mluví naši předkové a musí to tak být, protože jen pravda přetrvá v paměti člověka po dlouhé věky.

Druhá pohroma

Hrůzné je to vyprávění a ukrutná to pravda. Vyvolení služebníci nadále přebývali v domech bohů, po stovky let, po tisíce. Jejich nejsvětější dědictví leželo v zapomění, stejně jako i znalost jeho znaků. Služebníci zradili vlastní dohodu s bohy, žili v lesích naprosto bez zábran jako divá zvěř a běhali po čtyřech, a páchali zločiny za bílého dne.

 A nešťastní bohové shůry shlížejíce, žalem se srdce jejich plnila nad zlovolností tou lidskou. I uradili se bozi: “Ztrestáme lidí těch a plémě jeho z povrchu zemského smeteme, člověka mizerného i s dobytkem jeho i se zvěří divou, i červa co v zemi vrtá se a ptáky nebeské, an odkazu našemu zpronevěřili se.” I počali bohové dílo své, ničivé, jak na sněmu svém se dohodli. Hvězdu přemocnou na Zemi seslali, chvostem svým rudým stírat nebesa. Ohňů tisíce slunce zářivějších na Zemi roje seslali a soud jejich převeliký a přestrašný se konal. Třinácte lun déšť valil se shůry a vody mořské stoupaly, pozpátku k pramenům řeky rozběhly se, a Řeka Veliká poztrácela stran. I v záplavě bezbřehé tonuli lidé a tonula zvěř i oblaků ptáci, až všichni utonuli.

Ugha Mongulala přežili i druhou velikou pohromu v psané historii lidstva. Chránění v podzemích příbytcích svých bývalých pánů, sledovali v němém úžasu další zkázu země. Ačkoliv vyvolení služebníci věděli, že nenesli zodpovědnost za první pohromu, vinili teď jeden druhého ze všech hříchů a z této příšerné pohromy. Vypukly sváry a rozboje a dolní Akakor zachvátila občanská válka. Mí lidé by se byli sami vymlátili do posledního, nestát se to, co už dávno leželo psané v proroctvích kněží. V nouzi nejvyšší se vrátili naši bývalí páni.

Jejich návrat započal novou éru v historii Ugha Mongulala a druhou knihu Akakorské kroniky. První kniha končí skutky Maduse, odvážného bojovníka z lidu Ugha Mongulala, jenž ani v hodině nejtěžší neztratil víru v odkaz bohů, jak je zapsáno v kronice:

Neváhal Madus na cestu se dáti, k povrchu zemskému vyrazil a šel. Bál se ni vody, ni bouře přeukrutné a vzhůru dál stoupal a potom vyšel ven. Úžas pak vypoulil oko jeho jasné, neb pohled jeho na spoušt vodní pad, avšak ni stébla, ni živáčka on spatřil. Jenom zvěř zděšená, v šílenství a strachu, zmateně pobíhá sem a zase tam, a kroužili ptáci nad plání vodstev vzdutých, nad mořem nekonečným, kam oko dohlédlo, než únava křídel jejich ochromila, by do něj padli a zahynuli v něm. Vida spoušť hroznou, Madus zkroušen hledí, až srdce statečné se hněvem vzbouřilo, a z potopy bahna pařez jal se rváti a stromů plavených sbírati se jal, by voru pevného na vodě svázat mohl, a zvěři a ptákům život zachoval. Samce a samici nabral od každého, dvé z hadů a opic a jaguárů pár, tapíry dva, dvé kanců a lam po dvou, a krysy a kachny a dva sokoly. I zvedaly vody prám jeho k nebi, až na horu Akai ho hnaly osudnou. Tam nechal Madus zvěři volnost její a ptákům do větru poručil se vznést. Když po lunách třinácte vody propadly s,e a slunce přejasné mračny prohlédlo, zpět v Akakor chvátal Madus přeudatný, a věku krve konce zvěstoval, věku předlouhého, doby krvavé a času strašlivého, jenž národ náš ve skrytu překonal. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.