Posted on Napsat komentář

Větrný mlýn na vodu

Australský důchodce si nechává patentovat větrem poháněný přístroj, který dokáže „vydojit“ ze vzduchu vodu. Odborníci se k zařízení staví skepticky.

Celková potřeba vody, kterou lidstvo potřebuje, je jen zlomkem toho co se jí nachází v atmosféře.

Doktor Max Whisson je penzionovaný specialista na zdravotnickou techniku. Tvrdí, že vymyslel vysoce účinnou turbínu, která je schopná pohánět chladící zařízení, které zkondenzuje vzdušnou vlhkost. Dobře se to poslouchá, protože atmosféra obsahuje velké množství vody a její zásoba je znova nahrazena každých několik hodin. To znamená, že kdyby zařízení bylo funkční, tak případné získávání vody ze vzduchu by nenarušovalo životní prostředí. Šlo by tak vodu získávat i v místech, kde je jí málo a vzdušná vlhkost je nízká.

Prof. John Reizes z University of New South Wales je k patentu Maxe Whissona skeptický.

Whisson tvrdí, že jeho přístroj, který by zabíral plochu o rozměrech 4 čtvereční metry, bude schopen „vytáhnout“ ze vzduchu až 7 500 litrů vody za den. V jeho návrhu má vlhký vzduch vstupovat do systému, kde je zchlazen poklesem tlaku za lopatkami turbíny. Chladný vzduch má vstupovat do komory opatřené kovovými deskami pokrytými vodu odpuzujícím nátěrem. Po něm by kapičky vody měly neustále stékat do kolektoru. Podrobnou technickou dokumentaci Whisson nezveřejnil. Inženýři, kteří se k této možnosti získávání vody byli ochotni vyjádřit, jsou skeptičtí.

Tak například profesor John Reizes z University of New South Wales to komentoval slovy, že vynálezce enormně přeceňuje kapacitu svého přístroje a že se dívá na problém růžovými brýlemi. Dokud prý ale nepostaví alespoň jeden exemplář, nelze hovořit o tom, že se mu podařilo vyřešit všechny problémy s tím spojené.

Schema zařízení, které si Whisson nechává patentovat a které by mělo ze vzduchu získávat vodu bez jakékoli potřeby dodatečného zdroje energie. (Max Whisson)

Zatímco profesor Reizes, který je specialistou na přestup tepla, je k věci zdrženlivý a argumentuje zádrhelem potřeby velkého množství energie, autor zase tvrdí, že si toho je dobře vědom. Reizes jako hlavní problém vidí to, že stávající turbíny dokáží využít za optimálních podmínek jen 30% energie a že to nebude stačit. Inovátor Whisson si věří natolik, že si zařízení nechává patentovat

Je inovátor blázen?
I když v popisu činnosti, kterou autor mediím poskytl toho moc není, náčrtek toho o funkci také moc nevypovídá, přesto se nám zdá, že to nemusí být zase až taková hloupost, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Je pravděpodobné, že v celém zařízení hraje roli zařízení, které se nazývá vírová trubice (Vortex Tube). Objevil jí úplně náhodou mladý francouzský fyzik Georges Ranque v roce 1928. O dvanáct let později se tímto jevem zabýval v USA Rudolf Hilsch. Ale i po druhém jejím znovuobjevení, bylo toto zařízení zase odloženo a prakticky zapomenuto. Nedařilo se pro něj najít praktické upotřebení. Teď je tomu jinak. S vírovými trubicemi se roztrhl pytel. Řeší tisíce průmyslových problémů od chlazení vrtáků (místo oleje), přes vysoušení lepidel při vazbě knih,… Výhodou zařízení je to, že ke svému provozu nic nepotřebuje. Jako zdroj k výrobě tepla i chladu mu stačí stlačený vzduch.

Vírová trubice

Princip vírové trubice objevil francouzský student v roce 1928. S její pomocí lze teplý vzduch ochladit až na -46 stupňů Celsia.

Vírová trubice upravuje obyčejný stlačený vzduch do dvou vzduchových proudů, jednoho horkého a druhého studeného. Dokáže to bez pohyblivých částí, bez elektrické energie a bez freonu. Vírové trubice mohou nahradit jiný druh chlazení až do výkonu 1758 W, nebo mohou udržovat teploty v rozsahu -46 0C až +100 0C. Vše pouze za použití filtrovaného stlačeného vzduchu o teplotě 20 stupňů Celsia a tlaku 6.9 barů.

Pokud Whissonův větrný mlýn je založen na vírové trubici, potom mu opravdu stačí, aby jeho větrná turbína dodala do systému dostatek stlačeného vzduchu. Jeho prostřednictvím si získá chlad, který mu vodní páru obsaženou ve vzduchu zkondenzuje.

Princip
Stlačený vzduch vstupuje do tangenciálně vrtaného stacionárního generátoru (komůrky). V této části se vzduch pohybuje až rychlostí zvuku. Vzduch to nutí rotovat trubicí podél vnitřní stěny směrem k horké výstupní trysce přitom je rychlost jeho rotace až 1.000.000 ot./min. Část tohoto vzduchu vystupuje přes jehlový ventil jako horký vzduch. Zbývající vzduch v trubici je tlačen zpět středem proudu vzduchu, kde také rotuje, ale pomaleji. Vnitřní pomaleji se pohybující sloupec vzduchu přenechává teplo vnějšímu rychleji se pohybujícímu sloupci vzduchu. Pomaleji se pohybující vzduch prochází středem vystupuje ven studenou tryskou. Na výstupu studeného vzduchu je až -46 OC.

Množství a teplota studeného nebo horkého vzduchu vyráběného vírovou trubicí lze řídit ventilem na horké vzduchové trysce.

Mobilní zařízení, které zásobuje vodou ze vzduchu Američany v Iraku. Pracuje na principu vírové trubice.

 

Zařízení na získávání vody ze vzduchu již existuje. I když jeho výrobce princip tají, ví se, že k tomu používá právě zde zmíněnou vírovou trubici. Zařízení vyrábí firma Aqua Sciences pro potřeby Pentagonu. V provozu je toto zařízení ke zhlédnutí v Iráku. Vyrábí tam vodu pro americké vojáky. Zařízení je zcela autonomní a denně je schopno vyrobit 4 500 litrů vody. Provozní náklady činí zhruba 10 centů na litr. V případě že se počítá s dovozem, jsou náklady téměř 8 dolarů/l. Pokud by zařízení bylo místo diesel agregátu poháněno větrem, provozní náklady by klesly prakticky na nulu.

Problém pana Whissona se tedy redukuje jen na to, mít dostatečně výkonnou turbínu, která by za běžného vánku byla schopna poskytnout dostatečné množství stlačeného vzduchu. Pokud se to našemu důchodci podařilo, bude mít lidstvo po problémech. Dostatek vody si bude moci vyrábět třeba i v poušti. 

 

Pramen: ABC Science Online

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.