Posted on Napsat komentář

Technologie stavitelství – základní důkazy vtisknuté do kamene

Pradávná civilizace, která pravděpodobně existovala na Zemi především před starověkem a v jeho počátku, zanechala po své přítomnosti fyzické důkazy. Nejedná se mi o to, jak moc monumentální stavby se na různých místech naší planety nacházejí. Ještě víc fascinující jsou totiž detaily jednotlivých staveb, které lze mnohdy považovat za důkazní materiál použití velmi zvláštní a neznámé technologie, která byla v těch dávných dobách zřejmě ještě vyspělejší než některé technologie současné. Záhadné stavitelské technologie se vyskytují současně na mnoha historicky významných místech zároveň a každé místo je odlišné použitím vždy trochu jiného stylu. Avšak každý ten styl se svou podstatou zcela vysmívá jak historikům, tak i moderním stavařům.

 

Například v Egyptě nalézáme (na kamenech starověkých staveb, i na kamenech volných) tenké přímočaře vedené drážky, které je dnes možné provádět pouze speciální kotoučovou pilou, nejlépe zasazenou přes vodicí lišty do nějakého velkého stroje. Dále ve starověkém Egyptě nacházíme kameny, do kterých jsou jakoby vyvrtány poměrně velké a dokonale symetrické díry. Stěny některých děr mají jemné drážky, které připomínají použití nějakého velmi vyspělého řezného nástroje. Takové díry jsou provedeny třeba i ve velmi tvrdé žule.

V naší moderní době vnímáme techniku takového opracování kamene jako poměrně problematickou. Nástroje bývají finančně nákladné a geometricky přesné řezání většinou vyžaduje zkonstruování velkého a těžkého stroje s velkým elektrickým příkonem. Po něčem takovém ve starověkém Egyptě není ani stopy. Stejně tak je fascinující, jak geometricky přesné kvádry Egypťané dokázali pro své stavby vyhotovit. (Pokud to skutečně byli sami Egypťané…) Mnohdy se do spáry mezi kameny nedostaneme ani špičkou nože. Použití známých primitivních nástrojů té doby je pro dosažení takových výsledků nemyslitelné.

Další kamenem stvrzený výsměch stavařům (a důkaz o záhadné technologii dávné civilizace) se odehrává v Peru. Každý turista si může prohlédnout architekturu některých staveb třeba v peruánské oblasti Cusco [kusko], která představuje jedno z největších starodávných center Inků. Místo toho, aby v případě některých velmi starých staveb byly použity obyčejné kameny kvádrového tvaru, v této incké říši nalézáme architekturu řešenou pomocí kamenů s mnoha různými hranami, záhyby a přitom všechny kameny do sebe dokonale zapadají. Na každý různě tvarovaný záhyb dokonale dosedá další kámen, a to bez pojiva a opět tak, že se do spáry nevejde ani špička nože.

Pokud bychom chtěli podobnou stěnu stavět dnes, byl by to velmi složitý projekt. Geometrie každého kamene by musela být rozkreslena na složitých nákresech a následná snaha opracovat kameny do takových tvarů a záhybů by velmi pravděpodobně skončila těžkým nezdarem. Dnes bychom to zkrátka nedokázali. Takové peruánské stavby vytváří dojem, jako kdyby byly kameny roztaveny a při stavbě na sebe postupně nalévány s pomocí nějakých forem. Nejen, že však nenalézáme žádné stopy po technologii tavení kamene. Je tu mnohem zásadnější háček; kámen za tímto účelem nelze tavit. Roztavit se sice dá (zhruba při teplotách 650 – 1200 °C), ale následně (při chladnutí) ztrácí strukturu, rozpadá se a kompaktní kámen z něj už nikdy nebude.

Zatímco pro nás je takové stavitelství nezvládnutelné, pro dávné stavitele na území dnešního Peru to evidentně byl poměrně snadný způsob, jehož výhodou je především odolnost staveb vůči zemětřesení. Každá inteligentní a tvořivá bytost vždy volí takovou cestu, která se jí jeví jak dostatečně účelná, tak i pokud možno nejsnadnější. Zdá se, že těmto stavitelům vůbec nevadilo, pokud měl kámen třeba deset nebo více různých hran a musel dokonale zapadat mezi ostatní. Jakoby na opracování kamenů nepotřebovali ani žádné speciální strojní vybavení. Jakoby si mohli každý kámen hravě vymodelovat podobně, jako když si dítě hraje s plastelínou…

Nepochopitelnou architekturu dokonale seskládaných kamenů s mnoha hranami a záhyby můžeme pozorovat například ještě u Cusca v pevnosti Sacsayhuaman [saksajuamán], nebo hlouběji v peruánské části pohoří And – například v Ollantaytambo [ojantajtámbo], nebo v samotném Machu Picchu [maču pikču]. Kromě záhadné technologie zpracování kamene místy také narazíme na skutečnost, že některé kameny jsou skutečně obrovské a odhadem váží řádově stovky tun. Dokonalé „vymodelování“ kamenů můžeme pozorovat také na Velikonočním ostrově, který leží v Tichém oceánu ve vzdálenosti zhruba 3.800 km od Peru.

U jezera Titicaca (již na území Bolívie) se nacházejí zbytky prastarého chrámu Puma Punku, které nám přinášejí zřejmě zcela nejfantastičtější stopy záhadného zpracování kamene. Jak můžete na posledním přiloženém obrázku pozorovat, tvrdý kámen je zde skutečně velkolepě tvarován, jakoby se jednalo o plastelínu, polystyren, nebo kousek másla při pokojové teplotě. A to pomocí případných nástrojů či strojů, které se nikdy nenašly. Asi stačilo pouze lusknout prsty…

K chrámu Puma Punku a do dalších úžasných míst, které jsme v tomto díle zmínili, se v našem seriálu ještě vrátíme. A pochopitelně nejen tam. Stopy v kameni, které mají tu výhodu, že přetrvají tisíce let, jsou v našem Hledání pracivilizace pouhým začátkem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.