Posted on Napsat komentář

Nacistická antarktická historie, či budoucnost?

 

Civilizace Summi jim údajně poskytla řadu technologií určených pro obranu při napadení a po porážce Německa, i cosi podobného „politickému azylu“ pro A. Hitlera a jeho nejbližší spolupracovníky z elity SS. Z novějších pramenů vyplývá, že ve skutečnosti šlo o navázání spolupráce s Aliens. Zřejmě díl pravdy v tom bude, protože během Postupimské konference J.V. Stalin na přímý dotaz svých dvou západních partnerů, zda je Hitler mrtev, odpověděl „ne, on žije a je mimo dosah naší spravedlnosti“. V dalším rozhovoru potvrdil, že tělo nalezené v Berlíně, nebylo tělo skutečného Hitlera.

 

„Národně socialistické hnutí je pevně zakořeněno v zemi, jeho cíle se však odvážně dotýkají hvězd.“ Josef Goebbels

 

 

 
 
 

 

V tajných knihovnách levých tantriků byly uchovávány a velmi přísně střeženy pravé poklady vědění dávných civilizací a k nim po čase němečtí vědci získali téměř neomezený přístup (P. Moon). Z tohoto zdroje například pochází část technických podkladů, na jejichž základě němečtí inženýři velmi rychle vyvinuli a zkonstruovali silné proudové, pulzační (náporové) a kapalinové raketové motory, které úspěšně vyzoušeli jako pohonné jednotky několika typů letounů revoluční konstrukce. Mám na mysli jednotlivé „projekty V“ (Vergeltungswaffe), především V1 – bezpilotní letoun nesoucí trhavinu poháněný pulzačním motorem, dále V2 – jednostupňovou kapalinovou raketu nesoucí nálož trhaviny a především skupinu V 7 – zabývající se revolučními konstrukcemi letounů a jejich motorů. Díky těmto tajným zdrojům informací, získali konstruktéři a inženýři III. říše řadu světových priorit (J.L. Bauer), jako např. v letounech s raketovým pohonem (Messerschmitt Me 163 Komet), proudových letounech (Volksdusenjager Heinkel He 162, He 178, He 280, Messerschmitt Jager Me 262 Swallow, supersonik Messerschmitt Me 263, Me 328 Komet II, Horten Ho IX, Junkers Ju 287, Arado Ar 234-C, Frieseler Fi 103, Henschel HS 132 atd.).

 

 

 
Leden, 1945: nákresy letounu Gotha P60, rychost 915 km/hod., dostup 12.500 m
podzim, 1944: Horten XIIIb, rychlost 1200 km/hod, dostup 15.000 m

 

Ve skutečnosti jsou tyto světové priority staré přinejmenším 25 000 let, a tak se dnešní snahy Němců o přisvojení prvenství jeví spíše jako dost neumělé opisování. Stačí si připoenout například detailní popisy proudového motoru a jeho funkce v některých tantrických spisech, především pak ve manuskriptu Vimaanika Shaastra. Poněkud zarážející je zjištění, že v nich chybí právě ty nejdůležitější části výkresů a popisů, které se týkají detailů vlastní konstrukce motoru – prostě několik nejdůležitějších súter kdosi vyjmul a nevrátil. Proč asi?

 

V podzemních depozitech Neu Swabenlandu bylo Němci nalezeno mnoho artefaktů a podkladů pro vývoj nových technologií, bohužel většina z nich zůstala hluboce utajena, a tak na veřejnost pronikly některé informace spíše náhodou. Jednou z takových náhod byl nález trosek německého dopravního letounu Focke-Wulf FW 200 Condor na ledovém Riiser-Larsenově šelfu v Zemi královny Maud, k němuž došlo 23. prosince 1996. V troskách byly nalezeny německy psané štábní spisy, vesměs silně poničené, z nichž se zčásti podařilo rozluštit knihu denních hlášení Base 103 a osobní denník velitele této báze, který zřejmě při havárii zahynul 15. června 1945, soudě podle nedokončeného posledního zápisu zčásti potřísněného krví. Písemnosti byly postoupeny MJ-5 v rámci projektu Moondus (A.S. Glancy). Na mapě Neu Schwabenlandu, pocházející z archívu SS-E-IV Swcharze Sonne, je však malými praporky se svastikou označeno více základen – bohužel informace o nich chybí.

 

Z jiných zdrojů vešlo ve známost, že existovaly tři opěrné základny a to Base 103, Base 211 a Base X, jejíž číselný kód není znám. Tyto základny podléhaly velitelství Neu Berlin. Součástí antarktické nacistické základny byl ještě ponorkový přístav či spíše dok Eispalast (Ledový palác), což byla obrovská jeskyně ledu dlouhá asi 50 km, překrývající značnou část průlivu oteplovaného podmořskými teplými prameny. Na vnějším vstupu do tohoto průlivu ležel ledový šelf, který vstup zakrýval a bylo jej nutno podplout, proto se Eispalast stal ideálním a prakticky nedobytným přístavem pro ponorky s kapacitou kolem 200 lodí. Velice výhodné pro případnou obranu bylo, že ke všem základnám byl možný přístup pouze z tohoto přístupu.

německé ponorky v oblasti Antarktidy

 

Celý obydlený atlantický komplex měl kódové označení Duhové město (Regenbogenstadt) a byl znám také pod jménem Antarktika. Rozsáhlý archeologický výzkum, zahájený již při prvé antarktické expedici 1938-1939, potvrdil jednoznačně očekávání členů německé esoterické skupiny Zářivá lóže Vril – že staré mapy z tajných tibetských a indických knihoven jsou přesné a bylo opět nalezeno podzemní město prastaré civilizace Thule. Archeologové nalezli rozsáhlé podzmení komplexy chodeb, sálů a skladů plných různých artefaktů a záznamů na kovových listech. Stěny a stropy chodeb a sálů pokrývaly glyfy, kresby a nápisy v dávno zapomenutém jazyku, ke kterému však členové Vrilu získali z Tibetu klíč a s jistými obtížemi je rozluštili. Jak se zmiňuji v úvodu této kapitoly, došli němečtí archeologové na základě těchto informací k závěru, že je to sídelní město mimozemské civlizace v oblasti Summi, kterou ztotožnili s Aldebaranem. S tímto tvrzením nelze polemizovat, dokud nebudou k dispozici další zdroje informací. Důležité místo mají nalezené artefakty a zápisy, dodnes však většinou stále nedostupné, takže veškeré informace pocházejí až z druhé ruky a je nutno je brát s rezervou (B. King a T. Kutta). Zkusme si udělat alespoň přibližný přehled o tom, co zde bylo nalezeno:

 

a) Paprskové zbraně, Němci označené kódem KSK (Kraftstrahlenskanonen = paprsková děla) s různou účinností, kterou Němci uváděli jako ráži (8mm, 11 mm, 60 mm, 100 mm atd.). KSK s ráží 11 mm (typ Donar KSK HIV) dokázal údajně ještě ve vzdálenosti 100 m prorazit tankový pancíř o síle 10 cm. Tyto KSK však nepoužívaly světelnou energii jako například lasery, ale zvláštní druh neelektromagnetické energie, v atlantské technologii známé jako „navaz“, která je pravděpodobně shodná s Teslovými „skalárními vlnami“. O konstrukci KSK je známo pouze to, že byly používány jisté druhy krystalů. Do kapitulace se německým konstruktérům nepodařilo vyrobit vlastní funkční repliky, protože stále neměli energetický zdroj. KSK byly obvykle montovány do spodní gondoly letounů typu Haunebu.

 

b) Byly nalezeny nejméně dva exempláře zvláštního druhu bomb neobvyklé konstrukce, obsahujících neznámou výbušnou látku. Při pokusu o adjustaci jedné z bomb došlo k mohutnému výbuchu provázeném vývojem vysoké teploty, která veškeré zařízení laboratoře včetně přítomných expertů doslova odpařila.
c) Dále byl nalezen blíže neurčený počet zvláštních energetických agregátů, které Němci označili kódem „biogenerator“, protože pracovaly pouze když měly k dispozici lidskou životní energii (vril). Podobné typy generátorů vyráběli také Atlanťané v období vlády stoupenců Belialu a s jejich pomocí dokázali získávat životní energii z rostlin, zvířat i lidí. Biogenerátor údajně pracoval tak, že z prostoru odčerpával přítomnou energii, ale pouze pokud měl dostatek vrilu, takže jde o fenomén analogický modulaci rádiových vln. Němci vril získávali tak, že zastřelili zajatce či vězně a ještě teplou mrtvolu vhodili do určeného generátoru. Je to úděsné, ale vril jedné mrtvoly dokázal udržet biogenerátor v činnosti několik dnů a ten přitom zásoboval energií celou jednu základnu. V knize hlášení velitele Base 103 je zmínka o tom, že došlo k poruše biogenerátoru, který explodoval při pokusu o zvýšení produkce energie. Údajně z něj začala vytékat černá velmi viskózní kapalina, která pohltila veškerý živý inventář základny, posléze vtekla do jedné z ponorek a s ní se potopila na mořské dno. Výron energie způsobil roztržení zásobníků paliva pro ponorky, které se krátce nato vznítilo a dokončilo zkázu Base 103. Celý příběh vyznívá spíše jako blouznivé vidiny těžce popáleného člověka, nicméně existence biogenerátoru je zmiňována i v jiných pramenech.

 

d) V podzemních sálech bylo nalezeno několik typů velmi neobvyklých letounů diskoidního a kulovitého tvaru, přičemž většina byla plně funkční. Němečtí inženýři je rozdělili podle typu pohonu na skupinu Haunebu a skupinu Vril. Je neobyčejně zajímavé, že obdobé typy letounů používali Atlanťané a používají je některé mimozemské civilizace dodnes.

 

Typ Vril vytvářel antigravitační pole pomocí skupiny vysokofrekvenčních cívek (nebo kondenzátorů), pracujících v navzájem odlišném režimu, rotující gravitační pole (gravitační vír) byl vytvářen rotací cívek či kondenzátorů, nebo pomocí krystalových receiverů. Řízení procesu v období Atlantidy bylo svěřeno lidskému vědomí, které k tomu bylo trénováno od raného dětského věku. Principielně se podstatu konstrukce tohoto systému vytváření vícedimenzního pole, chovajícího se navenek jako pole antigravitační, podařilo Američanům odhalit až v rámci tajného projektu Montauk, až když získali sirianskou technologii krystalových měničů, doplněnou vyspělou vlastní komputerovou technikou. Němečtí konstrukteři však nic z toho neměli, proto neuspěli.

 

S typem Vril byl navíc spojen problém dostatečně silného energetického zdroje. Thuleané, Atlanťané i soudobí jako zdroj energie používají zařízení podobné vertikálnímu kondenzátoru, který je naplněn gelovitou kompozicí s extrémně vysokou permitivitou (dialektrickou konstantou), takže kondenzátor dokáže pojmout a na potřebnou dobu uchovat obrovský elektrický náboj. Typ Haunebu měl vlastní zdroj energie, který němečtí inženýři obdařili kódovým označením „thule tachyonator“.
snímek objektu Vril s německým křížem na spodní ploše

 

V podstatě jde o generátor, v němž se uskutečňuje řízená fúze atomových jader provázená vznikem stabilních velmi těžkých nuklidů a uvolňuje se velké množství energie anihilací části hmoty. Tato energie však nemá charakter elektromagnetického pole, ale představuje skalární tachyonové pole, jehož zrcadlovou reflexí je gravitační pole. Anihilační reaktor, vytvářející během jaderné fúze proud tachyonů, je pak zároveň zdrojem gravitačního pole. Tento generátor byl Němci nazván „tachyonátor“ a usilovně na něm pracovali na tajných výzkumných pracovištích vědeckotechnické divize SS-Schwarze Sonne a SS-E-V Schwarze Sonne, později Sonderburo U-13. Existuje řada indicií svědčících o tom, že němečtí vědci dospěli v řešení tachyonátoru velmi daleko a v době kapitulace Německa stáli údajně před úspěšným dokončením jeho vývoje. Veškeré zprávy a podklady o tomto výzkumu však beze stop zmizely. Stávající fyzika však nadále existenci tachyonů považuje za neprokázanou hypotézu.

 

Systémovou analýzou dostupných údajů o počtech testovaných a používaných letounů Vril a Haunebu jsem dospěl k odhadu přibližného počtu letounů nalezených v podzemních areálech Neu Schwabenlandu nebo získaných v rámci technické spolupráce s Aliens na méně než 50 a více než 17. Tomuto počtu odpovídají poměrně častá pozorování těchto neobvyklých vysoce technologicky vyspělých strojů nejen na evropském nebi, ale i ve vzdálenějších oblastech. Charakteristické je, že tyto stroje se důsledně vyhýbaly střetu se silami Spojenců, přestože měly vůči nim řadu významných výhod (rychlost, vysoké zrychlení, překvapivá manévrovatelnost, výzbroj KSK aj.), protože Němci nechtěli ztrati ani jediný stroj a již vůbec ne riskovat jejich zajetí. Dospěl jsem k názoru, že většina, ne-li všechny Němci nalezené letouny, byly vyrobeny v Atlantidě a do antarktického depozitu uloženy Atlanťany ještě před zničením Atlantidy, tedy přibližně před 17.000 roky. Přístupy k antarktickým depozitům krátce po kataklyzmatu v roce 9 564 př. n. l. pokryla mohutná vrstva přemrzlého ledu pocházející z vlečky Nimiru, takže nakonec upadly v zapomenutí.

 

e) V dokumentech SS-E-IV Schwarze Sonne, které před časem Spojenci uvolnili pro veřejnost, je uvedeno, že Němci navázali tajné kontakty, či dokonce snad i v roce 1933 uzavřeli smlouvu o spolupráci s mimozemskou civilizací Summi (Aldebaran), kterou nacisté považovali za prapředky Germánů. Summi jim údajně poskytli řadu technologií určených pro obranu při napadení a po porážce Německa, i cosi podobného „politickému azylu“ pro A. Hitlera a jeho nejbližší spolupracovníky z elity SS. Z novějších pramenů vyplývá, že ve skutečnosti šlo o navázání spolupráce s Aliens. Zřejmě díl pravdy v tom bude, protože během Postupimské konference J.V.Stalin na přímý dotaz svých dvou západních partnerů, zda je Hitler mrtev, odpověděl „ne, on žije a je mimo dosah naší spravedlnosti“. V dalším rozhovoru potvrdil, že polospálené tělo nalezené v Berlíně nebylo tělo skutečného A. Hitlera, ale jednoho z jeho (dvanácti) dvojníků.

 

Ukázka je  z knihy Ivo Wiesnera Atlantida – mýtus nebo zapomenutá historie? , k dostání v našem e-knihkupectví Vydalo nakl. AOS Publishing 2002

 

Pozn. redakce: Spekuluje se i o bránách /vstupech/ do jiné dimenze, resp. planetárního nitra či obalu na pólech. Je možné, že údajná nacistická základna nějak souvisí právě s těmito branami.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.