Posted on Napsat komentář

LIDÉ JSOU PODIVNÍ TVOROVÉ.

Lidé jsou podivní tvorové. Musí si zapomlouvat a zaklevetit. Bez toho se nudí. Nuda je věc nebezpečná, je to nedostatek veselí. Tím spíš, že nuda, zvlášť mučivá nuda s touhou po podnikavosti člověka popouzí a nutí ho k různým povyražením, třeba i štvavým a darebným… Vždyť rčení – „Chléb a liry! – neexistuje pro nic za nic. Pozorujeme život jako v kině a film musí upoutávat. Proto bych chtěl říct: „Intrikujte, prosím! Ale v dobrém!

Nejdojemnější intrika, se kterou se setká téměř každý člověk, je počátek lásky. A tato intrika je spojena s otázkou – kdo zavolá první?! Proč, když vzniká láska, visí tato otázka nad každým ,začínajícím milovat? Každý si určitě vzpomene, jaké to je, když telefonní přístroj stále mlčí a mlčí, ale k tomu, aby člověk sám vytočil toužebné číslo, chybí síla. Zato jakmile začne tento nechvalně známý přístroj nadskakovat a zvonit, tu k němu .začátečník (v lásce!) doslova vyskočí, popadne sluchátko a uslyší hlas … starého známého, který si chce promluvit. ,Začátečník, očekávající zvonek od ,začátečnice, dělá do telefonu „hm… hm… a starému známému telepaticky vysílá, že celý tento hovor se záplavou vzpomínek není očividně na místě a začne vydávat tak teskné tóny v hlase, že starý známý nakonec řekne, že dnes asi

není nálada, a že zavolá zase zítra. ,Začátečník spokojeně pokládá sluchátko a opět s toužebnými pocity v duši začíná čekat na telefon od začátečnice a v průběhu čekání si v představách vykresluje strašlivé scény její pohlavní extáze s tím břichatým a dokonce u toho souhlasně pokyvuje hlavou z důvodu její domnělé smyslné podstaty a přesvědčuje se, že až konečně telefon zazvoní, nevezme sluchátko, protože předpokládá, že i ona si bude malovat strašné obrazy jeho pohlavního spojení s její nejlepší kamarádkou.

Jakmile však ten prokletý telefon opět zazvoní, ,začátečník v lásce k němu letí a se snahou skrýt radost v hlase, říká vážně „ano“, ale ve sluchátku se opět ozve hlas…už nenáviděného starého známého, který se zapomněl zeptat, jestli…

,Začínající milovat4 samozřejmě nechápe to, že ona, ,začínající milovat4, se stejně tak dívá na svůj telefonní přístroj, také mluví se svou nenáviděnou starou známou a také si představuje ponižující scény jeho mužské pohlavní extáze.

V těchto telefonických hrách‘ je znát nějaká divná intrika, zakořeněná v lidské podstatě. Nejpodivnější je ale to, že to nejsvatější – Láska – je opředeno geniální intrikou, aby ani v této svaté Lásce nebylo klidu, a aby trýznivá duševní muka pod záclonkou ,očekávání telefonu hrála na nervy. Je zajímavé, že to Stvořitel zařídil tak, aby nám náš život při pohledu ze strany připadal veselý a připomínal kino, aby se aspoň přes film burcoval neklid. O, jak je důležitá bouře v duši! O, jak je důležité, aby v duši všechno kvasilo a vířilo! Právě toto kvašení a klokot se nazývá život, avšak klid je jen existence. Ba i slova negramotného vesničana – „je to veselé! máji smysl.

Je nutné ale poukázat na to, že telefonická intrika pro začínající milovat má ještě jiný aspekt. Spočívá v tom, že právě v tomto období, kdy probíhají telefonické hry, se zakládá ,podpantoflové jádro jednoho ze ,začínajících milovat; jinými slovy řečeno, určuje se ten, kdo bude ,pod pantoflem (u milované nebo u milovaného). A ,být pod pantoflem, jak známo, nechce nikdo. A tak ,začínající milovat vzdorují, pokukujíce po nenáviděném telefonickém přístroji. Každý z nich však chce toho druhého ,dostat pod pantofel‘. Pocit vládychtivosti bohužel prosákl do podstaty současného člověka i zde, v tom nejsvatějším – v lásce – nabírá vrch a projevuje se v kosém pohledu v očekávání, že ,proklatý‘ telefon zazvoní. Při pohledu na tento nešťastný vynález lidstva se objevuje pýcha. Samotný telefon nemá vinu v ničem; ,začínající‘ (milovat), očekávající telefon nemá přece jistotu, jestli jeho první krok, jako je vytočení čísla třesoucí se rukou, bude interpretován jako upřímnost a odvaha nebo jako první krok pod neblahý ,pantofel. Ten proklatý .pantofel neustále

brzdí jeho milostné vzplanutí, protože ,být pod pantoflem, promiňte, není příjemné ani atraktivní. A tak probíhá pletichaření v těsném svazku s .telefonními a ,podpantoflovými hrami. A to má, drahý čtenáři, velký smysl, pro- lože pokud intrika probíhá, existuje láska, ale jakmile se někdo dostane ,pod pantofel, láska pomíjí a samotný proces uhasínání lásky kvůli sníženému zájmu o partnera ,pod pantoflem je doprovázen divokými hádkami a urážkami, protože milovat a .být pod pantoflem nejde dohromady a také milovat člověka, ,který pokorně vlezl pod pantofel, není lehké.

Jen někdy, velmi zřídka jsou myšlenky o .pantofli druhořadé a muž a žena nacházejí takovou hranu ve vztahu, kdy každý z nich ,je pod pantoflem druhého jen občas; například když žena soudí, že muž je .pod pantoflem v kuchyni a muž soudí totéž o ženě v tak .velkých‘ věcech, jako je přibíjení hřebíku nebo vydělávání peněz.

Náš svět je zatím příliš pomíjivý, než aby se zcela obešel ,bez pantoflů. Štěstí v současné době nespočívá v tom, aby člověk ,pod pantoflem‘ nebyl vůbec, ale aby tam nebyl dlouho nebo ještě lépe, aby tam byl jen občas. Je možné, že ,pod pantoflem je ve skutečnosti velmi příjemně nebo aspoň teplo. Ale je možné, že tam, v jiných světech, kam se možná po zásluze svou kurážnou opravdovostí na tomto světě i dostaneme, lidé pantofle nenosí.

Podle mne .strach z pantofle vede nejčastěji k osamělosti člověka, i když je nutné říct, že ,pantofel není vězení a být pod ním není až tak hrozné. Ale vypadá to tak, že někteří lidé ,pantofel‘ nesnášejí vůbec a ani za nic pod ním nechtějí být, dokonce ani na chvíli. Tito lidé jsou příliš svobodní. Pocit svobody jim dodává křídla, kdežto omezení svobody, tím spíš .pod pantoflem, je strašně hněte. Tito svobodní lidé samozřejmě zkoušejí aspoň jednou nebo půl- krát .vlézt pod pantofel, ale hned v tom odhalují něco nepřitažlivého, například. kapesník… vypraný… před třemi lety. Vykouknou ven, lačně nadechnou doušek vzduchu a začnou srovnávat příjemné aroma svobody s budoucím ,životem pod pantoflem s…tím odporným kapesníkem. Tito nadmíru svobodní lidé někdy i spojí svůj život s někým, ale jen tehdy, kdy představitel opačného pohlaví s radostí ,zaleze pod pantofel a ,pobývání pod pantoflem“ považuje dokonce za vrchol svého štěstí. Tito velmi svobodní lidé samozřejmě nemilují svého ,podpantoflového partnera, ale utěšují svou samolibost tím, že lepší je přeci jen žít s ,pantoflem. Častěji však dobrovolníci, co ,vlézt pod pantofel‘ chtějí, nejsou k mání a pokusy ,zalézt pod pantofel jsou zpravidla doprovázeny tím nikdy nepraným kapesníkem, který člověka z ,pod pantofle přímo vykopne. Po všech těch pokusech zbývá člověku jen temné nepřijetí života s kapesníkem a příjemná vůně svobody mu připadá ještě sladší a vzru-

sující, až si nakonec uvědomí velmi jednoduchou a pouze individuálně pochopitelnou věc, že je stvořen Bohem … m-m-m… ne proto, aby byl ,pod pantoflem, ale že je mu dáno vnímat a vychutnávat si neobyčejný a záhadný pojem zvaný Svoboda v osamění. V pojmu Svoboda je něco mystického, spočívajícího v tom, že ve Svobodě je obsažen prvek vysokého stupně Lásky – lásky k lidem celkově. Himálajští jogíni nadarmo neříkají, že láska matky k dítěti je jeden stupeň lásky, láska muže k ženě (a naopak) druhý, vyšší stupeň lásky a nejvyšší gradací lásky je láska k lidem obecně a… že nový Čistý svět může být zbudován pouze tehdy, když se lidé naučí milovat láskou pro nás zatím neobvyklou – láskou k lidem vůbec. Tato veliká Láska k lidem již mezi námi je, ale žádným způsobem nezapadá do banální ,podpantoflové psychologie1 lidí. Tato veliká Láska se zdá být hloupá a předstíraná, ale ona existuje, už existuje a kříž této Lásky budoucnosti na sobě nesou nevzhlední a hlavu smutně klonící osamělí lidé. Hrdě nesou svůj kříž – kříž budoucnosti.

Proto není vhodné, sám pod ,rodinným pantoflem, nízce se chichotat u talíře polévky při posuzování osamělé ženiny přítelkyně. Tato osamělá přítelkyně je možná šťastnější než jiní, protože má to, co druzí nemají, co můžeme nazvat právě slastí budoucnosti.

 

Lidé se z neznámého důvodu snaží odsuzovat osamělost; a beznadějnou lásku osamělého člověka k nedosažitelnému, byť i vy fantazírovanému ideálu, posuzují obzvlášť zarputile. Tito opovrhující lidé nechápou, že láska osamělého člověka k ideálu je sen, který je také možné milovat, ale milovat v budoucím čase; A ten budoucí čas určitě nastane, protože člověk nežije jeden život, ale řadu životů.

Milovat sen je divné. Ale kdo ví, možná, že v příštím životě tento nevzhledný osamělý člověk se smutně sklopenýma očima svůj sen – sen minulého života najde a vznikne mezi nimi nádherná láska, kterou jim budou závidět všichni, co jsou pod pantoflem, a ze které budou nadšeni všichni ti, pro něž slovo ,sen nikdy nebylo prázdné. A především budou nadšeny děti, děti budoucího života.

Děti vždy milují osamělé lidi. Děti cítí, že osamělý člověk, jemuž se při pohledu na děti rozhoří oči, žije ve světě snění a chce, velmi chce vidět jen to dobré a nejlepší, co jen lze vymyslet – je to sen. Proto se kolem nás objevuje stále více osamělých matek, které porodí dítě ne vždy z lásky a ne vždy od vysněného prince, ale jen tak pro sebe, pro přátelství s ní – se zasněnou malinkou bytostí, a aby do ní vložily celou svou lásku vysokého stupně – Lásku k lidem. Není nutné to odsuzovat, vždyť absolutně šťastní jsou pouze tupí lidé, ale ne všichni lidé mají to ,štěstí narodit se tupými a ne všichni se chtějí

přizpůsobovat tupým a pokřiveným nařízením zdaleka ne dokonalé současné společnosti tím, že nacházejí své štěstí ve… Snu. Vždyť osamělost, to je upřímnost ke svým pocitům, a kdo za to může, že ho vlastní pocity odvádějí do budoucnosti.

Bůh zapředl velikou intriku – intriku života, v němž není vše jednoznačné a je velmi těžké pochopit, co je to štěstí a co není. Stvořitel se z nějakého důvodu rozhodl udělat to právě tak a nejinak. Ale největší zvláštností intriky spletené Bohem je podle mne to, že se nevztahuje najeden lidský život, ale na řadu životů. Bůh jakoby naznačuje, že neúspěchy člověka nebo jeho osamělost v tomto životě není fatální trápení, že snít je dokonce ušlechtilé, a že sny mají sklon uskutečňovat se v budoucím životě. Proto sotva stojí za to se nějak zvlášť rmoutit, jestliže se něco nezdařilo – v příštím životě bude lépe, byť trochu osaměle bez těch lidí, kteří byli ušlechtilí a čistí v minulém životě. Tyto lidi však určitě potkáte, určitě je pocítíte a určitě je poznáte podle vám blízké energie, která z nich vychází, přestože před vámi již bude stát člověk zcela jiného vzhledu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.